Přehláska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Přehláskou rozumíme jazykový jev, při němž dojde ke změně samohlásky (vokálu) vlivem přilehlé hlásky. Jedná se o asimilační proces, pří němž se jedna hláska přizpůsobuje druhé.

I-přehláska[editovat | editovat zdroj]

V užším smyslu slova se přehláska vztahuje na hláskové změny v germánských jazycích přivozené hláskou i popř. j v následující slabice. Dobře to známe z výuky německého jazyka. Ale dneska již ani i ani j není vidno. Abychom si znázornili tento jazykový vývoj, vezměme si příklad ze staré horní němčiny:

gast 'host' → gestir 'hosté'.

Skrze i v druhé slabice se z původního a v předchozí kmenové slabice stalo e. Díky redukci vokálů v nepřízvučných slabikách, která je vlastní všem germánským jazykům, dnes již netušíme, že tam někdy bylo i: GastGäste. Písmena ä, ö, ü jsou novější, vyskytují se teprve později.

Všude tam, kde dnes najdeme písmena ä, ö, ü lze tedy předpokládat, že v následující slabice bylo i či j. Totéž platí i o ostatních germánských jazycích. Vezměme slova pro noha a zub:

  • něm.: FußFüße, ZahnZähne;
  • no.: fotføtter, tanntenner;
  • dán.: fodfødder, tandtænder;
  • šv.: fotfötter, tandtänder;
  • angl.: footfeet, toothteeth.

Je tu vidět, že angličtina nejenom pozbyla původních plurálových koncovek, ale i zúžila původní hlásky [æ], [ø] a [y] v [i:].

Vokálová harmonie[editovat | editovat zdroj]

Přehláskou v širším smyslu slova můžeme rozumět i další vokální změny způsobené okolními hláskami. Vokálová harmonie znamená, že jen určité samohlásky mohou stát v následujících slabikách po dané samohlásce. Znázorňují to dobře aglutinační jazyky. Tam se používají místo předložek většinou koncovky. Tyto koncovky jsou u každého substantiva tytéž, podléhají však pravidlům vokálové harmonie, čili vokály v koncovce se řídí kmenovým vokálem. Vezměme např. finštinu:

  • talo 'dům' – talossa 'v domě',
  • metsä 'les' – metsässä 'v lese',
  • meri 'moře' – meressä 'v moři'.

Přehláska v češtině[editovat | editovat zdroj]

Změny vokálů způsobené okolními hláskami nejsou cizí ani slovanským jazykům. V polštině např. máme slovo miasto 'město', které v šestém pádě vypadá takto: w mieście. Díváme-li se do starých českých gramatik, dozvíme se, že tomu tak bývalo i v češtině, než došlo k sjednocení mnohého paradigmatu.

Ale zdaleka ne všechno bylo analogicky přizpůsobeno. Do dnešního dne se čeština vyznačuje svévolným vokalickým systémem. Mnohde, kde ostatní slovanské jazyky mají plné vokály a a u, čeština má e a i, a to vesměs po měkkých souhláskách a j. Stačí to porovnat se slovenštinou, která si zachovala původní vokalismus. Např.:

  • č. jih = slov. juh,
  • č. muže (gen. od muž) = slov. muža,
  • č. stroji (dat. od stroj) = slov. stroju,
  • č. klíč = slov. kľúč,
  • č. jev = slov. jav.

Příklad klíč zřetelně znázorňuje, že i čeština kdysi vlastnila měkké l.

Měkké souhlásky tedy způsobily v češtině přehlásku vokálů a a u v e a i, čímž vznikly i nové skloňovací i časovací vzory.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lamprecht, Arnošt/ Šlosar, Dušan/ Bauer, Jaroslav: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986
  • Schmidt, Wilhelm: Geschichte der deutschen Sprache. Berlin 5. vyd. 1984
  • DePalma, Donald A.: Česká přehláska and the Great English Vowel Shift: A Comparative Analysis, Dissertation, Brown University, 1985