Car tank

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Car tank
Základní charakteristika
Posádka 10
Délka 17,8 m
Šířka 12,00 m
Výška 9,00 m
Hmotnost 60 t (40 t původně)
Pancéřování a výzbroj
Pancéřování 10 mm (7 mm původně)
Hlavní zbraň 1 × 150mm kanon
Sekundární zbraně 8× kulomet Maxim M1910 ráže 7,62 mm
Pohon a pohyb
Pohon 2× letecký motor Maybach o výkonu
180 kW (240 k)
Odpružení žádné
Max. rychlost 17 km/h
Poměr výkon/hmotnost 8 hp/tunu
Dojezd neznámé

Car tank (rusky Царь-танк) jinak také Lebeděnkův tank (танк Лебеденко) či Netopýr (Нетопырь) bylo kolové obrněné vozidlo experimentální konstrukce navržené a zkonstruované v Rusku inženýrem Nikolajem Lebeděnkem a jeho spolupracovníky mezi lety 19141915.

Návrh a konstrukce[editovat | editovat zdroj]

V návaznosti na zákopovou taktiku boje první světové války se mnozí vědci, konstruktéři a vojáci zabývali myšlenkou vzniku opancéřovaného bojového vozidla, schopného vést útok na tato postavení a překročit je, aniž by bylo vést hromadné steče a tím snášet velké ztráty za takto dobytá postavení. Jedním z nich byl také inženýr Nikolaj Lebedenko, konstruktér dělostřeleckých zařízení pro ruskou armádu, který v roce 1914 přišel s myšlenkou kolového opancéřovaného vozidla netradiční konstrukce, dle jeho vzpomínek, inspirovaného asijskými válečnými vozy, které díky velkým kolům dokáží snadno překonávat terénní nerovnosti. Společně s Nikolajem J. Žukovským a jeho synovci Borisem S. Štečkinem a Alexandrem A. Mikulinem (oba později úspěšní konstruktéři leteckých motorů) vypracovali výslednou podobu vozidla.

Konstrukčně se jednalo o motorem poháněnou tříkolku s centrálním tělesem tvaru T, vpředu s dvěma závěsy na pro hnaná paprsková kola o průměru bezmála 9 metrů a vzadu, na svažujícím se rameni umístěným válcem o průměru 1,5 metru sloužícímu k řízení vozidla. Co do rozměrů se jednalo o impozantní vozidlo. Celková délka vozidla činila 17,8 metru, šířka 12 metrů a výška 9 metrů. Dle prvních propočtů měla hmotnost dosáhnout 40 tun.

Pohon pro tento „kolos“ měly zajistit 2 motory Maybach, každý o výkonu 180 kW (240 Ks) pří 2500 ot/min, získané Rusy ze sestřelené německé vzducholodě. Náhon pak byl řešen jednoduše. Každý motor poháněl kolo z automobilu, jež bylo listovým pérem z železničního vagónu přitlačeno na dřevěné obložení z vnější strany předních kol. Tím bylo zabráněno zadření motoru v případě uvíznutí stroje, nicméně se zde ztrácelo značné množství výkonu, což se projevilo při zkouškách vozidla. Maximální plánovaná rychlost vozidla byla velmi ambiciózní – 17 km/h (patrně se jednalo o rychlost na upraveném povrchu, v terénu by byla nižší), což bylo více než u tanků použitých Brity, Francouzi či Němci o pár let později na západní frontě.

Pancéřování tvořila standardní válcovaná ocel, v původních plánech tloušťky 7 mm, při výrobě prototypu zesílena na 10 mm, jež měla chránit především proti účinkům puškového a kulometného střeliva a děl menších ráží. Prostor pro posádku byl umístěn v příčné části T trupu, vstup byl řešen zadními dveřmi, k nimž bylo třeba vystoupat po zadní „noze“ vozidla. Nad centrálním prostorem byla umístěna pevná věž s pravděpodobně 6 otvory pro kulomety Maxim M1910 ráže 7,62, eventuálně kulomety a děla. Na obou krajích příčné části T trupu pak bylo po jednom sponsonu s otočnou lafetou pro kulomet Maxim M1910. V téže ose jako horní věž, byla vespod trupu umístěna menší pravděpodobně neozbrojená věž. Předpokládaný počet členů posádky činil 15 mužů.

Model vozidla[editovat | editovat zdroj]

Model tanku Lebeděnko v muzeu v Dmitrovském kremlu

Přestože od začátku působil projekt stroje nejen neobvykle až bizarně ale také složitě a nákladně, Lebeděnkovi se podařilo pro experiment získat pozornost cara Mikuláše II. a vojenského vedení. Na předvedení schopností stroje 8. srpna (Juliánského kalendáře, 21. září Gregoriánského kalendáře) byl zhotoven pojízdný model poháněný pérovým motorkem z gramofonu. Na diváky model udělal dojem, když hravě překonával překážky v podobě tlustého koberce a knih. Podle svědectví pracovníků paláce byl car tak nadšený, že model sám natahoval a společně s Lebeděvem za ním lezli pod stůl. Nakonec car schválil uvolnění 210 000 rublů na výrobu zkušebního prototypu.

Prototyp[editovat | editovat zdroj]

Práce na prototypu probíhaly v Moskvě, výroba pak v továrně v Moskevském okruhu Chamovniki. Stroj byl hotov na konci července. Složen byl pouze do podsestav, aby mohl být snadno přepraven na frontu, případě, že by byl nasazen a smontován až zde. V srpnu byl „tank“ odeslán na místo zkoušky, do lesa severně od nádraží Orudevo u Dimitrova, 60 km severně od Moskvy. Po sestavení stroje se zjistilo, že v rámci zpevnění konstrukce stroje byla v továrně zvětšena tloušťka oceli, čímž se na jednu stranu zvětšila hodnota pancéřování, na druhou stranu se hmotnost stroje zvětšila o polovinu, na celých 60 tun. Zkoušky byly provedeny 27. srpna (9. září) 1915. Zpočátku si stroj vedlo dobře, díky vysokým kolům snadno překonával terénní překážky, lámal a kácel stromy, po chvíli však zapadl zadním kolem do bažiny a již se nevyprostil. Projevila se zde slabost motorů, které i při svém velkém výkonu měly problém pohnout šedesátitunovým kolosem.

Krom toho shledala komise velmi zranitelné místo v hlavní devíze tanku – v předních kolech. Prozíravě poukázala na to, že jediný zásah tříštivým granátem by zpřetrhal výplety kol a vozidlo by bylo vyřazeno, což se jako riziko pro objekt takových mamutích rozměrů, „pochodující“ rychlostí 17 km/h po bojišti jevilo jako více než zjevné. Mikulin se Štečkinem se poté snažili motory vyměnit za výkonnější, nicméně armáda o tento experiment zcela ztratila zájem a tak skončilo i financování, jehož hodnota se do té doby vyšplhala na závratných 250 000 rublů. Problém se strojem nastal, i když už nebyl zájmem vojenských hodnostářů. Nebylo totiž prostředku, který by ho vyprostil, a tak zůstal hlídán armádou stát na místě, kde se zastavil. Pod dozorem byl až do vypuknutí občanské války roku 1917. Poté ho již nikdo nehlídal, a tak zde postupně rezivěl, propadal se do bažiny a byl odstrojován místními, a to až do roku 1923, kdy byl rozebrán do šrotu. O osudu modelu není nic známo.

Hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Stroji se nikdy nepodařilo prokázat svou bojovou hodnotu, nicméně z dochovaných materiálů o ní lze minimálně pochybovat. Tank odrážel spíše fantazii konstruktérů zaměřující se na řešení jednoho aspektu, než reality boje. Z dnešního hlediska je třeba toto netradiční řešení vnímat jako jednu z mnoha slepých cest (ilustrující počátky vzniku obrněných vozidel), jež konstrukci tanků a její tvůrce (ne)zavedla k použitelným tankům, z druhé poloviny první světové války v podobě typů Renault FT-17 či Mark IV.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu