Paralingvistika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Paralingvistika (nebo parajazyk) zkoumá zvukovou stránku verbální komunikace. Parajazyk může být vyjádřen vědomě i nevědomě. Zahrnuje také v komunikaci použitý tón, hlasitost a někdy též intonaci řeči. Někdy je definice paralingvistiky omezena na zkoumání použití lidského hlasu.

Paralingvistické hledisko hraje důležitou roli v lidské řečové komunikaci. Řeč vždy obsahuje paralingvistický aspekt, jelikož je modulována hlasem. Paralingvistika se liší nejen od lingvistiky, ale i od psaného textu či znakového jazyka.

Jaro Křivohlavý uvádí, že paralingvistika tvoří přechod od mimoslovních - neverbálních ke slovním projevům. Paralingvistické složky mluvy pomáhají jednak vyjádřit a zdokumentovat pravost sdělované informace, tak i správně dešifrovat význam sdělení a postoj řečníka.

Paralingvistické složky akustického projevu[editovat | editovat zdroj]

Lze je rozdělit do 4 skupin.

Hlasové dimenze akustického projevu[editovat | editovat zdroj]

Hlas netlumočí jen obsah sdělení, nýbrž vypovídá i o psychickém rozpoložení hovořící postavy. Tento psychický stav se odráží především v tónu řeči a hlasitosti slovního projevu. Např. u maniodepresivní psychózy lze snadno rozlišit, v jakém aktuálním stavu se pacient nachází - smutek, skleslost během depresivní polohy či naopak živost a vzrušení při fázi manické. Obdobně lze v mírnějších podobách tyto aspekty zaznamenat i u osob bez vážnějších psychických potíží.[1]

Zabarvení hlasu lze považovat za ukazatele aktuální nálady osoby. Někteří lidé mají velmi citlivý sluch k těmto projevům a dokáží zaregistrovat i sebemenší záchvěv v tónu hlasu. [1][2]

Časové aspekty akustického projevu[editovat | editovat zdroj]

Rychlost, tempo řeči je u lidí rozdílné. Řada studií zkoumala množství slov, která pronese muž a žena za den. Ženy toho řekly za den více, u sledované skupiny žen tvořila denní produkce cca 26 000 slov, muži vyřkli 10 000 až 12 000 slov během dne.[3]

Mimo tohoto kritéria (produkce slov za časovou jednotku) jsou zde i další. Dynamika řeči ve vztahu s tématem hovoru naznačuje, co se děje v nitru hovořící osoby v různých časových fázích mluveného projevu. Fáze ticha může naznačovat nejistotu, rozpaky a váhání, naopak rychlý proud řeči zaujetí a citové vzrušení.[3]

Tempo řeči by nemělo být monotónní. Mluví-li se o věcech nových, neobvyklých či o „těžkých“ tématech, je vhodnější zvolit pomalejší řeč. Dynamika slovního projevu by měla být úměrná obsahu a měla by brát ohled na posluchače. Při rychlejším tempu je vyšší pravděpodobnost nedorozumění.[3]

Interakční vztahy ve skupině při rozhovoru[editovat | editovat zdroj]

V rozhovoru více osob lze vypozorovat několik znaků:

  • délka řeči jednotlivých účastníků
  • přestávky v řeči

Při rozborech rozhovorů byly odhaleny některé vztahy. Ukázalo se, že délka promluvy roste s počtem členů ve skupině. Ten, kdo si vezme slovo, využívá příležitosti, která zde není tak častá (jako např. při rozhovoru ve dvou) a mluví déle. Dalším faktorem při rozhovoru ve větší skupině je vliv délky předcházejícího projevu na délku toho následujícího. Pokud řečník mluvil krátce, existuje velká pravděpodobnost, že i následující člověk bude mluvit krátce. Lze uvést, že předchozí řečník poskytl jistý vzor, kterého se další osoby drží.[4]

Důležitou roli sehrává i téma rozhovoru. Určitým tématům se věnuje méně času (např. intimní záležitosti, osobní postoje...) a jiným naopak mnoho (např. neosobní témata, věcná témata - počasí, sport,...).[4]

Mimoslovní složky hlasového projevu[editovat | editovat zdroj]

O rozpoložení hovořící osoby něco vypovídají i všelijaké těžko popsatelné zvuky při slovním projevu. Kromě různých „ehm ehm...“, „hmmm...“, „éééé...“ sem patří i povzdechnutí a další projevy dýchání. Zjistilo se, že řada těchto zvuků má určitý smysl. Např. řečník, jenž v paměti formuluje větu či hledá správná slova, vyplní ticho (které mu může připadat trapné) podobným zvukem. Posluchači jsou tímto zvukem ujištěni, že se nejedná o konec projevu a mohou očekávat pokračování.[5]

Chybami v řeči mohou být nedokončené věty, opomenutí, opakování již vyřčeného (pokud nejde o záměr), různá parazitická slova a fráze (naučené výrazy - např. „jaksi“, „že jo“, „jak se říká“,...), přeřeknutí a zakoktání. Podrobnější studie výskytu těchto chyb ukázala, že běžně je možno počítat průměrně s jednou chybou za 4 až 6 sekund.[5] Zvýšenou četnost chyb může ovlivnit vnitřní tíseň hovořícího a osoba naslouchajícího (před někým se cítíme uvolněně, před jiným napjatě).

Pomlky v plynulé řeči[editovat | editovat zdroj]

Pomlky, pauzy v řeči, zmlknutí a podobné projevy také narušují plynulost řeči. Větné pomlky (mezi jednotlivými větami - trvají 0,5 až 1 sekundu) jsou potřebné, řeč se tak nestává lavinou či směsicí slov a je srozumitelná. Pomlky v jiných místech jsou tzv. „pomlky váhání“. Posluchač dokáže zaregistrovat takový náznak zaváhání již při délce pomlky 200 milisekund (jedna pětina sekundy).[6] Větné pomlky (na rozdíl od pomlk váhání) souvisí i s pohyby účastníků rozhovoru (např. pokývnutí hlavou, přitakání).[7]

Pomlky a přerušení hovoru naznačují, že existuje jisté kognitivní, poznávací plánování řeči. Osoba hovoří nejen tehdy, když má jasno v tom, co hodlá sdělit, ale i tehdy, když plánuje, o čem bude v další fázi hovořit. Studie naznačují, že tento proces je v mozku rozdělen mezi levou a pravou hemisféru.

Mezi další paralingvistické složky patří i slovní i větný přízvuk (akcent), intonace (melodie) řeči, dynamika (síla) hlasu, intenzita (hlasitost) a řada dalších, které spadají více do oblasti zájmu fonetiků, odborníků na rétoriku a estetiků řeči.

Paralingvistické charakteristiky řeči (podle J. Křivohlavého)[editovat | editovat zdroj]

  1. Hlasitost řeči
    • velmi tichá - šepot
    • v mezích normálu
    • hlasitá - hlučná
  2. Výška tónu řeči
  3. Rychlost řeči
    • mluví pomalu - až příliš pomalu
    • mluví středně rychle
    • mluví velmi rychle
  4. Objem řeči
    • řekne toho málo
    • hovoří přiměřeně
    • sdělí toho mimořádně mnoho
  5. Plynulost řeči
    • není plynulá - se zámlkami a pomlkami
    • přirozená plynulost
    • mimořádná plynulost („mluví jako kniha“)
  6. Intonace - melodie řeči
    • stále stejná, monotónní
    • přirozená
    • přehnaná intonace („téměř zpívá“)
  7. Chyby v řeči
    • mnoho chyb a přeřeknutí v řeči, nedokončené věty apod.
    • chyby jsou v mezích normálu
    • řeč je téměř dokonalá, bez chyb
  8. Správnost výslovnosti
    • nepečlivá, ledabylá výslovnost, vede k nesrozumitelnosti
    • normální výslovnost
    • přehnaná výslovnost („rádoby“ co nejsprávnější)
  9. Kvalita řeči - věcnost hovoru
    • velmi strohý projev (téměř jen „ano“ a „ne“)
    • tématu přiměřený projev
    • rozvláčný projev - upovídaný
  10. Členění řečí - frázování
    • bez výraznějších přestávek a pauz (mluví „jako stroj“, chybí např. přestávky mezi větami)
    • normální
    • přehnané členění - roztrhání řeči

Mimoslovní hlediska komunikace (podle G. Tragera)[editovat | editovat zdroj]

  • trvalá, k nimž patří hlasové rozpětí, hlasitost, rychlost, plynulost a výslovnost řeči
  • přechodná, k nimž patří intenzita, změny výšky a rychlosti hlasu
  • tok řeči, kam patří pauzy, jejich typy, váhání a chyby

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KŘIVOHLAVÝ J., Jak si navzájem lépe porozumíme, kapitola Paralingvistika - svrchní tóny řeči, str. 135
  2. L.D. Duncan, Paralinguistic Behavior in Client-Therapist Communication in Psychotherapy. Dissertation. University of Chicago 1965 (anglicky)
  3. a b c KŘIVOHLAVÝ J., Jak si navzájem lépe porozumíme, kapitola Paralingvistika - svrchní tóny řeči, str. 136-138
  4. a b KŘIVOHLAVÝ J., Jak si navzájem lépe porozumíme, kapitola Paralingvistika - svrchní tóny řeči, str. 138-140
  5. a b KŘIVOHLAVÝ J., Jak si navzájem lépe porozumíme, kapitola Paralingvistika - svrchní tóny řeči, str. 140-142
  6. KŘIVOHLAVÝ J., Jak si navzájem lépe porozumíme, kapitola Paralingvistika - svrchní tóny řeči, str. 142-145
  7. A.T. Dittman, L.G. Llewellyn, The Phonemic Clause as A Unit of Speech Decoding, Journal of Pers. and Soc. Psychology, 1967, č. 6, str. 341-349 (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Křivohlavý, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, 1988. 240 str., číslo 25-095-88
  • A.Měchurová: Jak dobře mluvit a úspěšně jednat, Praha 2002

Související články[editovat | editovat zdroj]