Michael Praetorius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Michael Praetorius
Narození 15. února 1571
Creuzburg
Úmrtí 15. února 1621 (ve věku 50 let)
Wolfenbüttel
Národnost německá
Povolání hudební skladatel, varhaník a hudební teoretik
Některá data se získávají z datové položky.

Michael Praetorius, vlastním jménem Michael Schultheiß (15. února 1571, Creuzburg15. února 1621, Wolfenbüttel), byl německý skladatel, varhaník a hudební teoretik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl nejmladším synem luteránského pastora v Creuzburgu (dnes v Durynsku). Jméno Praetorius je latinská obdoba jeho rodného příjmení. Po absolvování škol v Torgau a Zerbstu studoval teologii a filosofii na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou. Od roku 1587 byl varhaníkem v chrámu Marienkirche. Od roku 1592 sloužil na dvoře biskupa Jindřicha Julia, vévody z Braunschweigu. Nejprve jako varhaník a od roku 1604 jako kapelník orchestru Staatsorchester Braunschweig.

Uznání si získal nejprve jako praktický hudebník. Proslul zejména na setkání varhaníků v Gröningen u Halberstadtu v roce 1596, kam se sjelo více než padesát německých varhaníků, aby společně posoudili nové varhany halberstadtského varhanáře Davida Beckera. Toto setkání, znamenalo také historický zlom v chápání úlohy varhan a instrumentální hudby v období pozdní renesance. Praetorius se prosadil jako vynikající interpret tohoto nového směru hudby.

První sbírka jeho skladeb vznikla okolo roku 1602. Začal komponovat v době, kdy Řezno bylo sídelním městem císaře Svaté říše římské. Moteta z této sbírky jsou v Německu mezi prvními, které reflektují novou italskou interpretační praxi. Díky nim se stal uznávaným i jako skladatel.

Devět částí jeho Musae Sioniae (1605–1610) a sbírka liturgické hudby publikovaná v roce 1611 vycházely z německého protestanského chorálu. Vznikly na přání vycházející z kruhů ortodoxních luteránů, aby vyhověly vkusu vévodkyně Elizabeth, která vládla ve vévodově nepřítomnosti a měla snahu nahradit populární světskou hudbu náboženskou hudbou Praetoriovou.

Praetoriovy skladby se šířily v Evropě i mimo protestantské prostředí. Sbírka jeho tisků je kupříkladu dochována i v Českém Krumlově. Kromě toho Jindřich Julius z Braunschweigu byl důvěrným přítelem císaře Rudolfa II. Habsburského a Praetorius s ním často pobýval v Praze a seznámil se zde s hudebníky Rudolfova dvora. Jindřich Julius si nechal v blízkosti Hradu postavit vlastní palác a byl také jedním z posledních, kdo u nemocného a téměř opuštěného císaře vytrval až do jeho skonu.

Vévoda zemřel jen o rok později rovněž v Praze. Nicméně Praetorius zůstal formálně ve službách jeho následníka Friedricha Ulricha. Od roku 1613 však působil na dvoře Jana Jiřího I. Saského v Drážďanech, kde byl zodpovědný za slavnostní hudbu. V té době ho ovlivnily nejnovější směry italské hudby, včetně děl skladatelů Benátské školy a jeho mladšího kolegy Heinricha Schütze. To jej vedlo k rozvoji formy chorálních koncertů (tj. chorálů s instrumentálním doprovodem). Na saském dvoře v Drážďanech byl jmenován dvorním kapelníkem a zůstal zde až do své smrti.

Zemřel v den svých narozenin ve Wolfenbüttelu a je tam pochován v chrámu sv. Marie, v klenbě pod varhanami.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Byl velmi plodným skladatelem a jeho díla vykazují vliv soudobých italských skladatelů a jeho mladšího současníka Heinricha Schütze. Kromě řady roztroušených skladeb jsou z jeho díla nejdůležitější:

  • 9 svazků Musae Sioniae (1605–1610), sbírka obsahující 1244 duchovních skladeb, chorálů a písní. Moderní vydání bývá ve dvaceti svazcích.
Ukázka dřevorytu z díla Syntagma Musicum
  • Missodia Sionia, Hymnodia Sionia, Megalynodia Sionia (1611)
  • Terpsichore (1612), sbírka více než 300 instrumentálních tanců a jiných světských skladeb.
  • Urania oder Uranochordia (1613)
  • Polyhymnia Caduceatrix e Panegyrica (1619), 40 chorálních koncertů
  • Polyhymnia Exercitarix seu Tyrocinium (1619–1620).

Syntagma musicum[editovat | editovat zdroj]

Syntagma musicum je největší hudebně teoretické dílo nejen skladatele, ale patrně i celé tehdejší doby. Bylo rozvrženo do čtyř dílů. První díl, psaný latinsky (Musicae artis analecta), vyšel ve Witemberku v letech 16141615. Je rozděleno do čtyř částí a zabývá se historickým vývojem duchovní i světské hudby.

Druhý díl, který vyšel již v němčině je věnován hudebním nástrojům. V pěti částech pojednává o vývoji, vzhledu, ladění a možnostech dobových nástrojů. Dodnes je zdrojem přesných informací o historických hudebních nástrojích. Zvláštní pozornost je věnována varhanám, včetně toho, že je uveden i popis nejvýznamnějších německých nástrojů. Poslední vydání je doplněno o přílohu, Theatrum instrumentorum seu Sciagraphia, která obsahuje 42 dřevorytů znázorňujících detaily hudebních nástrojů.

Třetí díl (Termini musicali), je v podstatě hudební slovník o hudebních druzích, notaci, terminologii, provozovací praxi a nástrojovém obsazení hudebních souborů. Tento díl byl zamýšlen jako příručka pro skladatele. Čtvrtý díl již skladatel nestačil dokončit.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gracian Černušák: Dějiny evropské hudby. Panton, 1964
  • Denis Arnold (editor): New Oxford Companion to Music, Oxford University Press, 1983
  • Ulrich Michels: Encyklopedický atlas hudby, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, ISBN 80 7106 238 3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]