Přeskočit na obsah

Iberská unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Španělsko-portugalská unie)
Iberská unie
Unión Ibérica
União Ibérica
 Portugalské království
 Kastilská koruna
 Aragonská koruna
15801640 Portugalské království 
Kastilská koruna 
Aragonská koruna 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Geografie
Mapa
Rozsah Iberské unie za vlády krále Filipa II.
Obyvatelstvo
Státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející
Portugalské království Portugalské království
Kastilská koruna Kastilská koruna
Aragonská koruna Aragonská koruna
Následující
Portugalské království Portugalské království
Kastilská koruna Kastilská koruna
Aragonská koruna Aragonská koruna

Iberská unie (španělsky Unión Ibérica, portugalsky União Ibérica) je označení pro personální unii mezi Portugalskem a Španělskem v letech 15801640. Unie byla zřízena v důsledku vymření portugalské královské dynastie a trůn nakonec připadl španělské větvi Habsburků.

Roku 1578 zemřel v bitvě s Maročany mladý král Sebestián (15571578). Sebestián nezanechal žádné potomky, vlády se proto chopil jeho prastrýc, kardinál Jindřich. Bylo však zřejmé, že šestašedesátiletý nemocný Jindřich je pouze přechodným řešením. O portugalský trůn vzniká spor mezi třemi vnuky krále Manuela I.: španělským králem Filipem II., vévodkyní z Braganzy Kateřinou a převorem kláštera v Cratu Antonínem. I přes odbojovou činnost převora Antonína a celkové protišpanělské tendence lidu, podlehla portugalská šlechta tlaku Filipa II. a roku 1581 jej v Tomaru slavnostně provolala portugalským králem pod jménem Filip I. “ Vyčerpaný stát se smířil s personální unií se Španělskem.

Zlatý věk

[editovat | editovat zdroj]

Španělsko v době zřízení personální unie představovalo nejmocnější stát Evropy. Po dobytí říše Inků a Aztéků ovládalo velké bohatství Nového světa, porážkou Turků u Lepanta roku 1571 si zajistilo převahu ve Středozemí. Budovalo světovou říši založenou na koloniálním obchodu. Taková orientace byla Portugalsku blízká a vzhledem k pokrevní spřízněnosti obou vládnoucích rodů, vyzněla personální unie se Španělskem jako logické řešení. Král Filip I. při své korunovaci v Tomaru zaručil práva, jež měla Portugalsku v rámci dualistické monarchie uchovat nezávislost a svobody, které mělo dosud. Zavázal se jmenovat do nedůležitějších funkcí pouze rodilé Portugalce, svolávat k projednávání závažných rozhodnutí zemské kortesy, administrativy obou zemí byly zřetelně odlišeny.

Díky španělské podpoře bylo vyřešeno mnoho ekonomických i politických problémů, madridský dvůr přispíval na obchod s Orientem a pomáhal jej organizačně spravovat. Zavedení americké kukuřice pomohlo i jinak trpícímu portugalskému venkovu. Filip I. důsledně dodržoval Tomarské dohody, byla zachována dosavadní úřední, právní i armádní struktura, úředním jazykem byla pouze portugalština, zachována zůstala národní měna. Postupně se však začaly projevovat i negativní důsledky unie.

Spolu se silným spojencem, jehož „zlatý věk“ byl však již pomalu na ústupu, získalo Portugalsko také dva mocné nepřátele, kteří byli naopak na vzestupu, Anglii a Nizozemí, tedy dosavadní tradiční portugalské obchodní partnery. Zákaz obchodu s Anglií a Nizozemskem mohly kompenzovat výhody habsburské říše, přesto však začaly být ještě před koncem Filipovy vlády těžko snesitelné pirátské i oficiální nájezdy nových protivníků na nedostatečně bráněné a řídce obsazené portugalské zámoří. Konec snahy o španělsko–portugalskou nadvládu na moři znamenala porážka společného loďstva Anglií při pokusu potrestat protestantský ostrov roku 1588. Oslabení iberské flotily otevřelo anglickým a nizozemským lodím větší prostor pro obchod se zámořím i možnost ovládnutí mnoha kolonií. Španělská a zejména portugalská koloniální říše se pomalu počíná bortit.

Za vlády Filipa II. (15981621) začala portugalská nespokojenost s Unií výrazně sílit. Greenwichská smlouva, spojenectví Francie, Anglie a Nizozemska proti Španělsku (a tudíž i Portugalsku), ustanovená na přelomu století, zahájila systematickou likvidaci portugalských pozic. Španělsko roku 1609 uzavřelo s Nizozemskem příměří, bylo to však na úkor Portugalska, neboť jedním z důsledků bylo uznání nizozemského práva na obchod s Indií a Indonésií, ostrovy bohatými na koření, tedy s oblastí, v níž mělo Portugalsko dosud obchodní monopol. Lisabon neměl šanci nepříznivý vývoj zvrátit.

Potíže vyvrcholily za vlády Filipa III. (16211640). Sílící porušování Tomarských úmluv, neúměrné daňové zatížení, povinnost odcházet bojovat za Habsburky ve třicetileté válce – to jsou některé z důvodů, proč se Portugalsko, podníceno mnoha lidovými povstáními, rozhodlo v roce 1640 vydat cestou odporu proti Španělsku. 1. prosince 1640 namířilo 40 spiklenců své meče proti portugalské místodržitelce, vévodkyni z Mantovy, a přinutilo ji podepsat příkazy k vydání pevností se španělskou posádkou a také válečného loďstva. Na místě byl provolán nový král, osmý vévoda z Bragancy, jako Jan IV.. Ačkoliv bylo jasné, že Španělsko se se ztrátou Portugalska dobrovolně nesmíří, nezávislost byla vyhlášena.

Nový král Jan IV. (1640-1656) si byl vědom toho – ač se převrat snadno podařil – že mnohem těžším problémem bude nově nabytou nezávislost udržet. Španělsko bylo zatím plně zaměstnáno válkou za udržení Nizozemska, bylo však jen otázkou času, kdy se jeho pozornost obrátí směrem k Portugalsku. Nový král začal hledat spojence mezi Španělskými nepřáteli. Už roku 1641 byl sjednán mír s Anglií, Francií i Švédskem, s pevnou podporou u nich však Jan IV. počítat nemohl. Přes povzbuzující vítězství ve svých koloniích (vyhnání Nizozemců z Brazílie), bylo Portugalsko velmi zranitelné, zvláště když Španělsko roku 1659 uzavřelo Pyrenejský mír s Francií. Přestože byl Madrid poražen, ukončení války mu umožnilo vrhnout zbývající síly proti Lisabonu.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • WANNER, Michal. Portugalští noví křesťané a integrace světového obchodu (1580-1640). Historický obzor, 1997, 8 (1/2), s. 2-8.

Související články

[editovat | editovat zdroj]