Organologie (věda o hudebních nástrojích)
Organologie je vědní disciplína zabývající se hudebními nástroji, resp. jejich zkoumáním z hlediska historického vývoje, akustických a mechanických vlastností, konstrukčních technik a hudební praxe.
Název pochází z řeckého slova ὄργανον (organon - původně označení pro jakýkoliv - nejen hudební - nástroj, později pro varhany). Stejný název má proto i vědní podobor zabývající se varhanami. Výraz byl poprvé použit Michaelem Praetoriem v traktátu Syntagma musicum z roku 1618.
Organologie se dá rozdělit na obory:
- Historická: zkoumá staré hudební nástroje a skupiny nástrojů v průběhu času.
- Moderní: zabývá se nástroji a částečně i technikou hry v průběhu posledních zhruba 100 let.
- Technická: popisuje technický vývoj nástrojů i jejich konstrukci a s ní související změny zvuku.
Systematiky hudebních nástrojů
Dodones obecně nejčastěji užívaná Hornbostel-Sachsova systematika pochází od vídeňského muzikologa Ericha Moritze von Hornbostela a Curta Sachse, kteří na společně pracovali na "Sbírce starých hudebních nástrojů při Státní vysoké škole hudby v Berlíně". Sami svůj projekt označovali jako pokus o systematizaci hudebních nástrojů celého světa. Zveřejněn byl roku 1914 v časopise o etnologii. V zásadě je postaven na systému od Victora-Charlese Mahillona, kurátora muzea při konzervatoři v Bruselu z roku 1888.[1] Roku 1948 Hans-Heinz Dräger tuto systematiku rozšířil o skupinu elektrofonů. Hlavní skupiny Hornbostel-Sachsovy systematiky stojí především na způsobu tvoření tónu, původci tónu (oscilátoru), u skupiny chordofonů ovšem na způsobu rezonanční skříňky a pořadí strun.
1.) Idiofony
- úderové idiofony
- drnkací (trsací) idiofony
- třecí idiofony
- vzduchové idiofony
- Jednotné závěrečné člěnění
2.) Membranofony
- úderové membranofony
- trsací membranofony
- třecí membranofony
- vzduchové membranofony (mirlitony)
- Jednotné závěrečné člěnění
3.) Chordofony
- prosté (jednoduché) chordofony nebo citery
- složené chordofony
- Jednotné závěrečné člěnění
4.) Aerofony
- volné aerofony
- vlastní dechové nástroje
- Jednotné závěrečné člěnění
5.) Elektrofony
Organologové
Historicky důležitými osobnostmi v oboru jsou Xavier Mahillon (Brusel), Erich Moritz von Hornbostel (Vídeň) a Curt Sachs (Berlín). Významným českým organologem je Milan Guštar, který v letech 2007 až 2009 vydal monumentální dílo Elektrofony.[2]
Historické evropské traktáty o organologii
- Isidor Sevillský, Etymologiarum (6.-7. stol.) v knize XX obsahuje jedna ručně psaná popisy hudebních nástrojů.
- Martinus Agricola, Musica instumentalis (1529).
- Michael Praetorius, Syntagma Musicum (1619), ve II. díle "De orghanographia" je titulní strana a některé tabulky věnované nástrojům - chordofonům a aerofonům.
- Michael Praetorius, Theatrum Instrumentorum (1620).
- Athanasius Kircher, Musurgia universalis (1650), obsahuje tabulky o intonaci timpanů.
Reference
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu organologie na Wikimedia Commons 
Slovníkové heslo organologie ve Wikislovníku
