Přeskočit na obsah

Kenneth Arrow

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kenneth J. Arrow
Datum narození23. srpna 1921
Místo narozeníUSA New York, New York
Datum úmrtí21. února 2017
Místo úmrtíUSA Palo Alto, Kalifornie
NárodnostSpojené státy americké
Ekonomická školaNeoklasická ekonomie
InstituceStanfordova univerzita
Pole působeníMikroekonomie
Teorie celkové rovnováhy
Teorie veřejné volby
VzděláníColumbia University
City College of New York
VlivyAlfred Tarski, Harold Hotelling
OvlivnilAmartya Sen, Allan Gibbard, John C. Harsanyi, Roger Myerson, A. Michael Spence, Eric S. Maskin, Nancy Stokey, Karl Shell, Anthony Downs
PříspěvkyVšeobecná rovnováha
Základní teorémy ekonomie blahobytu
Arrowův teorém nemožnosti
Teorie endogenního růstu
OceněníJohn Bates Clark Medal (1957)
Nobelova cena za ekonomii (1972)
von Neumann Theory Prize (1986)
Národní vyznamenání za vědu (2004)
PříbuzníAnita Summers (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kenneth Joseph Arrow (23. srpna 1921 New York – 21. února 2017, Palo Alto, Kalifornie[1]) byl americký ekonom, matematik, spisovatel a politický teoretik, který v roce 1972 spolu s Johnem Hicksem získal Cenu Švédské národní banky za rozvoj ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela. Ve svých 51 letech byl nejmladším člověkem, který tuto cenu získal, a tato hranice ještě nebyla překonána.[2]

Je považován za výraznou postavu neoklasické ekonomie. Mnoho jeho studentů také získalo Nobelovu cenu za ekonomii. Nejvýznamněji přispěl do teorie veřejné volby, a to formulováním Arrowova teorému nemožnosti, a do teorie celkové rovnováhy. Mimo jiné se zabýval i teorií endogenního růstu a informační asymetrií.[3]

Vzdělání a raná kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Arrow se narodil 23. srpna 1921 v New Yorku do rodiny rumunských Židů. Arrowova matka, Lilian (Greenberg), pocházela z Iasi v Rumunsku a jeho otec Harry Arrow pocházel z nedalekého Podu Iloaiei. Rodina Arrow byla rumunští Židé.[4][5] Jeho rodina velmi podporovala jeho vzdělání.[6] Vyrůstal během Velké hospodářské krize a ve své mládí přijal socialismus. Později se přestěhoval od socialismu, a jeho názory si ponechaly levicovou filozofii.[7]

Vystudoval střední školu Townsend Harris a poté v roce 1940 získal bakalářský titul na City College v New Yorku v matematice, kde byl členem Sigma Phi Epsilon. Pro postgraduální studium navštěvoval Columbia University. Zatímco tam, on studoval pod Haroldem Hotelling, a byl jím velmi ovlivnovněn.[7] V roce 1941 získal magisterský titul.[8] Od roku 1942 do roku 1946 působil jako důstojník počasí v armádních silách Spojených států.[9]

Akademická kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1946 do roku 1949 strávil Arrow, částečně jako postgraduální student, v Columbii a částečně jako výzkumný spolupracovník v Cowlesově komisi pro výzkum v ekonomii na University of Chicago. V té době také působil na University of Chicago v oboru ekonomický asistent a pracoval v RAND Corporation v Kalifornii. Opustil Chicago, kde nastoupil na pozici úřadujícího asistenta profesora ekonomiky a statistiky na Stanfordově univerzitě. V roce 1951 získal titul Ph. D. z Columbie.[8] V 60. letech působil ve vládě u zaměstnanců Rady ekonomických poradců u Roberta Solowa.[10] V roce 1968 odešel ze Stanfordu a stal se profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě. To bylo během jeho držby tam, že on dostal Nobelovu cenu v ekonomii.[8]

Arrow se vrátil do Stanfordu v roce 1979 a stal se Joan Kenney profesorem ekonomiky a profesorem operačního výzkumu. V roce 1991 odešel do důchodu. Jako Fullbrightův předseda katedry vyučoval v roce 1995 ekonomii na univerzitě v Sieně. Byl také zakládajícím členem Papežské akademie sociálních věd a členem vědecké rady Institutu Santa Fe. V různých fázích své kariéry byl Fellow of Churchill College v Cambridge.[8]

Pět z jeho bývalých studentů se stalo držiteli Nobelovy ceny. Patří mezi ně Eric Maskin, John Harsanyi, Michael Spence a Roger Myerson.[9] Sbírka Arrowých papírů je umístěna v knihovně Rubensteina na Duke University.[11]

Arrowova věta o nemožnosti

[editovat | editovat zdroj]

Arrowova monografie Social Choice and Individual Values vychází z jeho 1951 Ph.D. teze.

Vyloučíme-li možnost mezilidských srovnání užitečnosti, pak jediné metody přechodu z individuálního vkusu na sociální preference, které budou uspokojivé a které budou definovány pro širokou škálu souborů jednotlivých uspořádání budou buďto vnucené, nebo diktátorské.[12]

V tom, co pojmenoval Všeobecnou větou o nemožnosti, teoretizoval, že by bylo nemožné formulovat společenské preferenční uspořádání, které splní všechny následující podmínky:[13]

  1. Nondiktatura: Předvolby jednotlivce by se neměly stát hodnotami skupiny, aniž by byly brány v úvahu preference ostatních.
  2. Individuální suverenita: každý jednotlivec by měl být schopen rozhodnout se jakýmkoli způsobem a naznačit vazby.
  3. Jednomyslnost: Pokud každý jednotlivec dává přednost jedné volbě před jinou, pak by pořadí skupin mělo dělat totéž.
  4. Svoboda od irelevantní alternativy: Pokud je volba odstraněna, pak by se pořadí ostatních nemělo měnit.
  5. Jedinečnost hodnocení skupiny: Metoda by měla přinést stejný výsledek, kdykoli se použije na sadu preferencí. Pořadí skupin by mělo být přechodné.

Věta má důsledky na ekonomiku blahobytu a teorie spravedlnosti. Amartya Senem ji rozšířil na liberální paradox, který argumentuje, že za stavu “minimální svobody” není žádného způsobu, jak zajistit Paretovo optimum, ani se vyhnout problému společenské volby neutrálních ale nerovných výsledků.[13]

Teorie všeobecné rovnováhy

[editovat | editovat zdroj]

Práce Arrowa a Gérarda Debreu a souběžná práce Lionela McKenzieho poskytly první pevné důkazy existence všeobecné rovnováhy trhu (Market clearing equilibrium[14]). Z tuto práci a jiné zásluhy dostal Debreu v roce 1983 Nobelovu cenu v ekonomii. Arrow pokračoval v rozvíjení modelu a jeho analýze, aby zahrnul nejistoty stability. Jeho příspěvky k teorii všeobecné rovnováhy byly silně ovlivněny Pojednáním o podstatě a původu bohatství národů[15] od Adama Smitha. Bohatství národů zkoumá ekonomický růst, přinesený rozdělením práce zajištěném vzájemnou souvislostí jedinců ve společnosti.[15]

Roku 1974 vydala Americká asociace ekonomů (American Economic Association) článek Kennetha Arrowa: General Economic Equilibrium: Purpose, Analytic Techniques, Collective Choice,[16] kde prohlašuje:

Od časů sepsání Smithova Bohatství národů z roku 1776 bylo jedno rekurentní téma ekonomické analýzy pozoruhodný stupeň soudržnosti mezi obrovským počtem individuálních a zdánlivě oddělených rozhodnutí o nákupu a prodeji komodit. V každodenní běžné praxi existuje něco jako rovnováha mezi množstvím zboží a služeb, které někteří jednotlivci chtějí dodávat, a množstvím, které jiní jednotlivci chtějí prodat. Budoucí kupci obvykle počítají správně s tím, že budou schopni uskutečnit své záměry a budoucí prodejci si obvykle neprodukují tak velké množství zboží, jaké by nemohli prodat. Tato zkušenost rovnováhy je tak rozšířená, že mezi laiky nevyvolává žádné intelektuální znepokojení; berou za samozřejmost, že nepotřebují chápat mechanismus, jehož prostřednictvím k němu dochází.[17]

Základní teorémy ekonomie blahobytu

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1951 Arrow představil první a druhý teorém ekonomie blahobytu a jejich důkazy bez potřeby rozlišení užitečnosti, spotřeby nebo technologie a včetně rohových řešení.[18]

Teorie endogenního růstu

[editovat | editovat zdroj]

Arrow byl jedním z předchůdců teorie endogenního růstu, která se snaží vysvětlit zdroj technické změny, která je klíčovým prvkem ekonomického růstu. Dokud tato teorie nenabyla na význačnosti, předpokládalo se, že technická změna nastává z vnějšku – předpokládalo se, že se objevuje mimo ekonomické aktivity (exogenně) a nebyla zahrnuta ve známých ekonomických modelech. Současně nebylo ani žádného ekonomického vysvětlení, proč se objevovala. Teorie endogenního růstu poskytla standardní ekonomické důvody, proč firmy inovují. Dovedla ekonomy ke smýšlení o inovacích a technické změně jako o determinovaných ekonomickými subjekty.

Teorie endogenního růstu začala článkem Paula Romera z roku 1986,[19] kde si Romer vypůjčil od Arrowa "learning-by-doing" model, který představoval mechanismus k eliminaci snižujících se výnosů v celkové produkci.[20] Literatura k této teorii byla zpracována dodatečně k jeho práci.[21]

Informační ekonomika

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Informační asymetrie.

V jednom z dalších výzkumů se věnoval problému tzv. asymetrické informace na trhu. Problém spočívá v tom, že jedna ze stran při obchodu (většinou prodávající) má více informací, než druhá strana (tedy kupující). Toto jde demonstrovat například na prodeji aut, kdy prodávající ví o jeho historii, opravách, atd., kdežto kupující ví jen to, co vidí a co se dozví od prodejce. Kupující si myslí, že má auto vyšší cenu než by mělo skutečně mít, protože nemá dostatečné informace o autě.[22] Asymetrická informace je podnětem ze strany s více informacemi k podvádění strany druhé tj. té s méně informacemi. V důsledku tohoto se vyvinula řada tržních struktur a to včetně záruk a autentizace třetí strany, které umožňují fungování trhu s asymetrickými informacemi. Arrow tento problém analyzoval pro lékařskou péči a napsal o tom v roce 1963 článek pro časopis American Economic Review s názvem “Nejistota a sociální ekonomie zdravotnictví v lékařské péči“.[23] Pozdější výzkumy se zaměřovali také na další trhy, zejména na již použité zboží, neboli zboží z druhé ruky, online aukce a pojištění.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1957 byla Arrowovi udělena Medaile Johna Batese Clarka.[24] V roce 1972 získal Nobelovu cenu za ekonomii společně s Johnem Hicksem za „Průkopnické příspěvky k teorii všeobecné rovnováhy a teorii blahobytu“. O 14 let později, v roce 1986 získal cenu John von Neuman Theory Prize.[8] V roce 2004 se stal laureátem Národního vyznamenání za vědu v kategorii Behaviorální a sociální vědy. Byla mu udělena prezidentem Georgem W. Bushem za jeho práci o rizicích a rozhodování na základě nedokonalých informací a výzkum o nesení rizika.[25]

Získal také Čestný titul od vybraných univerzit, v roce 1967 od Chicagské univerzity, roku 1971 od Vídeňské univerzity a od Univerzity města New York v roce 1972.[8] Roku 1995 taky od švédské Univerzity v Uppsale. Roku 2006 byl zvolen členem britské Královské společnosti, tedy akademie pro podporu věd se sídlem v Londýně.[25][26]

Osobní život a smrt

[editovat | editovat zdroj]

Arrowa sestra byla ekonomka Anita Summers, její manžel Robert Summers byl rovněž ekonomem, a stejně tak jejich syn Larry Summers (synovec Arrowa), který se v letech 2001 – 2006 stal prezidentem Harvardovy univerzity[27], mezi lety 2009 – 2010 dokonce zastával post ředitele americké Národní ekonomické rady. V roce 1947 se Arrow oženil se Selmou Schweitzer, která vystudovala ekonomii na Chicagské univerzitě.[28] Měli spolu dvě děti, herce Davida Michaela (nar. 1962) a Andrewa Setha (nar. 1964).[8] Selma Schweitzer zemřela v roce 2015.

O Arrowovi by se dalo říci, že byl Renesančním člověkem, protože měl široké znalosti, a to i v oborech velmi vzdálených od ekonomie. Jak popisoval Eric Muskin, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, domluvili se s dalšími členy fakulty, že vyzkouší znalosti Kennetha Arrowa tak, že si podrobně nastudují zvyklosti v chování plejtvákovce šedého a pak se o tomto tématu budou v Arrowově přítomnosti bavit. K jejich překvapení se i Arrow zapojil do konverzace na takto nezvyklé téma.[29]

Kenneth Arrow zemřel ve svém domě v Kalifornském Palo Alto 21. února roku 2017 ve věku 95 let.[27]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kenneth Arrow na anglické Wikipedii.

  1. ↑ https://www.nytimes.com/2017/02/21/business/economy/kenneth-arrow-dead-nobel-laureate-in-economics.html
  2. ↑ Frequently Asked Questions Archivováno 23. 9. 2011 na Wayback Machine. na Nobelprize.org
  3. ↑ Kenneth Joseph Arrow na stránkách Papežské akademie společenských věd
  4. ↑ Frontiers of economics : Nobel laureates of the twentieth century. Westport, Conn.: Greenwood Press xxxi, 422 pages s. Dostupné online. ISBN 0-313-32073-X, ISBN 978-0-313-32073-6. OCLC 47625342 
  5. ↑ PRESSMAN, STEVEN. Fifty major economists. London: Routledge 1 online resource (xi, 207 pages) s. Dostupné online. ISBN 0-203-02472-9, ISBN 978-0-203-02472-0. OCLC 50506647 
  6. ↑ DIMAIO, Daniel. Nathans, Daniel (30 October 1928–16 November 1999), Nobel Prize-winning virologist. [s.l.]: Oxford University Press (American National Biography Online). Dostupné online. 
  7. ↑ a b DOUGLASS, Brian. Economic Methodology and Nobel Laureates: Confirmation of a Methodological Paradigm Shift. American Journal of Economics and Sociology. 2012-11, roč. 71, čís. 5, s. 1205–1218. Dostupné online [cit. 2019-11-21]. ISSN 0002-9246. DOI 10.1111/j.1536-7150.2012.00863.x. 
  8. ↑ a b c d e f g ARROW, Kenneth J. COMMENTARY. New York Chichester, West Sussex: Columbia University Press Dostupné online. ISBN 978-0-231-52686-9. 
  9. ↑ a b Arrow, Kenneth Joseph, (23 Aug. 1921–21 Feb. 2017), Professor of Economics and Operations Research, Stanford University, 1979–91, Professor Emeritus, 1991. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. 
  10. ↑ Original treaties and international agreements registered during the month of November 2014: Nos. 52255 to 52344. dx.doi.org [online]. 2014-12-31 [cit. 2019-11-21]. Dostupné online. 
  11. ↑ HANSEN, Will. Cartographic Collaborations at the David M. Rubenstein Rare Book & Manuscript Library, Duke University. Cartographic Perspectives. 2015-01-26, čís. 78, s. 53–56. Dostupné online [cit. 2019-11-21]. ISSN 1048-9053. DOI 10.14714/cp78.1274. 
  12. ↑ ARROW, Kenneth J. A Difficulty in the Concept of Social Welfare. Journal of Political Economy. 1950-08, roč. 58, čís. 4, s. 328–346. Dostupné online [cit. 2019-11-23]. ISSN 0022-3808. DOI 10.1086/256963. 
  13. ↑ a b Stanford Encyclopedia of Philosophy – http://plato.stanford.edu/2015 287 Principal editor Edward N. Zalta Stanford Encyclopedia of Philosophy – http://plato.stanford.edu/ Stanford, CA Metaphysics Research Lab, Center for the Study of Language and Information (CSLI), Stanford University 1995–. Reference Reviews. 2015-11-09, roč. 29, čís. 8, s. 14–16. Dostupné online [cit. 2019-11-23]. ISSN 0950-4125. DOI 10.1108/rr-06-2015-0155. 
  14. ↑ MAS-COLELL, Andreu. General Equilibrium and Game Theory. Cambridge, MA and London, England: Harvard University Press Dostupné online. ISBN 978-0-674-91534-3. 
  15. ↑ a b SMITH, ADAM, 1723-1790. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-86389-60-8, ISBN 80-86389-60-X. OCLC 987026261 
  16. ↑ ARROW, Kenneth J. ECONOMIC EQUILIBRIUM. Fort Belvoir, VA: [s.n.] Dostupné online. 
  17. ↑ ARROW, Kenneth J. General Economic Equilibrium: Purpose, Analytic Techniques, Collective Choice. Fort Belvoir, VA: [s.n.] Dostupné online. 
  18. ↑ STARR, Ross M. Arrow, Kenneth Joseph (Born 1921). London: Palgrave Macmillan UK Dostupné online. ISBN 978-1-349-95121-5. S. 1–14. 
  19. ↑ ROMER, Paul M. Increasing Returns and Long-Run Growth. Journal of Political Economy. 1986-10, roč. 94, čís. 5, s. 1002–1037. Dostupné online [cit. 2019-11-30]. ISSN 0022-3808. DOI 10.1086/261420. 
  20. ↑ ARROW, Kenneth J. The Economic Implications of Learning by Doing. The Review of Economic Studies. 1962-06, roč. 29, čís. 3, s. 155. Dostupné online [cit. 2019-11-30]. ISSN 0034-6527. DOI 10.2307/2295952. 
  21. ↑ BARRO, Robert; SALA-I-MARTIN, Xavier. Public Finance in Models of Economic Growth. Cambridge, MA: [s.n.] Dostupné online. 
  22. ↑ PETTINGER, Tejvan. Asymmetric information problem - Economics Help [online]. [cit. 2019-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ ARROW, Kenneth. Uncertainty and the Welfare Economics of Medical Care. The American Economic Review. 1963, roč. 53, čís. 5, s. 141–149. Dostupné online. 
  24. ↑ Ad Hoc Committee on Criterion for the John Bates Clark Medal. American Economic Review. 2013-05, roč. 103, čís. 3, s. 772–773. Dostupné online [cit. 2019-11-30]. ISSN 0002-8282. DOI 10.1257/aer.103.3.772. 
  25. ↑ a b ANDLER, Martin. Jean Leray. 7 November 1906 — 10 November 1998. Biographical Memoirs of Fellows of the Royal Society. 2006-12, roč. 52, s. 137–148. Dostupné online [cit. 2019-11-30]. ISSN 0080-4606. DOI 10.1098/rsbm.2006.0011. 
  26. ↑ VELUPILLAI, K. Vela. Kenneth Joseph Arrow. 23 August 1921—21 February 2017. Biographical Memoirs of Fellows of the Royal Society. 2019-06-12, roč. 67, s. 9–28. Dostupné online [cit. 2019-11-30]. ISSN 0080-4606. DOI 10.1098/rsbm.2019.0002. 
  27. ↑ a b LACH, JR., Edward L. Vickrey, William S. (21 June 1914–11 October 1996), Nobel Prize-winning economist. [s.l.]: Oxford University Press (American National Biography Online). Dostupné online. 
  28. ↑ Social choice and public decision making. dx.doi.org. 1986. Dostupné online [cit. 2019-11-30]. DOI 10.1017/cbo9780511983535. 
  29. ↑ WEINSTEIN, Michael M. Kenneth Arrow, Nobel-Winning Economist Whose Influence Spanned Decades, Dies at 95. The New York Times. 2017-02-21. Dostupné online [cit. 2019-11-28]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Nositelé Nobelovy pamětní ceny za ekonomii
1969–1975
1976–2000
2001–2025
  • George Akerlof / Michael Spence / Joseph Stiglitz (2001)
  • Daniel Kahneman / Vernon L. Smith (2002)
  • Robert F. Engle / Clive W. J. Granger (2003)
  • Finn E. Kydland / Edward C. Prescott (2004)
  • Robert Aumann / Thomas Schelling (2005)
  • Edmund S. Phelps (2006)
  • Leonid Hurwicz / Eric Maskin / Roger Myerson (2007)
  • Paul Krugman (2008)
  • Elinor Ostromová / Oliver E. Williamson (2009)
  • Peter A. Diamond / Dale T. Mortensen / Christopher A. Pissarides (2010)
  • Thomas J. Sargent / Christopher A. Sims (2011)
  • Alvin E. Roth / Lloyd Shapley (2012)
  • Eugene Fama / Lars Peter Hansen / Robert J. Shiller (2013)
  • Jean Tirole (2014)
  • Angus Deaton (2015)
  • Oliver Hart / Bengt Holmström (2016)
  • Richard Thaler (2017)
  • William Nordhaus / Paul Romer (2018)
  • Abhijit Banerjee / Esther Duflová / Michael Kremer (2019)
  • Paul Milgrom / Robert B. Wilson (2020)
  • David Card / Joshua Angrist / Guido Imbens (2021)
  • Ben Bernanke / Douglas Diamond / Philip Dybvig (2022)
  • Claudia Goldinová (2023)
  • Daron Acemoglu / Simon Johnson / James A. Robinson (2024)
    		•
    Nositelé Medaile Johna Batese Clarka
    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kenneth_Arrow&oldid=24315265“