Lešon Kenaan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Kanaánštinu – vymřelý blízkovýchodní jazyk.

Jako lešon Kena’an (v překladu doslova jazyk Kanaánu, lze se setkat i s českým pojmem kenaanština) je označován slovanský jazyk, jímž hovořili Židé usazení na slovanských územích a jehož fragmenty zapisované hebrejským písmem se vyskytují v glosách ke středověkým hebrejským textům z 10.–13. století. Čeští hebraisté tento pojem obvykle ztotožňují s místními slovanským jazyky (tj. především s češtinou, polštinou a lužickou srbštinou), které byly v té době běžným komunikačním prostředkem zdejších Židů[1][2][3], jakkoliv dnes není zcela jisté, zda a nakolik se jejich řeč odlišovala od majoritní podoby jazyka. Nejvíce písemných, hebrejským písmem zapisovaných památek se přitom dochovala v češtině (respektive staročeštině).[4][5] Některé zahraniční prameny uvádějí Leshon Knaan (Knaanic, Judeo-Slavic) jako samostatný židovsko-slovanský dialekt.[6]

Židovská čeština ve středověku[editovat | editovat zdroj]

Čeština se jako dorozumívací jazyk místních Židů používala minimálně v 10.-13. století.[4]. „Jak dokazují česky psané poznámky v hebrejských rukopisech a prvotiscích uložených v Památníku písemnictví na Strahově, byla ve středověku čeština, nazývaná také „řečí Kenaan“, každodenním jazykem Židů zároveň s hebrejštinou a s oním druhem židovské němčiny, kterou obcovali přistěhovalci z oblasti Porýní a jeho okolí,“ píše R. Bondyová.[2] M. E. Světlík uvádí, že „pro češtinu existovalo označení lešon Kenaan – jazyk kanaánský nebo lešonenu - náš jazyk! Naznačuje to, že Židé v naší zemi (...) považovali češtinu za mateřský jazyk.“[3]

Není dosud zcela zřejmé, zda a nakolik se židovská čeština lišila od jazyka majority. Judaistka Lenka Uličná navrhuje pro jazykovou situaci Židů požít termín religiolekt. Toto označení nutně neimplikuje odlišnost jejich jazyka od jazyka majority, zároveň však umožňuje zkoumat židovskou slovanštinu jako samostatný jazykový, nábožensky vymezený fenomén, který se objevuje napříč dialekty majoritních jazyků.[5] Situace v Čechách a v okolních zemích byla zřejmě obdobná situaci v dalších evropských zemích, kde se Židé v běžné komunikaci často přizpůsobovali zemskému jazyku. V některých situacích se pak jejich religiolekt rozvinul do samostatného dialektu či jazyka (tak jako v případě jidiš či ladina) - v případě slovanských jazyků šlo však pouze o počáteční, nerozvinutou fázi religiolektu, který nepřetrval dostatečně dlouho a neocitl se v dostatečné izolaci, aby se mohl jasněji vymezit. [5]

Češtinu na českém území Židé patrně používali zhruba do 14. století, kdy začala být nahrazována němčinou a kdy se silněji začal prosazovat aškenázský vliv. K češtině pak opět někteří přecházeli v 19. a 20. století, ovšem již bez návaznosti na někdejší lešon Kena’an.

Středověké glosy[editovat | editovat zdroj]

Slovanské výrazy zapisovaná hebrejským písmem se dochovaly především z glos k hebrejským textům, například z komentářů k talmudu a liturgii. Nejvýznamnější památky zde představují spisy Abrahama ben Azri’ela (Arugat ha-bosem – Záhon balzámu) a jeho žáka Jicchaka ben Mošeho (Or zarua – Zaseté světlo), které vznikly v první polovině 13. století. Glosy sloužily jako vysvětlivky pro židovské čtenáře, kteří již plynně neovládali hebrejštinu, případně v místech, kde klasická hebrejština neměla dostatek pojmů (obdobné případy se vyskytují i v dalších evropských jazycích); vedle staročeských pojmů se ve zmíněných textech ze stejných důvodů objevují i slova v jidiš či starofrancouzštině.[4][1] Tyto glosy byly psány hebrejským písmem, které foneticky (tedy přesněji v souhláskách, neboť klasická hebrejština nepoužívá samohlasky) zachycovalo staročeská slova, a bývaly uvozeny slovy „bi-lešon kena’an“, tedy „v jazyku kenaanském“.[4]

Jako příklad můžeme uvést slovo „bělmo“, které je použito ve vysvětlení tzv. glaukomu, tedy choroby očí. V hebrejsky psaném textu se toto slovo vyskytuje ve spojení: „co se objevuje na zřítelnici oka, a v jazyce kenaanském bělmo“. Slovo „bělmo“ je zapsáno jako „ביילמו“, což transliterováno dává „bjjlmw“ , vyslovováno „bielmo“. (Or zarua III, 71b)[5]

Název[editovat | editovat zdroj]

Evropští Židé obvykle nazývali kraje, v nichž se usazovali, biblickými jmény. Podobně jako území dnešního Německa až po západní břeh Labe pojmenovali Aškenaz (Gn 10, 3 (Kral, ČEP)), západoslovanský region (od Labe na východ, tedy včetně části území dnešního Německa) nazývali ’erec Kena’an, tedy „Země kanaánská“ – po Kenaanovi (כנען‎‎ Kena'an), synu Chámově, biblickém patriarchovi (Gn 9, 18 (Kral, ČEP)]).[3][7] Označení „lešon Kena’an“ tedy znamená „jazyk zdejší země“ a vymezovalo se tak především k hebrejštině, kterou zdejší Židé již plyně nehovořili a jež byla spíše jazykem liturgickým.[1]

Jako motivace bývá obvykle označován fakt, že Slované obchodovali s otroky, přičemž do otroctví prodávali i své vlastní soukmenovce.[8] V Bibli je totiž Kenaan nazýván „otrokem svých bratří“.(Gn 9, 18 (Kral, ČEP))[7] Svou roli však patrně hrálo i vnímání biblického Kanaánu jakožto země zaslíbené.[5]

Spor o samostatný jazyk[editovat | editovat zdroj]

Starší 15. vydání portálu Ethnoloque (2005) uvádělo, že označení „Knaanic“ (Canaanic, Leshon Knaan, Judeo-Slavic) se užívá především pro židovskou češtinu, případně i pro další židovské varianty západoslovanských jazyků, zaniklé ve středověku.[9] Aktuální 16. edice (2009) již „Knaanic“ mezi západoslavanskými jazyky neuvádí[10], zmiňuje ji pouze jako „zaniklý či umělý“ jazyk bez bližšího upřesnění a odkazuje na portál Linguist List,[11] který však v hesle neuvádí žádné další podrobnosti.[6]

Pojetí „kenaanštiny“ jako samostatného dialektu vychází z práce jidišisty Maxe Weinreicha, který vymezuje „východokenaanštinu“ a „západokenaanštinu“, zabývá se jimi však především v teoretické souvislosti s jidiš.[12] Na Weinreicha navázal judeoslavista Paul Wexler, který se snažil prokázat, že „judeozápadoslavanšina“ (Judeo-West-Slavic) se odlišovala od jazyků křesťanské majority - tuto svou myšlenku modifikoval v teorii tzv. relexikalizace, na jejímž základě zařadil mezi slovanské jazyky i jidiš a moderní hebrejštinu.[13] Waxlerovy teorie jsou nicméně považovány za kontroverzní a nejsou lingvisty obecně přijímány.[5]

Proti pojetí „kenaanštiny“ jako samostatného dialektu (či dokonce jazyka) stojí práce českých lingvistů, především Romana Jakobsona a Lenky Uličné, kteří poukázali na to, že odlišnost židovského jazyka od jazyka české (slovanské) majority nebyla nikdy prokázána;[4] „lešon Kena’an“ jako češtinu interpretují i lingvisté André Mazon[14] či Johannes Reinhart[15]. Uličná dále upozorňuje, že jednotlivé slovanské jazyky již byly v 11. století vzájemně jasně vymezené, a použití pojmu „židovská slovanština“, jenž by šel nějakým způsobem napříč těmito jazyky, tak jednoznačně implikuje existenci samostatného jazyka nad rámec dialektu, pro což však nejsou doklady. „Je možné, že kdyby čeští židé ve 13./14. století neopustili svůj dosavadní jazyk a nepodlehli germanizačnímu tlaku, (...) mohl se jejich jazyk plně vyvinout v samostatný židovský slovanský jazyk, podobně jako se vyvinul jazyk jidiš,“ podotýká Uličná. K tomuto rozvinutí však podle ní nedošlo, a tak „tato fáze vykazovala minimální odchylky od jazyka výchozího – tedy od staré češtiny, a proto se podle našeho názoru můžeme ztotožnit s Jakobsonovým pojetím kenaanštiny jakožto staré češtiny (...).“[4] Jako podmínku rozvoje jednoznačně samostatného jazyka přitom Uličná uvádí izolaci od jazyka původní majority, ke které došlo díky aškenázské migraci například v případě jidiš, která však nemá svůj ekvivalent v případě židovského etnika hovořícího slovanskými jazyky.[5]. Pojem „kenaanština“, stejně jako odvozování názvů dalších židovských „jazyků“ z hebrejských základů, je podle této interpretace jen novodobý konstrukt.[16]

Příklad[editovat | editovat zdroj]

Jedním z mála dokladů o zápisu slovanských jazyků hebrejským písmem jsou mince vyražené ve 12. a 13. století dvěma polskými panovníky - Měškem III. Starým a Leškem Bílým.

Brakteat01.jpg Brakteat02.jpg

hebrejské písmo משקא קרל פלסק
přepis do latinky mšk' krl plsk
výklad Měšek, král polský

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Šedinová, Jiřina: "Literatura a jazyk Židů v Českých zemích", v EUROLITTERARIA & EUROLINGUA 2005, ed. Oldřich Uličný, Technická univerzita v Liberci, 2005. Str. 29-30.
  2. a b Bondyová, Ruth: Mezi námi řečeno - Jak mluvili Židé v Čechách a na Moravě, Nakladalství Franze Kafky, Praha 2003. Str. 7.
  3. a b c Světlík, Marek E.: Čtěte Bibli, tam to všechno je...!, v Souterrainu 7/2008
  4. a b c d e f Uličná, Lenka. "Roman Jakobson a staročeské glosy ve středověkých hebrejských spisech". Bohemica Olomucensia 3 – Filologica Juvenilia. Olomouc 2009, s. 13-24.
  5. a b c d e f g Uličná, Lenka. "Hlavní proudy středověkého (pre)aškenázského myšlení a tzv. pražská komentátorská škola. Hledání identity v podmínkách izolace a integrace". in Jiřina Šedinová a kol. Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Praha: Academia, připraveno k vydání 2010.
  6. a b The Linguist List
  7. a b Genesis 9, 18-27. Bible Kralická.
  8. Jakobson, R. - Halle, M.: "The Term Canaan in Medieval Hebrew". For Max Weinreich On His Seventieth Birthday. Mouton, The Hague - Paris 1964, s. 147-172. citováno v Jiřina Šedinová a kol.: Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Praha: Academia, připraveno k vydání 2010. str. 310.
  9. „Knaanic“, Ethnologue.com, ed. 15, 2005.
  10. „West Slavic“, Ethnologue.com, ed. 16, 2009.
  11. „Knaanic“, Ethnologue.com, ed. 16, 2009.
  12. Weinreich, Max. "Yiddish, Knaanic, Slavic: The basic relationships". citováno v Jiřina Šedinová a kol. Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Str. 312-313
  13. Paul Wexler. Jewish and non-Jewish creator of "Jewish" languages. citováno v Jiřina Šedinová a kol. Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Str. 313
  14. Mazon, A.: "Le passage de g à h d’après quelques gloses judéo-tchèques". Revue des études slaves, 7, 1927, s. 261-267. citováno v Jiřina Šedinová a kol. Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Str. 315.
  15. Reinhart, J.: Möglichkeiten und Grenzen der Rekonstruktionen des Urtschechischen. In: Wiener Slavistisches Jahrbuch, Band 46. Wien 2000, s. 165-174. citováno v Jiřina Šedinová a kol. Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Str. 315.
  16. Fishman, Joshua Aaron: "The Sociology of Jewish Languages". International Journal of the Sociology of Language 30. 1981. citováno v Jiřina Šedinová a kol. Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu. Str. 315