Dictatus papae

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dictatus Papae

Dictatus papae je dokument, který vydal papež Řehoř VII. v roce 1075

Historické souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Po caesaropapismu Jindřicha III. se církev snažila vymanit z vlivu císaře a proto roku 1073 zvolila reformního kardinála Hildebranda papežem. Ten přijal jméno Řehoř a okamžitě se chopil reformní iniciativy. Jeho cílem byla úplná emancipace latinské církve jako univerzální křesťanské instituce, řízené papežem. Výsledkem tohoto snažení byla papežská bulla Dictatus papae.

27 tezí[editovat | editovat zdroj]

  1. I. teze: Římská církev je založena samotným Pánem.
  2. II. teze: Římský biskup jako jediný může být po právu nazýván obecným.
  3. III. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy.
  4. IV. teze: Jeho legát, i když nižšího důstojenství, budiž představen nade všechny biskupy na koncilu, a je mu dovoleno pronášet proti nim klausuli o sesazení.
  5. V. teze: Může sesazovat nepřítomné. (pozn.: pravděpodobně se tím myslí sesadit z úřadu ty biskupy, kteří nejsou dlouhodobě přítomní ve svých diecézích)
  6. VI. teze: Není dovoleno, mimo jiné, pobývat ve společném domě s tím, koho on vyobcuje z Církve Svaté.
  7. VII. teze: Pouze jemu náleží právo podle potřeby doby tvořit nové zákony, ustanovovat nové obce, činit z kanonií opatství a obráceně dělit bohatá biskupství a chudá slučovat.
  8. VIII. teze: Pouze on může disponovat císařskými odznaky.
  9. IX. teze: Pouze jemu musejí všechna světská knížata líbat nohy.
  10. X. teze: Pouze jeho jméno budiž připomínáno v církvi. (pozn.: tj. i v kostele při mši)
  11. XI. teze: Neboť toto jméno je jedinečné v celém světě.
  12. XII. teze: Budiž mu dovoleno sesazovat císaře.
  13. XIII. teze: Je mu dovoleno přemísťovat biskupy na různá místa podle potřeby.
  14. XIV. teze: Pouze on má moc světit a ustanovovat kleriky kteréhokoli kostela se mu zlíbí.
  15. XV. teze: Může zakázat konání služeb ustanovených kněží pro své ordináře a přijímání vyšších svěceních od jiných biskupů.
  16. XVI. teze: Žádný synod nemůže být zván obecný bez jeho souhlasu.
  17. XVII. teze: Církevní právo nemůže být měněno a doplňováno bez jeho souhlasu.
  18. XVIII. teze: Výrok jím ustanovený nemůže být nikým odvolán; pouze on sám může tento výrok odvolat.
  19. XIX. teze: On sám nemůže být nikým souzen.
  20. XX. teze: Nemůže být souzen ten, kdo se odvolá ke Svatému stolci.
  21. XXI. teze: Pouze Svatý stolec může soudit "maiores causae".(pozn.: tj. soudit prohřešky proti kanonickému právu)
  22. XXII. teze: Římská církev se nikdy nemýlila a podle důkazů Písma se nezmýlí.
  23. XXIII. teze: Nechť je římský papež, pokud byl kanonicky zvolen, pro zásluhy svatého Petra prohlášen za posvátnou osobu.
  24. XXIV. teze: Pouze s jeho souhlasem je poddaným dovoleno vznášet obžaloby.
  25. XXV. teze: Pouze on může ustanovovat a sesazovat biskupy bez svolání synodu.
  26. XXVI. teze: Kdokoliv nesouhlasí s římskou církví, bude vyloučen z obce křesťanů.
  27. XXVII. teze: Nechť může vyvazovat poddané ze slibu věrnosti vůči hříšníkům.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Edikt Dictatus papae byl významnou změnou pohledu církve na světskou moc. Řím od této chvíle začal považovat církevní trest za absolutní překážku pro zachování sociálního a politického postavení provinilého. Řím tímto přešel od gelasiánského učení o ospravedlnění světské moci k teorii o právu světskou moc ustanovovat i odvolávat.

externí odkazy[editovat | editovat zdroj]