Narativní terapie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Michael White

Narativní terapie (též narativní praxe) je forma psychoterapie, která se klientovi snaží pomoci identifikovat své hodnoty a dovednosti s nimi spojené. Poskytuje mu uvědomění si svých schopností žít tyto hodnoty, aby díky tomu mohl efektivně čelit současným i budoucím problémům. Terapeut se spolu s klientem snaží vytvořit jeho nový narativ o sobě samém tím, že zkoumá historii jeho hodnot. Narativní terapie je také přístupem k terapeutickým rozhovorům, který se snaží zpochybnit dominantní diskurzy, jež tvarují životy lidí destruktivním způsobem. Zatímco narativní praxe se používá zejména v oblasti rodinné terapie, mnoho autorů a praktiků uvádí, že tyto narativní terapii používají i v komunitní práci, ve školách a ve vysokoškolském vzdělávání.[1][2] Narativní terapie je někdy spojována s kolaborativní terapií a s na osobu zaměřenou psychoterapií.[3][4][5][6][7]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Narativní terapii vyvinuli během 70. a 80. let 20. století dva sociální pracovníci, Michael White z Austrálie a David Epston z Nového Zélandu.[8][9] Inspiračními zdroji narativní terapie byli různí filozofové, psychologové a sociologové, jako je Michel Foucault, Jerome Bruner, Lev Semjonovič Vygotskij atd.

Konverzační mapy[editovat | editovat zdroj]

Re-autorizace identity (Re-authoring identity)[editovat | editovat zdroj]

Narativní terapeut se zaměřuje na to, aby pomohl lidem vytvářet takové příběhy o sobě samých (o své identitě), které jsou jim užitečné.[10] Tato „re-autorizace identity“ pomáhá lidem identifikovat jak své hodnoty, tak i dovednosti a znalosti potřebné k žití těchto hodnot. Terapeut k tomu využívá kvalifikované naslouchání a dotazování.[11] Prostřednictvím procesu identifikování historie hodnot v životě jedince jsou terapeut a klient schopni spoluvytvořit nový příběh o dané osobě. [12]

V tomto přístupu je zásadní příběh (narace), který o sobě lidé vyprávějí a který se o nich vypráví. Příběh jedincovy identity může determinovat, co si myslí, že je pro něj možné.

Externalizující konverzace[editovat | editovat zdroj]

V narativní terapii hraje podstatnou roli koncept identity. Terapie se zaměřuje na to, aby neslučovala identitu osob s problémy, kterým mohou čelit, nebo s chybami, kterých se dopustili. Tento přístup se tak spíše snaží vyhnout modernistickým, esencialistickým představám o já, které vedou lidi k přesvědčení, že existuje nějaké biologicky determinované „pravé já“ nebo „pravá přirozenost“. Právě naopak, podle tohoto přístupu lze identitu (chápanou jako primárně sociální), měnit podle voleb, které lidé činí.[13]

Aby se oddělila identita lidí od jejich problémů, narativní terapie využívá externalizující konverzace. Proces externalizace umožňuje, aby lidé zvážili své vztahy k problémům.[8] Přitom jsou externalizovány i jedincovy silné nebo pozitivní vlastnosti, což lidem umožňuje zapojit se do vytváření a provádění preferovaných identit.

Externalizace klade důraz na pojmenování problému, aby člověk mohl posoudit dopady tohoto problému na svůj život. Klient analyzuje, jak problém působí či funguje v jeho životě, aby si nakonec mohl vybrat svůj vztah k tomuto problému.

"Prohlášení poziční mapy" (Statement of Position Map)[editovat | editovat zdroj]

V narativním přístupu se terapeut snaží adoptovat kolaborativní terapeutickou pozici, spíše než aby vnucoval lidem nápady poskytováním rad. Michael White k tomu vyvinul konverzační mapu zvanou "Prohlášení poziční mapy" (Statement of Position Map) navrženou tak, aby podnítila klientovo vlastní hodnocení problémů a vývoje v jeho životě. Na terapeuta i klienta se zde nahlíží tak, že oba mají cenné informace relevantní pro proces a obsah terapeutického rozhovoru. Tím, že terapeut zaujme postoj zvědavosti a spolupráce, snaží se klientovi předat implicitní zprávu, že již má znalosti a dovednosti k vyřešení problémů, kterým čelí. Když lidé takto sami vyvíjejí řešení svých vlastních problémů na základě svých vlastních hodnot, pak se mohou více zavázat k realizaci těchto řešení.[14]

Cvičení re-membering[editovat | editovat zdroj]

Anglický termín "re-membering" je do češtiny obtížně přeložitelnou slovní hříčkou, proto se mnohdy ani nepřekládá. Lze jej chápat zároveň jako připomínání si (to remember) i jako opětovné začlenění (member = člen; předpona re- = znovu).

Podle narativní terapie jsou identity něco, čeho dosahujeme sociálně, něčím, co vzniká skrze vztahy s ostatními lidi. Praxe zvaná re-membering přitahuje pozornost na ty vztahy, kteří podporují preferovaný příběh jedince o sobě samém, a odpojuje ty, které jej nepodporují.

Chybějící, ale implicitní[editovat | editovat zdroj]

Inspirován dílem Jacquese Derridy (dekonstrukce), Michael White se zajímal o implicitní hodnoty skryté v bolesti lidí, v jejich pocitu selhání a v jejich činech. Lidé často cítí bolest nebo selhání v případech, kdy jsou jejich hodnoty osekány, nebo kdy jejich vztahy a životy nejsou takové, jaké by měly být. Kromě toho jsou zde často "zastavené iniciativy" (stalled initiatives), které lidé přijímají v životě, které se také řídí implicitními hodnotami.

Mapa svědků zvenčí (outsider witnesses map)[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o narativní praxi, kdy jsou na konzultaci pozváni "svědci zvenčí". Často jde o přátele konzultující osoby nebo o bývalé klienty terapeuta, kteří mají své vlastní znalosti a zkušenosti s daným problémem. Tento vnější svědek nejdříve pouze naslouchá bez komentáře rozhovoru mezi terapeutem a konzultující osobou.

Následně s ním terapeut i za přítomnosti klienta vede rozhovor o tom, co právě vyslechl. Je však instruován, aby nekritizoval, nehodnotil nebo nečinil proklamace, místo toho má jednoduše říct, jaká fráze nebo jaký obraz mu vytanul na mysli, a následně jaké vidí rezonance mezi jeho vlastními životními zápasy a těmi, kterých byl právě svědkem. Nakonec je "svědek" dotázán, jakým způsobem může vnímat posun v tom, jak sám sebe prožívá od chvíle, kdy poprvé vstoupil do místnosti.[15]

Poté se obdobným způsobem terapeut obrátí na konzultující osobu a vyzpovídá ji, jaké obrazy nebo fráze jí vytanuly v mysli v právě vyslyšeném rozhovoru a co v ní zarezonovalo.

Pro vnější svědky je celá tato konverzace často obohacující. Nicméně pro konzultující osoby jsou výsledky pozoruhodné: zjistí, že nejsou jediní kdo má daný problém. Získají nové představy a znalosti jak o svém problému, tak o zvoleném alternativním směru života. Hlavním cílem narativní terapie je zapojit se do jedincových problémů tím, že poskytne alternativní nejlepší řešení.

Terapeutické dokumenty[editovat | editovat zdroj]

Narativní terapie používá i tvorbu různých druhů dokumentů. Terapeut a klient mohou například společně vytvořit něco jako „Certifikát z úspěšného zvládnutí splínu“, který vypadá jako nějaký oficiální dokument.[16] V některých případech jsou terapeutické poznámky vytvářeny ve spolupráci s klienty, aby poskytovaly dokumentaci a sloužily i jako ukazatel pokroku.

Sociálně-politický terapeutický přístup[editovat | editovat zdroj]

V narativní tereapii je silné uvědomění si dopadu mocenských vztahů v terapeutických rozhovorech. Terapeut má závazek si s klientem zpětně ověřit účinky terapeutických stylů, aby se zmírnil případný negativní účinek jeho neviditelných předpokladů nebo preferencí.[17] Existuje také povědomí o tom, jak sociální narativy, jako je například feminita a maskulinita, mohou negativně ovlivňovat identitu lidí.[12]

Poruchy příjmu potravy[editovat | editovat zdroj]

Narativní terapie přinesla řadu příspěvků na poli poruch příjmu potravy. Narativní terapeuti David Epston, Stephen Madigan a Catrina Brown nejvýrazněji přispěli k tomu, aby se do této problematiky vnesl depatologizující přístup.

Muži a domácí násilí[editovat | editovat zdroj]

Narativní terapie byla také použita při práci s muži, kteří zneužívají či týrají své partnerky. Nejplodnější v této oblasti byli Alan Jenkins a Tod Augusta-Scott. Integrovali sociálně-politickou analýzu násilí a zároveň zapojovali muže uctivým a spolupracujícím způsobem.[12][18] 

Komunitní práce[editovat | editovat zdroj]

Narativní terapie byla vyzkoušena také v různých komunitních prostředích. Zejména cvičení zvané „strom života“ bylo použito k mobilizaci komunit, aby mohly jednat podle svých vlastních hodnot.[19] Jedná se o poměrně jednoduchou metaforu stromu, pomocí které si má osoba či komunita uvědomit, co jsou její vlastní kořeny, kmen, větve, půda, květy, plody atp.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Bylo vzneseno několik formálních kritik narativní terapie ohledně toho, co může být viděno jako její teoretické a metodologické nesrovnalosti. [20]

  • Narativní terapie byla kritizována za to, že zastává sociální konstrukticionismus, tedy přesvědčení, že neexistují žádné absolutní pravdy, ale pouze společensky schválené úhly pohledu, a že narativní terapeuti jednoduše upřednostňují klientovy obavy z „dominujících“ kulturních příběhů. [20][21]
  • Několik kritiků vyjádřilo obavy, že narativní terapie ze svých vůdců udělala guru. Zejména v tom smyslu, že její přední zastánci mají tendenci být k většině ostatních druhů terapie příliš přísní. [20][21]
  • Narativní terapie je také kritizována za nedostatek klinických a empirických studií, které by potvrdily její mnohá tvrzení.[22] Etchison & Kleist (2000) uvedli, že zaměření narativní terapie na kvalitativní výsledky není v souladu s rozsáhlejším kvantitativním výzkumem a zjištěními, které dnes využívá většina respektovaných empirických studií. To vedlo k nedostatku výzkumného materiálu, který by mohl podpořit tvrzení zastánců narativní terapie o její účinnosti.[22]

Související články[editovat | editovat zdroj]

 Teoretické základy terapie

Příbuzné typy terapií

Další příbuzné koncepty

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Narrative therapy na anglické Wikipedii.

  1. ↑ WINSLADE, John; MONK, Gerald. Narrative Mediation: A New Approach to Conflict Resolution. San Francisco: Jossey-Bass, 2000. ISBN 0787941921. OCLC 42598442 
  2. ↑ NYLUND, David; TILSEN, Julie. Pedagogy and praxis: postmodern spirit in the classroom. Journal of Systemic Therapies. December 2006, s. 21–31. DOI 10.1521/jsyt.2006.25.4.21. 
  3. ↑ Masters of Narrative and Collaborative Therapies: The Voices of Andersen, Anderson, and White. Redakce Malinen Tapio. New York: Routledge, 2012. ISBN 9780789038258. DOI 10.4324/9780203806999. OCLC 703208854 
  4. ↑ CHOW, Esther OW. Narrative therapy an evaluated intervention to improve stroke survivors' social and emotional adaptation. Clinical Rehabilitation. SAGE Publications, 2014-08-20, s. 315–326. ISSN 0269-2155. DOI 10.1177/0269215514544039. PMID 25142279. S2CID 33230523. 
  5. ↑ GROSSOEHME, Daniel H. Chaplaincy and Narrative Theory: A Response to Risk's Case Study. Journal of Health Care Chaplaincy. Informa UK Limited, 2013, s. 99–111. ISSN 0885-4726. DOI 10.1080/08854726.2013.806119. PMID 23844843. 
  6. ↑ CASHIN, Andrew. Narrative Therapy: A Psychotherapeutic Approach in the Treatment of Adolescents With Asperger's Disorder. Journal of Child and Adolescent Psychiatric Nursing. Wiley, 2008, s. 48–56. ISSN 1073-6077. DOI 10.1111/j.1744-6171.2008.00128.x. PMID 18269411. 
  7. ↑ STRAND, PAUL S. Toward a Developmentally Informed Narrative Therapy. Family Process. Wiley, 1997, s. 325–339. ISSN 0014-7370. DOI 10.1111/j.1545-5300.1997.00325.x. PMID 9543655. 
  8. ↑ a b WHITE, Michael; EPSTON, David. Narrative Means to Therapeutic Ends. New York: W. W. Norton & Company, 1990. ISBN 0393700984. OCLC 20828023 
  9. ↑ PAYNE, Martin. Nelson-Jones' Theory and Practice of Counselling and Psychotherapy. Redakce Nelson-Jones Richard. 6th. vyd. Los Angeles: SAGE Publications, 2015. ISBN 9781446295564. OCLC 897445861 Kapitola Narrative therapy, s. 360–382. 
  10. ↑ ANGUS, Lynne E.; MCLEOD, John. The handbook of narrative and psychotherapy : practice, theory, and research. [s.l.]: SAGE Publications, 2004. ISBN 0-7619-2684-4. OCLC 52766323 S. 60. 
  11. ↑ BAVELAS, Janet B.; COATES, Linda; JOHNSON, Trudy. Listeners as co-narrators. Journal of Personality and Social Psychology. December 2000, s. 941–952. DOI 10.1037/0022-3514.79.6.941. PMID 11138763. S2CID 39770808. 
  12. ↑ a b c Narrative Therapy: Making Meaning, Making Lives. Redakce Brown Catrina. Thousand Oaks, CA: SAGE Publications, 2007. ISBN 978-1412909877. OCLC 64688794 
  13. ↑ WHITE, Michael. Maps of Narrative Practice. New York: W. W. Norton & Company, 2007. ISBN 9780393705164. OCLC 76792066 S. 139. 
  14. ↑ WHITE, Michael. Re-Authoring Lives: Interviews & Essays. Adelaide: Dulwich Centre Publications, 1995. ISBN 9780646227351. OCLC 34403483 S. 39. 
  15. ↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 9780957792999. OCLC 60583048 
  16. ↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 9781412920124. DOI 10.4135/9781446213322. OCLC 62178252 
  17. ↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 9781433829864. DOI 10.1037/0000131-000. OCLC 1056201760 
  18. ↑ Innovations in Interventions to Address Intimate Partner Violence: Research and Practice. Redakce Augusta-Scott Tod. New York: Routledge, 2017. ISBN 9781138692268. DOI 10.4324/9781315532776. OCLC 948558557 
  19. ↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 9780393708158. OCLC 855507198 
  20. ↑ a b c Chybí název periodika! PMID 9801999. 
  21. ↑ a b Chybí název periodika! PMID 9879006. 
  22. ↑ a b www.researchgate.net. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Narativní_terapie&oldid=23624106“