Ústřičník dlouhozobý
 Ústřičník dlouhozobý | |
|---|---|
 Ústřičník dlouhozobý | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | dlouhokřídlí (Charadriiformes) |
| Čeleď | ústřičníkovití (Haematopodidae) |
| Rod | ústřičník (Haematopus) |
| Binomické jméno | |
| Haematopus longirostris Vieillot, 1817 | |
| Synonyma | |
Haematopus australasianus Gould, 1838 Haematopus longirostris mattingleyi Mathews, 1912 Haematopus picatus P.P. King, 1826 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Ústřičník dlouhozobý (Haematopus longirostris) je statný druh ústřičníka, který se primárně vyskytuje v Austrálii, jeho areál výskytu však kapsovitě sahá na jih Nové Guineje a okolní ostrůvky.
Systematika
[editovat | editovat zdroj]Druh popsal v roce 1817 francouzský ornitolog Louis Pierre Vieillot.[2] Jedná se o monotypický taxon.[3] Druhové jméno longirostris pochází z latinského longus („sazový“) a -rostris („zobý“).[4]
Popis
[editovat | editovat zdroj]Délka těla dosahuje kolem 48–52 cm. Samec i samice vypadají stejně, samice bývá o něco větší než samec.[5] Svrchní strana těla je černá. Břicho, podocasní krovky, kostřec a střední část spodní strany křídel jsou bílé. Duhovky, oční kroužek a zobák jsou sytě červené, nohy růžové. Nedospělí jedinci mají světlejší zobák, jeho špička bývá černá.[6]
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]Areál výskytu druhu zabírá pobřežní oblasti Austrálie a Tasmánie a kapsovitě zasahuje i do jižní oblasti Nové Guineje a na Aruské ostrovy. V prvním desetiletí 21. století se početnost australské populace odhadovala na 12–14 tisíc jedinců.[7]
Biologie
[editovat | editovat zdroj]_in_flight_Freycinet.jpg)
Stanoviště druhu tvoří mořské pobřeží, preferuje hlavně písčité pláže v zálivech.[6][8] Je poměrně rozšířený a vzhledem ke snadné identifikaci se jedná o jednoho z nejlépe rozlišitelných ptáků australského pobřeží. Typicky je k vidění, jak samostatně nebo v páru cupitá podél pobřeží, kde hledá svou hlavní potravu – měkkýše, občas sezobne i kraba nebo červa. V oblibě má hlavně odliv, kdy moře ustoupí a ústřičník může v odhalených březích nalézat potravu. Měkkýše ve schránce otevírá buď klováním nebo tlučením o tvrdý povrch, přičemž individuální ústřičníci preferují používání buď jedné nebo druhé metody, kterou se naučili od svých rodičů.[5] Vokální projev zahrnuje v letu vydávané per-píp nebo plíp plíp.[6]
Hnízdění
[editovat | editovat zdroj]_feeding_juvenile_Maria_Island.jpg)
Jedná se primárně o monogamní druh, který utváří doživotní páry.[5] V Novém Jižním Walesu byl nicméně zaznamenán zajímavý případ trojice ústřičníků, která spolu zahnízdila 10 let po sobě.[9] Ústřičníci zahnizďují přímo na zemi na pláži. Během hnízdění jsou vysoce teritoriální a hlasitě křičí na každého narušitele teritoria. V případě potřeby mohou předvádět zlomení křídla, aby tak odlákali pozornost predátora od hnízda. Samice mezi srpnem a lednem klade do mělkého důlku v písku 2–3 vejce. Vejce o rozměrech 59×41 mm bývají šedě olivová s tmavě hnědými skvrnami. Inkubaci zajišťují oba partneři s větším přispěním samice po dobu 28–32 dní. Prekociální mláďata opouští hnízdi do 3 dnů od vyklubání, avšak rodiče je nadále krmí po několik týdnů.[5]
Ohrožení
[editovat | editovat zdroj]Mezinárodní svaz ochrany přírody druh hodnotí jako málo dotčený.[10] Populace je patrně stabilní a hlavní potenciální ohrožení druhu představují výstavba v pobřežních oblastech, úbytek přirozených stanovišť, predace liškami, sběr měkkýšů lidmi, rušení lidmi a stoupání hladiny moří spolu s dalšími doprovodnými jevy globálního oteplování, jako jsou výjimečně rozbouřená moře, která mohou smést hnízdiště ústřičníků.[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
- ↑ VIEILLOT, Louis Pierre. Nouveau dictionnaire d'histoire naturelle, appliquée aux arts, à l'agriculture, à l'économie rurale et domestique, à la médecine, etc. Nouv. éd. presqu' entièrement refondue et considérablement angmentée.. vyd. Svazek t.15 (1817). Paris: Chez Deterville, 1817. 574 s. Dostupné online. DOI 10.5962/bhl.title.20211.
- ↑ Buttonquail, thick-knees, sheathbills, plovers, oystercatchers, stilts, painted-snipes, jacanas, Plains-wanderer, seedsnipes. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v14.1 [cit. 2024-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-04-18. (anglicky)
- ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 165. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 188. (anglicky)
- ↑ a b c SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. 6. vyd. Australia: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-670-87918-5. S. 90.
- ↑ a b TAYLOR, Iain R., et al. Conservation assessment of the Australian Pied Oystercatcher Haematopus longirostris [online]. International Wader Studies 20, 2014 [cit. 2024-04-15]. S. 116–128. Dostupné online.
- ↑ OWNER, D.; ROHWEDER, D. A. Distribution and habitat of Pied Oystercatchers ( Haematopus longirostris) inhabiting ocean beaches in northern New South Wales. Emu - Austral Ornithology. 2003-06, roč. 103, čís. 2, s. 163–169. Dostupné online [cit. 2024-04-18]. ISSN 0158-4197. DOI 10.1071/MU01053. (anglicky)
- ↑ TOTTERMAN, B.; HARRISON, A. A Long-term Breeding Trio of Pied Oystercatchers: Haematopus Longirostris. Australian Field Ornithology. 2007, roč. 4, čís. 1, s. 7–12. Dostupné online [cit. 2024-04-18]. ISSN 1448-0107.
- ↑ Haematopus longirostris [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2016 [cit. 2024-04-15]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2016-3.RLTS.T22693647A93416823.en.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 348. (anglicky)
- SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. 6. vyd. Australia: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-670-87918-5.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu ústřičník dlouhozobý na Wikimedia Commons 
Taxon Haematopus longirostris ve Wikidruzích
