Varjag (1899)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Varjag v roce 1901
Základní údaje Vlajka
Typ: chráněný křižník
Objednána: 11. dubna 1898
Zahájení stavby: říjen 1898
Spuštěna na vodu: 31. října 1899
Uvedena do služby: 2. ledna 1901
Takticko-technická data
Výtlak: 6500 t
Délka: 129,56 m
Šířka: 15,8 m
Ponor: 6,3 m
Pohon: 30 kotlů
dva parní stroje
Rychlost: 23 uzlů
Posádka: 580
Výzbroj: (po dokončení):
12× 152 mm (12×1)
12× 75 mm (12×1)
8× 37 mm (8×1)
2× 37 mm
2× kulomet
6× 381mm torpédomet

Varjag byl chráněný křižník Ruského carského námořnictva určený pro službu na Dálném východě, postavený v letech 1898–1901 v amerických loděnicích.

Varjag byl potopen vlastní posádkou v bezvýchodné situaci po bitvě u Čemulpcha v samém počátku rusko-japonské války. Japonské císařské námořnictvo loď vyzvedlo a po opravě používalo k výcviku. V roce 1916 byl navrácen Rusku, po vypuknutí bolševické revoluce zabaven Brity a po dvou ztroskotáních sešrotován.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Varjag byl postaven v rámci ruského programu na posílení flotily na Dálném východě z roku 1897. Ten zahrnoval bitevní lodi Cesarevič, Retvizan, křižníky Varjag, Askold, BojarinNovik. Protože ruské loděnice neměly volnou kapacitu, byly VarjagRetvizan objednány v americké loděnici William Cramp & Sons ve Filadelfii.[1]

Stavba lodi začala v říjnu roku 1898 a trup byl na vodu spuštěn 9. července 1899. V polovině roku 1900 začaly zkoušky lodi a Varjag byl ruským námořnictvem převzat do služby dne 2. ledna 1901.[2]

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Varjag v Kronštadtu v roce 1901

Hlavní výzbroj lodi tvořilo dvanáct 152mm kanónů, jejichž lafety nebyly chráněny štíty (v boji to znamenalo značné ztráty mezi obsluhami děl). Děla měla dostřel 9800 metrů a kadenci šest výstřelů za minutu. Dvě z děl byla umístěna na přední palubě, zatímco ostatní stála na hlavní palubě. Zásoba munice činila 2388 granátů ráže 152 mm.[1] Varjag dále nesl dvanáct 75mm kanónů, osm 47mm kanónů, dva 37mm kanóny a dva kulomety. Torpédovou výzbroj představovalo šest 381mm torpédometů. Po jednom loď nesla na přídi a zádi, čtyři byly na bocích. Počet nesených torpéd byl 18.[2]

Loď měla tři kotelny, ve kterých bylo celkem 30 kotlů systému Niclausse (10+8+12). Dva parní stroje měly indikovaný výkon 14 700 kW. Varjag měl dva lodní šrouby o průměru 4,4 metru. Nejvyšší rychlost lodi byla 23 uzlů.

Jak bylo u chráněných křižníků obvyklé, pancéřování se omezilo na pancéřovou palubu chránící kotelny a strojovny lodi. Vodorovná část pancíře měla sílu 38 mm a skloněná 76 mm. Boky lodi pak chránily pouze uhelné bunkry.[1]

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Počátky služby[editovat | editovat zdroj]

Dne 10. března 1901 Varjag vyplul na cestu do Ruska. Plul na trase USA, Cherbourg, Reval a Kronštadt. Cestou překonal bouři o síle 11 Beaufortovy stupnice. V Kronštadtu loď přistála 3. května 1901.

Ještě v květnu Varjag doprovázel jachtu cara Mikuláše II. do Gdaňska, Kielu a Cherbourgu. V září 1901 byl odeslán na Dálný východ, kam se dostal Suezským průplavem se zastávkami v přístavech Singapur a Nagasaki. V Port Arthuru Varjag zakotvil 25. února 1902.

Rusko-japonská válka[editovat | editovat zdroj]

Varjag a Korejec vyplouvají k bitvě
Varjag po vyzvednutí ze dna v roce 1905

Osud křižníku se naplnil na samém počátku rusko-japonské války. Varjag[3] a dělový člun Korejec před vypuknutím války kotvily v korejském přístavu Čemulpo, kde byly také křižníky několika dalších zemí – francouzský Pascal, americký Vicksburg, anglický HMS Talbot, italský Elba a japonský Čijoda.[2]

Večer 7. února z přístavu náhle vyplul japonský křižník Čijoda a zůstal před ním na volném moři. Ruské velení se rozhodlo odeslat člun Korejec do Port Arthuru. Když Korejec odpoledne druhého dne vyplul z rejdy přístavu, potkal japonský invazní svaz, který tvořily transportní lodě se 4000 vojáky, doprovázené křižníky Asama, Takačihó, Akaši, Niitaka a několika torpédoborci. Válka v té době ještě nebyla vyhlášena, přesto japonské torpédoborce Korejec napadly torpédy a člun se po krátké potyčce stáhl zpět na rejdu přístavu.[4]

Následujícího rána dostaly ruské lodě ultimátum a pokud by do 12 hodiny neopustily přístav, měly být napadeny přímo na rejdě. Přestože měla japonská eskadra drtivou převahu, rozhodl se velitel lodi kapitán Rudněv vyplout jim vstříc a podstoupit předem prohraný boj. VarjagKorejec vypluly v 11:20 a v 11:45 začal střelba mezi oběma eskadrami.

Varjag byl v bitvě poškozen osmi přímými zásahy a dopadem střepin.[5] Byla vyřazena téměř všechna jeho děla a kapitán lodi se proto, po téměř cca 20 minut trvajícím dělostřeleckém souboji, rozhodl vrátit do přístavu. Zde Varjag zakotvil ve 13 hodin.[4] Celé střetnutí je známo jako bitva u Čemulpcha. Růské ztráty v něm činily 35 mrtvých a 76 vážně raněných.

Čluny z válečných lodí neutrálních státu pomohly s evakuací raněných a posádka křižníku poté otevřela ventily, kterými do lodi začala proudit voda (člun Korejec vlastní posádka vyhodila do vzduchu). V šest hodin se křižník převrhl a potopil.

Další osudy[editovat | editovat zdroj]

Varjag po vyzvednutí a přejmenování na Soja

Varjag byl Japonci v roce 1905 vyzdvižen a opraven. Dostal nové komíny, nástavby a kromě 152mm děl i výzbroj. Loď nově nesla lehkou výzbroj dvanácti 75mm děl, dvou 42mm. Původní torpédomety byly demontovány a nahrazeny dvěma ráže 457 mm (v přídi a zádi lodi).[2] Japonské císařské námořnictvo ji pojmenovalo Soja a používalo k výcviku.

Po vypuknutí první světové války se z Japonska a carského Ruska staly spojenci a Soja byla prodána zpět Rusku, které křižníku vrátilo jeho původní jméno. Varjag poté odplul do Anglie, kde měl být opraven a přezbrojen. Po vypukutí bolševické revoluce v Rusku loď zabavilo britské námořnictvo. Varjag začal operovat s britským námořnictvem, dne 15. února 1918 však ztroskotal u irského pobřeží a dále sloužil jako ponton. V roce 1920 byl prodán k sešrotování, při vlečení  na místo likvidace však loď ztroskotala na skotském pobřeží. V letech 1923–1925 zde byla rozebrána.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c BENEŠ, Ctirad. Sto let Varjagu. Historie a plastikové modelářství. 2001, roč. XI, čís. 8, s. 2. ISSN 1210-1427.  [Dále jen Beneš (2001)]
  2. a b c d Beneš (2001), s. 3.
  3. Díky poruše mohl Varjag plout rychlostí maximálně 15 uzlů.
  4. a b Beneš (2001), s. 4.
  5. a b Beneš (2001), s. 5.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BENEŠ, Ctirad. Sto let Varjagu. Historie a plastikové modelářství. 2001, roč. XI, čís. 8, s. 2–7. ISSN 1210-1427.  
  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha : Naše vojsko, 1988. ISBN 28-029-88. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]