Invokace (listina)
Invokace (z lat. invocatio, tj. zvolání) je v diplomatice označení pro úvodní část středověké listiny. Může být vyjádřena grafickým symbolem (kříž, chrismon, labarum) či krátkou slovní formulí, někdy oběma způsoby. Protože se nachází na samém počátku textu, bývá často zobrazena jako elongata. Invokace v běžných listinách pozvolna mizí již během středověku, zachována zůstala jen u některých typů písemností, jako jsou např. notářské instrumenty, rozsudky církevních soudů, závěti apod.
Význam a vývoj[editovat | editovat zdroj]
Vzývání Božího jména na samém počátku textu mělo přispět k upevnění a trvalé platnosti právního pořízení. Ve franských a říšských listinách je obvyklé v raném a vrcholném středověku. V byzantských listinách se invokace objevuje do obrazoborectví v 8. a 9. století.
V mnoha listinách je invokace vyjádřena křížem v rozličných formách, ve franských a německých panovnických listinách dominuje chrismon. Karel Veliký zvolil po své císařské korunovaci verbální formu In nomine patris et filii et spiritus sancti (Ve jménu Otce a Syna a svatého Ducha), od roku 833 převládala v říšské kanceláři za Ludvíka II. verze In nomine sanctae et individuae trinitatis (Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice). Během 12. století tyto slovní invokace v jednoduchých listinách zcela odpadají, jinde jsou nahrazeny slovy In nomine Dei (Ve jménu Boha) nebo podobnou zkrácenou verzí.
V langobardské a normanské jižní Itálii se ustálila nejčastější forma slovní invokace In nomine domini Dei et salvatoris nostri Iesu Christi (Ve jménu Boha a spasitele našeho Ježíše Krista). V papežských synodálních konstitucích byla verbální invokace jejich pevnou součástí, v jednotlivých papežských listinách se objevuje zřídka a zcela mizí během reformy papežské kanceláře v 11. století.
V českém prostředí se invokace objevují v listinách Přemyslovců až do vlády Přemysla Otakara II.,[1] ovšem v listinách menších vydavatelů se vyskytují ještě na konci 15. století.[2]
Příklady[editovat | editovat zdroj]
-
Chrismon a verbální invokace In nomine sanctae et individuae trinitatis v listině Jindřicha III. (1053) -
-
-
-
Invokace In nomine sanctissimæ et individuæ trinitatis patris et filii spiritus sancti amen v notářském instrumentu (1665)
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Invocatio na německé Wikipedii.
- ↑ CIM, s. 54, č. 20, listina z 1. května 1272
- ↑ Ludwig Schlesinger, Stadtbuch von Brüx bis zum Jahre 1526. Prag 1876
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HLAVÁČEK, Ivan; KAŠPAR, Jaroslav; NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 3. vyd. Jinočany: H&H, 1997. ISBN 80-86022-09-9. S. 176.
- Leo Santifaller: Über die Verbal-Invokation in Urkunden. Böhlau, Graz u. a. 1961, (Österreichische Akademie der Wissenschaften - Philosophisch-Historische Klasse Sitzungsberichte 237, 2, ISSN 0029-8832).
- Heinrich Fichtenau: Zur Geschichte der Invokationen und „Devotionsformeln“. In: Heinrich Fichtenau: Beiträge zur Mediävistik. Ausgewählte Aufsätze. Zweiter Band: Urkundenforschung. Hiersemann, Stuttgart 1977, ISBN 3-7772-7701-0, S. 37–61.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- (německy) Ukázka jednotlivých částí listiny