Zahradní město

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o obecném urbanistickém pojmu. O čtvrti v Praze 10-Záběhlicích pojednává článek Zahradní Město.
Zahradní město podle Ebenezera Howarda
Koncepce zahradních měst podle Ebenezera Howarda

Zahradní město je moderní typ plánovitě budované městské sídelní zástavby rodinnými domky, jehož koncepce vznikla v Anglii pod vlivem sociálního utopismu v reakci na průmyslovou revoluci a migraci obyvatelstva z venkova do měst jako alternativa k nekoncepčně vznikajícím a hygienicky i esteticky podřadným chudinským dělnickým koloniím a slumům. Původním záměrem bylo zajistit i nižším vrstvám přijatelné a zdravé bydlení a prostředí, později byly podle podobného vzoru budovány i luxusní zahradní čtvrti pro vyšší střední třídu.[1]

Koncepce[editovat | editovat zdroj]

Předchůdci zahradních měst byla experimentální osada New Harmony, kterou navrhl Robert Owen. Podobnými myšlenkami se zabývali i další sociální utopisté, například Charles Fourier a Henri Saint-Simon.

Za autora myšlenky zahradních měst je považován Ebenezer Howard, původním vzděláním stenograf samouk. S problematikou řízení města se seznámil jako stenograf londýnské městské rady. Jeho ústředním motivem bylo spojení výhod venkovského a městského bydlení, jeho specifickým přínosem je myšlenka, že zahrada má být přirozenou součástí bytu. Hlavními inspiračními zdroji byly:

Své myšlenky vtělil do spisku To-morrow - A Paceful Path To Real Reform, který vydal rok 1898, nové vydání pak pod názvem Garden Cities Of To-morrow.

Howardem popisovaný vzor okrouhlého zahradního města, určeného pro asi 30 000 obyvatel, má uprostřed kruhový ústřední park, kolem nějž jsou soustředěny veřejné budovy, obklopené sady. Ze středu vychází 6 radiálních tříd (boulevard), které jsou protínány soustavou soustředných prstencových kruhových tříd (avenue), lemovaných stromořadími. Prostřední z nich, Grand Avenue, je pásem veřejné zeleně, v němž jsou další veřejné budovy. Design rodinných domů není unifikován, dbá se pouze na koncepci a linii ulice. Zástavbu obepíná okružní železnice, kolem níž je soustředěn průmysl. Vně železničního okruhu jsou rekreační území a zemědělské pásmo. Náklady města mají být hrazeny z výběru pozemkového nájemného, zahrnujícího i daňovou rentu, přičemž pozemky mají zůstat ve veřejném vlastnictví. Základním sortimentem má být město zásobováno z vlastních zdrojů. Ve výrobní sféře podporoval volnou soutěž podnikatelů. Zahradní město je navrženo jako uzavřený celek, koncepce nepočítá s plynulým rozrůstáním města. Počítá se s tím, že dceřiná města by vznikla zopakováním téhož schématu v sousední oblasti, tedy jako prstenec měst kolem mateřského města.[1] Z těchto zásad byly při realizaci činěny téměř vždy značné ústupky, protože zahradní města byla vždy navrhována do již urbanizovaného prostoru.

Realizace[editovat | editovat zdroj]

Dílo vzbudilo značný ohlas a byl přijato jako praktický návod. Roku 1903 začalo vznikat první zahradní město, Letchworth, a po něm v roce 1905 londýnské zahradní předměstí Hampstead Garden Suburb (realizátorem obou byli Barry Parker a Raymond Unwin), od roku 1920 pak Welwyn City v klasicistním stylu (realizoval Louise de Soissons). Dalšími realizátory jeho myšlenek byli například Rus Vladimír Semjonov (zahradní sídliště Prozorovskaja). V Británii vznikla roku 1899 Asociace zahradních měst, která v roce 1901 měla již 1300 členů.[1]

V českých zemích koncepce zahradních měst nalezla ohlas po vzniku Československa, třebaže šlo pouze o převzetí několika prvků, nikoliv realizaci koncepce jako celku. Přihlásila se k ní Státní regulační komise, vzniklá roku 1920, moderním řešením byl nakloněn její mnohaletý (1923–1938)) předseda Eustach Mölzer. Touto komisí vytvořený regulační plán Velké Prahy vycházel z urbanismu wagnerovské moderny, anglického zahradního města a hnutí za bytovou reformu. Za první a nejznámější pražské zahradní město je považována pražská čtvrť Ořechovka, budovaná od roku 1919 podle projektu Jaroslava Vondráka a Jana Šenkýře. Další zahradní čtvrti vznikaly na Smíchově, v Břevnově, ve Strašnicích a na Vinohradech. Mezi nejkvalitnější je řazena čtvrť Ve Stromkách na Vinohradech, budovaná v letech 1923–1928 pro družstvo městských úředníků, novinářů a spisovatelů podle projektu Tomáše Pražáka, Pavla Moravce a Ladislava Machoně.[1] Mezi poslední pražská zahradní města patří Spořilov (navrhl roku 1924 prof. Josef Barek),[1] začátkem 30. let pak Zahradní Město (původním pravopisem Zahradní město). Havrda s Kučou z pražských zahradních měst jmenují Spořilov, Ořechovku a Hřebenku; v témž období byly založeny i téměř všechny pražské vilové čtvrti.[2] Novější analytický materiál města Prahy uvádí jako příklady zahradních předměstí Ořechovku, Spořilov, Zahradní Město, Hanspaulku a Barrandov,[3] zmiňována bývá též modřanská Baba či Baťův Zlín, z novodobějších realizací pak Dolní Břežany u Prahy.[4]

Ke koncepci zahradních měst se hlásil i zakladatel a propagátor eubiotiky, prof. MUDr. Stanislav Růžička.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Marek Lehmann: Zahradní města, 9. 11. 2002
  2. Tomáš Havrda, Karel Kuča: Vývoj sídelní struktury a využívání území, Územně analytické podklady hl. m. Prahy, zadavatel Útvar rozvoje hl.m. Prahy, březen 2008, 3.2. Přehled vývoje osídlení, Osídlení z let 1850–1950
  3. Územně plánovací příprava, Územně analytické podklady hl. m. Prahy 2012, 2.16.1 Historie územního plánování v Praze, str. 329
  4. Matouš Jebavý: Zahradní města. Teorie zahradního města, příklady založení zahradních měst na počátku 20. století, vliv na současné zakládání městských čtvrtí, příspěvek na konferenci SZKT v Luhačovicích 2012
  5. Sir Ebenezer Howard a Hnutí zahradních měst, Ekovesničky.cz (Ekovesničky, komunity, alternativní životní styl)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Garden cities ve Wikimedia Commons