Borna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek je o chorvatském knížeti. O městě v německém Sasku v zemském okrese Lipsko pojednává článek Borna (Sasko).
Borna
kníže dalmatských Chorvatů
Portrét
Bornův monument v Otočacu
Doba vlády810?–821
Narození8. století
Úmrtímezi lednem a říjnem 821[1]
PředchůdceVišeslav
NástupceVladislav
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Borna byl v letech 810?–821 knížetem dalmatských Chorvatů a zároveň vazalem franské říše. Ze svého sídla v Ninu ovládal většinu chorvatských kmenů v severní Dalmácii.[2]

Otcem Borny byl s největší pravděpodobností jeho předchůdce Višeslav. Po Bornově smrti v roce 821 nastoupil jeho synovec Vladislav. Bornu zmiňují franské královské letopisy v událostech let 818–821. K roku 818 ho nazývají knížetem Gadčanů[pozn. 1] (latinsky dux Guduscanorum),[3][4] k roku 819 ho titulují knížetem Dalmácie (latinsky dux Dalmatiae)[5][4] a k roku 821 jako knížete Damácie a Liburnie (latinsky dux Dalmatiae atque Liburniae).[6][4] Pozvolný vzestup Bornovy titulatury je přičítán jeho významu v probíhajícím konfliktu franské říše s knížetem Slovanů v Dolní Panonii Ljudevítem.[7]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Franská říše s východním pohraničím za času Karlovců

Borna je ve franských královských letopisech poprvé zmíněn k roku 818 na dvoře císaře Ludvíka Pobožného v Herstalu jako kníže Gadčanů spolu s vyslanci východních Obodrltů a Timočanů. Tyto slovanské kmeny ze severu Balkánského poloostrova nedlouho předtím povstaly proti nadvládě Bulharů a hledaly proti nim ochranu ve franské říši. Zároveň s nimi se u císaře Ludvíka objevilo Ljudevítovo poselstvo se stížností na krutost a zpupnost franského správce furlanské marky Kadolaha, kterému Ljudevít fakticky podléhal.[8][9]

Na říšském sněmu v Ingelheimu v červenci 819 císař Ludvík rozhodl proti Ljudevítovi, který se mezitím proti Kadolahovi vzbouřil, vyslat z Itálie do Panonie vojsko. To se ale bez jakéhokoliv úspěchu vrátilo zpět. Ljudevít se pokusil s Ludvíkem vyjednat ukončení konfliktu, ale Ludvík jeho návrhy neakceptoval a vyžadoval jeho bezpodmínečné podrobení. Ljudevít tedy ve vzpouře pokračoval a vyslal k sousedním slovanským kmenům poselstva s výzvou, aby se k jeho povstání také připojily. Povedlo se mu to v případě Timočanů, kteří se původně poddali Frankům, ale pak od nich odpadli k Ljudevítovi. Malá franská armáda se s Ljudevítem srazila v Karantánii a vytlačila ho z ní, přičemž mu způsobila nemalé ztráty.[10]

Borna tehdy již s titulem knížete Dalmácie, který obdržel od císaře Ludvíka, se s Ljudevítem střetl v bitvě na Kupě. Hned na počátku srážky přeběhli Bornovi Gadčané k Ljudevítovi a sám Borna se zachránil útěkem jen s pomocí své osobní družiny. Ještě v průběhu bitvy padl na Bornově straně Ljudevítův vlastní tchán Drahomysl, který se k Bornovi připojil už na počátku Ljudevítova povstání. Borna si pak po návratu s pomocí své gardy Gadčany opět podrobil.[11]

V prosinci 820[12] využil Ljudevít situaci po bitvě, vytáhl s velkou armádou na Bornovo vlastní území a pustošil ho. Oslabený Borna usoudil, že se Ljudevítovu vojsku nemůže postavit přímo, proto ukryl na svých hradech veškerý svůj majetek a podnikal se svou družinou proti Ljudevítovi drobnou, zato účinnou záškodnickou válku. Útoky nepřítele podnikanými na jeho vojsko z boku nebo zezadu a nastávající zimou oslabený Ljudevít byl donucen se z Bornova území stáhnout zpět, přičemž utrpěl značné ztráty. Přišel o 3 000 bojovníků a více než 300 koní, o čemž neopomněl Borna ihned informovat císaře Ludvíka zvláštním poselstvem.[11]

V lednu 820 se na říšském sněmu konaném v Cáchách dohodlo, že k potlačení Ljudevítova povstání bude zorganizován současný útok tří armád ze tří různých směrů. Borna výpravě nabídl své zkušenosti nejdříve přes své vyslance, a pak i osobně. Tři vojska na Ljudevíta zaútočila někdy na jaře 820. První vojsko pod vedením italského krále Lothara táhlo z Itálie přes Alpy, druhé přes Korutany a třetí z Bavorska přes Horní Panonii. První a třetí proud se pohyboval pomalu, první kvůli účinnému odporu Ljudevítova vojska a třetí vinou delší pochodové trasy. Druhý proud postupující z Korutan se pohyboval rychle, ve třech srážkách za sebou porazil Ljudevítovu obranu a překročil řeku Drávu. Poté se franské kolony spojily a pustošily Ljudevítovo území. Sám Ljudevít se opevnil v jakémsi dobře chráněném hradu a odmítal s Franky jak bojovat, tak i vyjednávat. Franské vojsko neschopné hrad dobýt a také postihované nemocemi se rozhodlo vrátit zpět. Na zpáteční cestě si správce furlanské marky Balderich, který rok předtím nahradil Kadolaha, alespoň podrobil Karniolce a Korutance, kteří dříve odpadli od Franků k Ljudevítovi.[13]

Protože Ljudevít stále nebyl definitivně poražen, naplánoval opět císař Ludvík na říšském sněmu v Cáchách v únoru 821 další kampaň vedenou třemi vojsky, která by drancovala hlavně území Ljudevítových spojenců, a tím je donutila k odpadnutí.[14] Někdy v této době Borna, který od císaře obdržel titul knížete Dalmácie a Liburnie, zemřel a po něm nastoupil „na žádost lidu a se souhlasem císaře“[15] jeho synovec Vladislav.[16] Území Ljudevíta i jeho spojenců byla vydrancována a franská vojska se vrátila v říjnu 821 zpět do říše.[17]

Historiografie[editovat | editovat zdroj]

Na Bornovu kmenovou příslušnost a jeho vládnoucí titul existuje v historiografii několik odlišných názorů. Andrija Kačić Miošić ho v roce 1801 nazýval „dalmatským“ (kragl Dalmatinski) a pozdějí „slovanským králem“ (kragl Slovinskii).[18] August Dimitz ho označoval za „knížete dalmatských Slovanů“.[19] Vjekoslav Klaić ho v roce 1886 nazýval „knížetem Bílých Chorvatů“, což později změnil na „knížete dalmatských Chorvatů“.[20] Ferdo Šišić ho v roce 1920 považoval za „dalmatsko-chorvatského knížete“.[21] Alexis Vlasto ho zmínil jako „vládce Dalmatského Chorvatska“ a domníval se o něm, že byl alespoň formálně křesťanem.[22] Trpimir Macan o něm v roce 1971 psal jako o „vládci jihochorvatského knížectví“,[23] Ivo Perić v roce 1997 o „chorvatskodalmatském knížeti“.[24] Podobně i chorvatský historik Neven Budak ho zmiňoval jako prvního známého chorvatského knížete.[25] Relja Novaković v roce 1973 odmítl názor, že byl Borna knížetem v Dalmatském Chorvatsku, protože ho tak žádný současný franský pramen neoznačuje. Podle něj mohl být Borna pouze vládcem oblasti, která byla v té době pod přímou franskou nadvládou, a navíc jen té, které se týkalo povstání proti franské nadvládě, tedy pouze na západ od řeky Uny.[26] Je možné, že Borna byl knížetem kmenového území, které ještě na počátku 9. století nebylo součástí Chorvatska, a Chorvatsko nebylo vůbec zahrnuto do událostí Ljudevitova povstání. Válka s Ljudevítem se odehrávala pouze v oblasti pod franskou nadvládou, zatímco Dalmatského Chorvatska se tyto události netýkaly, protože v té době bylo pod svrchovanou vládou Byzance.[27] Marko Atlagić a Branislav Milutinović považovali Bornu za vládce dalmatských Slovanů.[28]

Podle jiných názorů vyplývá, že poté, co Timočané neobdrželi od Franků pomoc, se jedna jejich část usadila ve Slavonii a je tedy možné, že Borna přesídlil s ní. Svetislav Prvanović v roce 1962 považoval Bornu za knížete panujícího na území mezi řekou Timok a Kučevem, který založil první stát Chorvatů,[29] zatímco Miloš Milojević v roce 1872 za franského vazala v Přímořském Chorvatsku, který ovládal tři kraje v okolí Timoku.[30] Prvanović tvrdil, že Franjo Rački špatně interpretoval příslušnou pasáž franských královských letopisů, že Borna byl ve skutečnosti zároveň knížetem Gadčanů a Timočanů, tím, že Racki kladl za jméno Gadčanů čárku na základě ztotožnění jejich sídel kolem řeky Gacky v Lice a předpokladu, že oba kmeny kvůli vzájemné geografické vzdálenosti nemohly mít bližší kontakt a ani společného knížete. Prvanović nebyl první, kdo kladl sídla Gadčanů k Timoku; již v 19. století je Pavel Josef Šafařík a Vladimir Karić umisťovali do okolí Timoku a Dunaje.[31]

John Van Antwerp Fine v letech 1983 a 1991 nejprve nazýval Bornu vládcem „dalmatských Chorvátů“, který asi po roce 810[32] nastoupil po Višeslavovi, a který „sídlil v Ninu, nejspíše ovládal většinu Chorvatů v severní Dalmácii a byl také franským vazalem“.[2] Později ho v roce 2010 zmiňoval již jen jako slovanského knížete a poznamenal, že Frankové nepoužívali pojmenování Chorvaté, což naznačuje, že ti, které historikové obvykle označují Chorvaty, se tak sami nenazývali.[33] Bernhard Walter Scholz v roce 1970 vycházel z původní titulatury, kterou našel v primárním zdroji, a v rejstříku použil výraz „kníže Dalmácie“.[34] Rosamond McKittericková v roce 1983 Bornu nazvala „vojevůdcem dalmatských Chorvatů“,[35] Charles Bowlus ho v roce 1995 považoval za „knížete slovanských Gadčanů a Timočanů“ a za „dalmatského panovníka“.[36] Florin Curta o něm v roce 2006 uvažoval jako o vládci Gadčanů, slovanského kmene v okolí řeky Gacka v současném Chorvatsku,[37] Garipzanov, Geary a Urbańczyk ho v roce 2008 označili za „knížete Dalmácie a Liburnie“.[38]

Identifikace s jinými vládci[editovat | editovat zdroj]

Německý historik Josef Markwart ve své studii Osteuropäische und ostasiatische Streifzüge z roku 1903 spojil Bornu s Porgou (nebo také Porinem), legendárním vojevůdcem kmene Chorvatů, o němž se vyskytují dvé zmínky v díle byzantského císaře Konstantina Porfyrogenneta De administrando imperio.[39] Karl Krumbacher byl toho názoru, že Porinos byl totožný s Bornou ale již ne s Porgou.[39][pozn. 2] Nicméně, již na pouhém základě chronologie příchodu a křtu Chorvatů v 7. století a také neslovanského původu osobních jmen prvních chorvatských panovníků v 7. století nemohl být Porga totožný s Bornou nebo s chorvatským knížetem Branimírem (vládl 879–892), s nímž se jej někteří historikové snažili ztotožnit.[41]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Chorvatský kmen sídlící v oblasti Lika podél řeky Gacka a v severní Dalmácii.
  2. ↑ 5) „Marquart ve svých Osteuropäische u. ostasiatische Streifzöge (1903, str. XVIII) má pravdu, kdyz ztotožňuje Porina s Bornou (Annales regni Francorum, rok 819), ale nejsem přesdvědčen, že je identický s Porgou nebo že neexistovaly žádné skutečné důvody pro význam vlády Herakleia v chorvatských dějinách.“[40]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Borna (duke) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Živković 2011, s. 390.
  2. ↑ a b Fine 1991, s. 255.
  3. ↑ Annales Regni Francorum, DCCCXVIII.
  4. ↑ a b c Třeštík 2001, s. 97.
  5. ↑ Annales Regni Francorum, DCCCXIX.
  6. ↑ Annales Regni Francorum, DCCCXXI.
  7. ↑ Živković 2011, s. 388.
  8. ↑ Scholz 1970, s. 104.
  9. ↑ Třeštík 2001, s. 91.
  10. ↑ Scholz 1970, s. 105–106.
  11. ↑ a b Scholz 1970, s. 106.
  12. ↑ Třeštík 2001, s. 93.
  13. ↑ Scholz 1970, s. 107.
  14. ↑ Scholz 1970, s. 108.
  15. ↑ Třeštík 2001, s. 98.
  16. ↑ Živković 2011, s. 394.
  17. ↑ Scholz 1970, s. 109.
  18. ↑ Kačić Miošić 1801, s. 6.
  19. ↑ Dimitz 2013, s. 85–.
  20. ↑ Klaić 1886, s. 34–37.
  21. ↑ Šišić 1920, s. 73.
  22. ↑ Vlasto 1970, s. 190–191.
  23. ↑ Macan 1971, s. 20.
  24. ↑ Perić 1997.
  25. ↑ Budak 1994, s. 55.
  26. ↑ Novaković 1973, s. 14.
  27. ↑ Novaković 1973, s. 13.
  28. ↑ Atlagić, Milutinović 2002, s. 131–132.
  29. ↑ Prvanović 2004, s. 14.
  30. ↑ Milojević 1872, s. 73–89.
  31. ↑ Jarčević 1998.
  32. ↑ Fine 1991, s. 296.
  33. ↑ Fine 2010, s. 35.
  34. ↑ Scholz 1970.
  35. ↑ McKittericková 1983, s. 129.
  36. ↑ Bowlus 1995, s. 61–63, 69.
  37. ↑ Curta 2006, s. 135.
  38. ↑ Garipzanov, Geary, Urbańczyk 2008, s. 232.
  39. ↑ a b Krumbacher 1906, s. 560.
  40. ↑ Krumbacher 1906, s. 568
  41. ↑ Živković 2012, s. 54, 142–143.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ATLAGIĆ, Marko; MILUTINOVIĆ, Branislav. Извори за историју Срба до XV века. [s.l.]: Faculty of Philosophy, University of Priština, 2002. Dostupné online. ISBN 9788680273037. 
  • BOWLUS, Charles R. Franks, Moravians, and Magyars: The Struggle for the Middle Danube, 788–907. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 1995. [url=https://books.google.com/books?id=x5x0BAAAQBAJ&pg=PA61 Dostupné online]. ISBN 978-0-8122-3276-9. 
  • BUDAK, Neven. PRVA STOLJEĆA HRVATSKE. Záhřeb: Hrvatska sveučilišna naklada, 1994. Dostupné online. ISBN 953-169-032-4. 
  • CURTA, Florin. Southeastern Europe in the Middle Ages, 500-1250. [s.l.]: Cambridge University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-521-81539-0. 
  • DIMITZ, August. History of Carniola: From Ancient Times to the Year 1813 With Special Consideration of Cultural Development. [s.l.]: Xlibris Corporation, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-4836-0409-1. 
  • FINE, John Van Antwerp Jr. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. Ann Arbor, Michigan: University of Michigan Press, 1991. Dostupné online. ISBN 0472081497. 
  • FINE, John Van Antwerp Jr. When Ethnicity Did Not Matter in the Balkans: A Study of Identity in Pre-Nationalist Croatia, Dalmatia, and Slavonia in the Medieval and Early-Modern Periods. Ann Arbor, Michigan: University of Michigan Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-472-02560-2. 
  • GARIPZANOV, Ildar H.; GEARY, Patrick J.; GEARY, Urbańczyk. Franks, Northmen, and Slavs: Identities and State Formation in Early Medieval Europe. [s.l.]: Isd, 2008. Dostupné online. ISBN 978-2-503-52615-7. 
  • JARČEVIĆ, Slobodan. АВАРИ? ХУНИ? ХУ-УР-ВАТХИ?. Српско наслеђе – Историјске свеске. Glas, 1998, čís. 12. 
  • KLAIĆ, Nada. Povijest Hrvata u srednjem vijeku. Záhřeb: Globus, 1990. Dostupné online. ISBN 9788634304725. (chorvatsky) 
  • KLAIĆ, Vjekoslav. Pripoviesti iz hrvatske poviesti. [s.l.]: Društvo Sv. Jeronima, 1886. Dostupné online. (chorvatsky) 
  • KRUMBACHER, Karl. Byzantinische Zeitschrift: Bibliographische Notizen und kleinere Mitteilungen, Volume 15. [s.l.]: B. G. Teubner, 1906. Dostupné online. 
  • KAČIĆ MIOŠIĆ, Andrija. Razgovor ugodni naroda Slovinskoga. [s.l.]: Czesar, 1801. Dostupné online. 
  • MACAN, Trpimir. Povijest hrvatskog naroda: Karte izradila Nela Krstić. [s.l.]: Skolska knjiga, 1971. Dostupné online. 
  • MCKITTERICK, Rosamond. The Frankish Kingdoms Under the Carolingians, 751–987. [s.l.]: Longman, 1983. Dostupné online. ISBN 978-0-582-49005-5. 
  • MILOJEVIĆ, Miloš S. Odlomci Istorije Srba i srpskih jugoslavenskih zemalja u Turskoj i Austriji. [s.l.]: U državnoj štampariji, 1872. Dostupné online. 
  • MORAVCSIK, Gyula. Constantine Porphyrogenitus: De Administrando Imperio. 2., přepracované vyd. Washington D.C.: Dumbarton Oaks Center for Byzantine Studies, 1967. Dostupné online. ISBN 9780884020219. 
  • NOVAKOVIĆ, Relja. Tragom starih povelja i drugih izvora. books.google.com. Istorijski institut, 1973, čís. 20, s. 9–14. Dostupné online. GGKEY:PC0Y08JZTZC. (srbsky) 
  • PERIĆ, Ivo. Povijest Hrvata. [s.l.]: Centar za transfer tehnologije [=https://books.google.com/books?id=4YXiAAAAMAAJ Dostupné online]. ISBN 978-953-97327-0-5. 
  • Ономатолошки прилози. In: [s.l.]: Академија, 2004. Dostupné online. Svazek 17.
  • SCHOLZ, Bernhard Walter. Carolingian Chronicles: Royal Frankish Annals and Nithard's Histories. [s.l.]: University of Michigan Press, 1970. Dostupné online. ISBN 0472061860. 
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy: Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Redakce Jan Urban. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. (Česká historie). ISBN 80-7106-482-3. Kapitola 7. Dalmácie, Slované a Bulhaři na východě Karpatské kotliny (okolo 800–838), s. 97–106. 
  • ŠIŠIĆ, Ferdo. Pregled povijesti hrvatskoga naroda: od najstarijih dana do l. decembra 1918. [s.l.]: S. Kugli, knjižara kr. Sveučilišta i Jogoslav. akademije, 1920. Dostupné online. 
  • VLASTO, Alexis Peter. The Entry of the Slavs Into Christendom: An Introduction to the Medieval History of the Slavs. [s.l.]: CUP Archive, 1970. Dostupné online. ISBN 978-0-521-07459-9. 
  • ŽIVKOVIĆ, Tibor. De conversione Croatorum et Serborum: A Lost Source. Bělehrad: The Institute of History, 2012. Dostupné online. 
  • ŽIVKOVIĆ, Tibor. Homage to Academician Sima Ćirković. Bělehrad: The Institute of History, 2011. Dostupné online. ISBN 9788677430917. Kapitola The Origin of the Royal Frankish Annalist's Information about the Serbs in Dalmatia, s. 381–398. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Borna&oldid=23286935“