Inoussy (Messénie)
| Inoussy | |
|---|---|
 Poloha jednotlivých ostrovů | |
  Inoussy | |
| Souostroví | Inoussy |
| Stát |  Řecko |
| Topografie | |
| Zeměpisné souřadnice | 36°45′47″ s. š., 21°44′25″ v. d. |
| Osídlení | |
| Počet obyvatel | Neobydlené |
| Hustota zalidnění | 0 obyv./km² |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Messénské Inoussy (řecky Μεσσηνιακές Οινούσσες, Messiniakés Inoússes) je malá skupina řeckých ostrovů v Jónském moři jižně od messénského poloostrova na Peloponésu.
Souostroví Inussy je registrováno v ekologické soustavě Natura 2000 EU jako chráněné území.[1]
Geografie[editovat | editovat zdroj]
Nacházejí se několik kilometrů jižně od přístavu Methoni a patří do okresu Pylos-Nestor. Skupinu tvoří šest ostrovů a několik skal vyčnívajících z moře. Jedná so o ostrovy Sapientza, Agia Marina, Schiza a Venetiko, dále ostrůvky Duo Adelphia (Δύο Αδέλφια) a Bomba (Μπόμπα) poblíž ostrova Sapientza a skály Petrokaravo (Πετροκάραβο). Největší ostrovy jsou Schiza (12,13 km²) a Sapientza (9,018 km²). Ačkoli sčítání lidu v Řecku z roku 2001 počítalo sedm obyvatel na ostrově Sapientza a dva na ostrově Schiza, považují se za neobydlené. Ostrov Venetiko, který leží dále na východ, se do tohoto souostroví také počítá. Nachází se jižně od mysu Akritas a patří do obce Koroni.
Na západ od souostroví Inussy se nachází hlubina Kalypso, nejhlubší místo Helénského příkopu Středozemního moře, hloubka 5267 metrů.
Historie[editovat | editovat zdroj]
Pausaniás zmiňuje ostrovy pod názvem Oinoussai (starořecky Οἰνοῦσσαι).[2] Etymologicky je název odvozen od starořeckého slova pro „víno“ – oinos (οἶνος). Otec řecké hrdinky Methone, jejíž jméno odpovídá ve starořečtině dnešní Methoni, byl nazýván jako „vinař“ Oineus z Aetolie, mytický první řecký vinař, který údajně dostal révu od Dionýsa a podle Ernsta Curtiuse po něm ostrovy dostaly své jméno.[3] [4]
Když Messénie patřila Spartě, Benedikt Niese popisuje ostrovy jako stát perioiků. Jen velmi málo stop na dvou větších ostrovech naznačuje jejich osídlení i v římských dobách.
Po dobytí Peloponésu Franky se v roce 1209 ostrovy, podle smlouvy ze Sapientza, dostaly do Benátské republiky. Spolu s přístavy Methoni a Koroni, jejichž historický osud od té doby sdílely. Sapientza byla vždy důležitým kotvištěm pro lodě směřující do Methoni. Svědčí o tom četné vraky lodí v oblasti kolem ostrova.[5] Ostrovy Sapientza, Elafonisos (italsky Cervi) a Venetiko používaly lodě jako mezizastávku na obchodních cestách z Janova do Egejského moře a východního Středomoří. Po roce 1261 význam mezilehlých zastávek ještě vzrostl a to v důsledku rozšíření obchodních cest přes Peru u Konstantinopole do Černého moře.[6]Města Methoni a Koroni několikrát změnila majitele. V roce 1354 janovská flotila porazila Benátčany v bitvě u Sapientzy. Během benátské vlády nad Peloponésem v letech 1687 až 1714 byli Inoussy podřízeny správě benátských Jónských ostrovů: Elafonissos (Cervi) byl pod správou (také benátského) ostrova Kythéra (Cerigo).[7] Po znovudobytí Peloponésu Osmanskou říší v roce 1714 a Požarevackém míru v roce 1718 vedla tato správní struktura k tomu, že ostrovy ležící před Peloponésem byly považovány za součást Jónských ostrovů, a proto svou benátskou suverenitu nezměnily.[7]
Od roku 1815 byly součástí Jónské republiky, protektorátu Velké Británie. Během řecké revoluce byly ostrovy povstaleckou základnou. Po vytvoření řeckého království v roce 1832 byly Inousy předmětem sporu mezi Řeckem a Británií.[7] V roce 1864 byly podle Londýnské smlouvy ostrovy Jónské republiky postoupeny Řecku.[8]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Inousses (Messenien) na německé Wikipedii a Инусе (острова, Месиния) na ruské Wikipedii.
- ↑ Natura 2000 - Standard Data Form: Nisoi Sapientza Kai Schiza, Akrotirio Akritas (GR2550003). Natura 2000-webová stránka Evropské agentury pro životní prostředí
- ↑ Pausanias. 4 XXXVI 12
- ↑ William Smith, Mahmoud Saba: Dictionary of Greek and Roman Geography. Londýn 1857, S. 350.
- ↑ Ernst Curtius: Die Ionier vor der Ionischen Wanderung. Berlín 1855, S. 25 a 26.
- ↑ Alexis Catsambis: Chapter II: A Brief History of Underwater Archaeology in Greece. Ve: Alexis Castambis: The Pursuit of Underwater Archaeology in Greece: Past, Present and Future. B.A. Dissertation. University of Birmingham, Institute for Archaeology and Antiquity, 2003.
- ↑ Anna Avramea: Land and Sea Communications, Fourth–Fifteenth Centuries. Ve: Angeliki E. Laiou (vyd.): The Economic History of Byzantium: From the Seventh through the Fifteenth Century. Vědecká knihovna a sbírky Dumbarton Oaks, Washington D.C. 2002, S. 57–90, S. 87.
- ↑ a b c David Hannell: Lord Palmerston and the 'Don Pacifico Affair' of 1850: The Ionian Connection. Ve: European History Quarterly. Svazek 19, 1989, S. 495–507, S. 496. doi:10.1177/026569148901900403
- ↑ Pierer's Universal-Lexikon. 4. vydání. Altenburg 1857–1865, S. 615 a 616.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Inoussy na Wikimedia Commons
