Přeskočit na obsah

Čačalaka obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxČačalaka obecná
alternativní popis obrázku chybí
Čačalaka obecná
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řádhrabaví (Galliformes)
Čeleďhokovití (Cracidae)
Rodčačalaka (Ortalis)
Binomické jméno
Ortalis vetula
(Wagler, 1830)
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Čačalaka obecná (Ortalis vetula) je druh hrabavého ptáka z čeledi hokovití, který se vyskytuje ve Střední Americe. Je to jediný druh čačalaky, jejíž areál výskytu zasahuje až do Spojených států amerických (jižní Texas).

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Za formální autoritu druhu se považuje německý ornitolog Johann Georg Wagler, který druh popsal v roce 1830. Čačalaka obecná se řadí do rodu Ortalis (česky čačalaka).[2] Druhové jméno vetula pochází z latiny, ve které znamená „stará žena“.[3]

Rozeznávají se 4 poddruhy s následujícím rozšířením:[2]

  • O. v. mccalli Baird, SF, 1858 – jižní Texas, severovýchodní Mexiko;
  • O. v. vetula (Wagler, 1830) – východní Mexiko po severozápadní Kostariku;
  • O. v. pallidiventris Ridgway, 1887 – severní Yucatán;
  • O. v. deschauenseei Bond, J, 1936 – ostrov Utila (při Hondurasu).
Skupinka čačalak při krmení při zemi (Mexiko)

Areál rozšíření zahrnuje východní pobřeží Střední Ameriky od Kostariky a Nikaraguy na sever po Mexiko a dokonce i jižní Texas.[4] Jedná se o jedinou čačalaku vyskytující se na území Spojených států amerických.[5] Stanoviště druhu tvoří lesy a vysoké křoviny spolu s dobře zarosteným semiurbnánním prostředím.[6] Celková populace druhu se odhaduje hrubě na 2 miliony dospělců.[4]

Jedná se o statně stavěnou, převážně hnědou až olivově zelenou čačalaku. Dosahuje délky těla 51–58 cm, rozpětí křídel 61–68 cm a váhy 550–575 g. Má zaoblená křídla a relativně dlouhý krk. Zahnutý statný zobák připomíná zobák slepice. Oči jsou tmavé, ocasní pera výrazně velká s bílým zakončením. U samců se v době hnízdění se vyvíjí nápadná růžová až načervenalá oblast neopeřené kůže na hrdle a tvářích.[7]

Biologie a ekologie

[editovat | editovat zdroj]

Obyčejně se jedná o plachého ptáka, avšak v některých městech a parcích Texasu se některé populace dosti zkrotčily.[8] Žije převážně ve stromoví a jen příležitostně slétává na zem, kde podniká prachové koupele. Čačalaka obecná bývá po celý rok poměrně hlasitá, nejvíce za soumraku a za úsvitu v době hnízdění.[5] Vydává drsné kdávaké ča-ča-lak, ča-ča-lak.[8] Živí se bobulemi, ovocem, semeny, listy, pupeny i hmyzem.[5]

Hnízdění

[editovat | editovat zdroj]

Hnízdí od dubna do července. Hnízdo z větviček, listí a mechu si staví na nízkých stromech v blízkosti vody. Samice snáší 2–3 vejce.[7] Na vejcích sedí pouze samice po dobu 22–27 dní. Prekociální ptáčata zůstávají na hnízdě po dobu 3–4 dnů. Rodiče je krmí regurgitací potravy.[5] Dožívá se až 8 let.[7]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. a b Megapodes, guans, guineafowl, New World quail. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.1 [cit. 2024-05-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 401. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Ortalis vetula [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2021 [cit. 2024-05-13]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2021-3.RLTS.T22678305A138621104.en. (anglicky) 
  5. a b c d ALSOP, Fred J. Birds of North America. New York: DK Publishing, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-7894-9373-6. S. 249. (anglicky) 
  6. PETERSON, Roger Tory. Peterson Field Guide to Birds of Northern Central America. New York: Houghton Mifflin Harcourt, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-618-96614-1. S. 54. 
  7. a b c Birds of North America. Příprava vydání François Vuilleumier. New York, US: DK Publishing, 2020. Dostupné online. ISBN 978-0-7440-2053-3. S. 68. (anglicky) 
  8. a b KAUFMAN, Kenn. Kaufman Field Guide to Birds of North America. New York, NY, USA: Houghton Mifflin Harcourt, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-618-57423-0. S. 148. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]