Radikální husité
Radikální husité byli krajními stoupenci učení Jana Husa (asi 1371-1415), českého náboženského reformátora a kazatele, který byl pro kacířství exkomunikován z katolické církve a posléze upálen. Jeho smrt na hranici vyvolala v Čechách celonárodní protesty a volání po náboženské svobodě podle Husových představ. Husitské hnutí se postupně rozdělilo do dvou táborů: na umírněné kališníky (zejm. husitská šlechta a pražané) a radikály (tábority a sirotky), kteří zastávali mnohem radikálnější teologické i sociální názory. Radikálové se vyznačovali prosazováním všech čtyř pražských artikulů. Do této skupiny patřili hlavně chudí a nižší šlechta, neboli ti, kteří nevlastnili majetek o který by v rámci plnění artikulů mohli přijít. Radikální husité požadovali mnoho změn a byli ochotni zacházet až do krajností. To postupně vedlo k neshodám a konfliktům s ostatními husity. Z dnešního pohledu se jednalo o náboženskou militantní fundamentální skupinu.
Táborité byli nejradikálnější větví husitů. Sídlili v Táboře, městě, které sami založili a nad svými obyvateli nastolili majetkovou rovnost (všichni vlastnili stejně, všichni si byli rovni). Další radikálové působili v Praze v okruhu Jana Želivského, i když se pražští husité vyprofilovali umírněněji. Od roku 1424 k radikálům náleží také orebité, později zvaní sirotci.
Roku 1436 byla v Jihlavě vyhlášena kompaktáta, která znamenala kompromisní smír husitů s církví i s králem Zikmundem Lucemburským. Z revolučních bojů tak vyšlo vítězně konzervativní husitské křídlo (utrakvisté), jehož pozice se dále upevnila po nástupu Jiřího z Poděbrad na český trůn. V 16. století bylo hnutí prakticky přehlušeno reformací. Radikální husité pokračovali v bitvách i po Žižkově smrti.
