Biennale di Venezia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giardini, hlavní vchod
Detail výstavy
Pohled do "Pump Room", díla maďarského výtvarníka Balázse Kicsiny na Biennale 2005
Hector Zamora, 2009

Biennale di Venezia (Benátské bienále) je prestižní mezioborová přehlídka současného výtvarného umění pořádaná v každém lichém roce v italských Benátkách.[1] Od svých počátků sahajících do konce 19. století představovalo světu výhradně výtvarné umění, nejznámějších malířů, grafiků, sochařů a přirozeně jejich tvorbu. Výstava výtvarného umění se konala a dodnes koná každé dva roky. Později vznikaly přidružené expozice filmu (Benátský filmový festival), architektury (Bienále architektury), divadla a hudby, které se konají každoročně. Posledním doplňkem je Mezinárodní výstava současného tance, která byla do schématu Bienále zakomponována v roce 1999.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Historicky první Bienále se konalo roku 1885, předcházely mu jednání a zasedání místního parlamentu, hlavní zásluhu lze přičíst starostovi Riccardovi Selvaticovi. Bienále v roce 1895 vzdalo hold 25. výročí sňatku krále Umberta a královny Markéty Savojských. Výstava současného umění měla reprezentovat nejvznešenější aktivity moderního ducha.

Od secese po 1. světovou válku[editovat | editovat zdroj]

Jedním z hlavních cílů bylo a je informování veřejnosti o aktuálních trendech v umění, první ročníky během panování secesního slohu tedy prezentovaly především dekorativní ornament jako dominantní prvek. V prvních dekádách se Bienále stalo stále více mezinárodní záležitostí, první zahraniční pavilon byl instalován roku 1907 (Belgie, Léon Sneyers). Do první světové války vzrostl počet národních pavilonů na sedm. K italskému a belgickému přibyl maďarský, německý a anglický pavilon v roce 1909, francouzský v roce 1912 a ruský o dva roky později.

Meziválečné ročníky[editovat | editovat zdroj]

Jedním z klíčových v samotné historii Bienále je rok 1930, Bienále přešlo pod kontrolu fašistické strany. Jednalo se o prospěšnou změnu, zintenzivnil se přísun financí, bylo možné zprovoznit filmovou, hudební a divadelní sekci Bienále. Mezinárodní výstava filmu se konala poprvé v roce 1932, divadelnictví o dva roky později (a po roce 1936 každoročně).

Velikáni[editovat | editovat zdroj]

V období mezi světovými válkami se na Mezinárodní výstavě současného výtvarného umění zviditelnilo několik velikánů, mezi nejznámějšími nechyběli např. Klimt, Renoir a Coubert (Picasso paradoxně ano, ačkoli jeden z jeho obrazů byl připraven k prezentaci již krátce před 1. světovou válkou. Nebyl uveden, údajně by příliš šokoval. Autor se dočkal premiéry na Bienále až roku 1948).

Dopad 2. světové války[editovat | editovat zdroj]

Během druhé světové války se Bienále zcela odmlčelo, ke znovuotevření došlo až roku 1948. Ozdobou tohoto ročníku byla mimo jiné prezentace sbírky uměleckých předmětů Peggy Guggenheimové.

Pozornost pořadatelů se krátce po válce soustředila především na avantgardní tendence zejména v evropském umění a později v celosvětovém měřítku. Abstraktní expresionismus byl uveden v 50. letech minulého století (Braque, Matisse, Polock a jiní), pop-art v letech 60. (Rauschenberg).

Politika v pozadí[editovat | editovat zdroj]

V roce 1968 zažívalo Bienále krizi, důsledkem bylo neudělování výročních cen vítězům jednotlivých akcí. Ročník 1974 byl kompletně věnován Chille na protest proti vládě diktátora Augusta Pinocheta.

Novinky[editovat | editovat zdroj]

Rok 1980 znamenal začlenění architektury do schématu Bienále. Od tohoto roku bylo představeno mnoho významných architektů a jejich tvorby (např. Hans Hollein). Tematicky dosud poslední ročník 2006 Bienále architektury byl zaměřen na města. Pojednával o přeměně současných měst, o bourání fyzických a informačních bariér. Tématem předešlého ročníku Bienále architektury byla architektura a společnost.

Benátský filmový festival[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Benátský filmový festival.

Součástí Benátského bienále je Benátský filmový festival (italsky: Mostra Internazionale d'Arte Cinematografica di Venezia, anglicky: Venice Film Festival) je filmový festival, který se každoročně koná koncem srpna či začátkem září na ostrově Lido v Benátkách v Itálii. Festival byl v roce 1932 založen hrabětem Giuseppe Volpi di Misurata pod názvem „Esposizione Internazionale d'Arte Cinematografica.“ Promítání probíhá v historickém Palazzo del Cinema na Lungomare Marconi.

Mezi hlavní ceny, které jsou na festivalu udíleny patří Leone d'Oro (Zlatý lev), který je udílen nejlepšímu filmu festivalu, a Coppa Volpi, která je udílena nejlepšímu herci a nejlepší herečce.

Shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Bienále je významnou kulturní událostí. Je otázkou prestiže, zajímavě a důstojně reprezentovat zemi, její zvláštnosti, tak významné individuality. V některých zemích, např. v Anglii, přebírá zodpovědnost dokonce parlament. Současná podoba Biennale di Venezia zastřešuje 30 stálých národních pavilonů, které jsou zakomponovány do parku Giardini. Země, které nedisponují stálým pavilonem se prezentují v sezónních pavilonech, které jsou situovány v lokalitě Arsenalu.

Autoři a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Výstavy jednotlivých vybraných umělců a udělená ocenění:

  • Na IX. Bienále v Benátkách se v roce 1910 setkal s velkým úspěchem Gustav Klimt.
  • V roce 1961 získal zlatou medaili za fotografii Man Ray.
  • V roce 1962 byla udělena hlavní cena za sochařství Albertovi Giacomettimu.
  • Slovensko reprezentoval na Bienále v Benátkach v letech 1970 a 1995 Jozef Jankovič.
  • Marco Casagrande byl se svým partnerem Sami Rintalou pozván na Benátské bienále 2000.
  • 2003 Kamera skura - Superstart, s Kunst-fu, česko-slovenský pavilon

Galerie[editovat | editovat zdroj]

2009[editovat | editovat zdroj]

Fare mondi / Making worlds

2007[editovat | editovat zdroj]

Pensa con i sensi/senti con la mente l’arte al presente / Think with the sense/feel with the mind art in the present tense

2005[editovat | editovat zdroj]

L'esperienza dell'arte - Sempre un po' più lontano / The experience of art - Always a little further

2003[editovat | editovat zdroj]

Sogni e conflitti: la dittatura dello spettatore / Dreams and conflicts: the dictatorship of the viewer

2001[editovat | editovat zdroj]

Platea dell’umanità / Plateau of humankind

1999[editovat | editovat zdroj]

dAPERTutto

1997[editovat | editovat zdroj]

Futuro, Presente, Passato / Minulost, Přítomnost, Budoucnost

1995[editovat | editovat zdroj]

Identità e alterità / Identity and alterity

1986[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tohle umění nesmí nudit Lidové noviny, 23. 6. 2009
  2. http://vvp.avu.cz/bibliobaze/search/detail-15514
  3. http://scena.cz/index.php?d=1&o=4&c=9000&r=22

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sophie Bowness and Clive Phillpot (ed), Britain at the Venice Biennale 1895-1996, The British Council, 1995
  • Martino, Enzo Di. The History of the Venice Biennale, Venezia, Papiro Arte, 2007.
  • Sarah Thornton. Seven Days in the Art World. New York: WW Norton, 2008.
  • Digitalarti Mag(2009). Venice Biennale, 8–12. 
  • Robert Fleck: Die Biennale von Venedig - Eine Geschichte des 20. Jahrhunderts, Hamburg 2009, ISBN 978-3-86572-655-1
  • Ursula Zeller: Die deutschen Beiträge zur Biennale Venedig 1895-2007, Köln 2007, ISBN 978-3-8321-9016-3 (englische Übersetzung, 2009)
  • Christoph Becker, Annette Lagler: Biennale Venedig. Der deutsche Beitrag 1895–1995. Ostfildern 1995.
  • Nanni Baltzer und Kurt W. Forster (Hrsg.), Metamorph, Katalog 9. Internationale Ausstellung für Architektur, Venedig, Marsilio 2004, engl. und ital. Edition, in drei Bänden. 1: Trajectories, Bd. 2: Vectors, Bd. 3: Focus
  • Armand Grüntuch, Almut Ernst, CONVERTIBLE CITY – Formen der Verdichtung und Entgrenzung, Ausstellungskatalog des Deutschen Beitrages zur 10. Architekturbiennale Venedig 2006 in Form einer Gastredaktion der Zeitschrift archplus, Berlin/Aachen, 2006, ISBN 3-931435-09-1, ISBN 978-3-931435-09-7
  • Jan Andreas May: La Biennale di Venezia - Kontinuität und Wandel in der venezianischen Ausstellungspolitik 1895-1948. 2009. ISBN 978-3-05-004527-6. Studi. Schriftenreihe des Deutschen Studienzentrums in Venedig, Bd. 2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Venice Biennale ve Wikimedia Commons