Jean Guitton
Jean Guitton | |
---|---|
Narození | 18. srpna 1901 Saint-Étienne |
Úmrtí | 21. března 1999 (ve věku 97 let) 5. pařížský obvod |
Místo pohřbení | chapelle du Deveix |
Povolání | filozof, teolog, spisovatel a vysokoškolský učitel |
Alma mater | École normale supérieure lycée du Parc Lyceum Ludvíka Velikého Pařížská univerzita |
Významná díla | Ce que je crois |
Ocenění | Bordinova cena (1934) Vitetova cena (1941) Eugène Carrière Prize (1942) Cena Constant-Daugueta (1949) Velká cena za literaturu Francouzské akademie (1954) … více na Wikidatech |
Příbuzní | Henri Guitton (sourozenec) |
Vlivy | Sergej Nikolajevič Bulgakov |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jean Marie Pierre Guitton [žán marí pjer giton] (18. srpna 1901 Saint-Étienne – 21. března 1999 Paříž) byl francouzský katolický filosof a spisovatel, člen Francouzské akademie a komandér Řádu čestné legie. Jako laik se podílel na přípravě Druhého vatikánského koncilu a výrazně se angažoval v ekumenickém hnutí.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se v konzervativní katolické rodině, jeho bratr se stal významným ekonomem. Studoval v St.-Étienne a v Paříži na slavném Lycée Louis-le-Grand, v letech 1920–1923 filosofii na École normale supérieure a roku 1933 získal doktorát prací o Augustinovi a Plótinovi. Učil na různých gymnáziích a od roku 1937 byl profesorem filosofie na univerzitě v Montpellier. Léta 1940–1945 strávil v zajateckém táboře v saské Hoyerswerdě. Po válce učil v Avignonu, od roku 1948 na univerzitě v Dijonu a v letech 1965–1968 přednášel dějiny filosofie na Sorbonně. Roku 1961 byl zvolen členem Francouzské akademie, roku 1987 členem Académie des sciences morales et politiques.
Myšlení[editovat | editovat zdroj]
Guitton byl podstatně ovlivněn svým učitelem H. Bergsonem, J. H. Newmanem, J. Maritainem a ze starších filosofů Aristotelem, Augustinem, Tomášem Akvinským a Blaise Pascalem. V mládí se setkal i s církevně odsouzeným zakladatelem modernismu A. Loisym a snažil se také, i když jinou cestou, zmírnit napětí mezi moderním světem a křesťanstvím, navázat dialog mezi vědou a náboženstvím. Proto s porozuměním přijal i odvážné dílo Teilharda de Chardin.
Svůj filosofický koncept shrnul Guitton pod názvem metarealismus, který charakterizoval třemi základními tezemi:
- Duch a hmota tvoří jednu a tutéž skutečnost;
- Tvůrce tohoto Vesmíru z hmoty a ducha jej sám přesahuje;
- Skutečnost tohoto Vesmíru „o sobě“ není poznatelná.[1]
Za protiklad svého názoru pokládal jednak materialismus, jednak panteistickou gnózi, která Vesmír pokládá za uzavřený a totální.
Působení v katolické církvi[editovat | editovat zdroj]
Už roku 1937 navštívil Guitton tehdejšího kardinála Pacelliho, pozdějšího papeže Pia XII. a přimlouval se za tehdy kritizovaného biblistu Lagrange. Po válce se v Paříži setkával s nunciem Angelo Roncallim, pozdějším papežem Janem XXIII., který mu zprostředkoval setkání s kardinálem Montinim, pozdějším papežem Pavlem VI., s nímž se Guitton trvale spřátelil. Stal se tak prvním laikem, který byl jako odborník přizván k přípravě Druhého vatikánského koncilu. Roku 1967 tak směl uveřejnit duchovní portrét papeže ještě za jeho života, čemuž se papežové dříve vyhýbali. Pěstoval živé ekumenické styky zejména s anglikány a roku 1988 se marně snažil přesvědčit konzervativního biskupa Lefevbra, s nímž se osobně znal, o pravověrnosti koncilu a rozmluvit mu další biskupská svěcení.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Jeho dílo je velmi rozsáhlé a zahrnuje více než 50 knih. Vedle vlastních myšlenkových konceptů, inspirovaných francouzským novotomismem, psal „paralelní portréty“ významných myslitelů (Newman a Renan, Pascal a Leibniz, Teilhard a Bergson, Claudel a Heidegger) a sám uveřejnil několik fiktivních „rozhovorů“ s historickými postavami.
- Výběr spisů
- Le temps et l'eternité chez Plotin et Saint Augustin, (Čas a věčnost u Augustina a Plotina, 1933)
- Newman et Renan (1938)
- La Pensée de Alfred Loisy (Myšlení A. Loisyho, 1936)
- Le Problème de Jésus et le fondement du témoignage chrétien (Ježíšův problém a základ křesťanského svědectví, 1946)
- Développement des idées dans l'Ancien Testament (Vývoj myšlenek ve Starém Zákoně, 1947)
- Essai sur l'amour humain, (Esej o lidské lásce, 1948)
- Invitation à la pensée et à la vie, (Pozvání k myšlení a k životu, 1956)
- L'Église et l'Évangile, (Církev a evangeilum, 1959)
- L'Église et les laics, (Církev a laici, 1963)
- La pensée et la guerre, (Myšení a válka, 1969)
- Nouvel éloge de la philosophie, (Nová chvála filosofie, 1977)
- Silence sur l'essentiel, 1986 (česky: Mlčení o podstatném, 1992)
- Dieu et la science, 1991 (česky: Bůh a věda – k metarealismu, 1992)
- Mon testament philosophique, 1997 (Filosofická závěť, 2001)
- Le Livre de la sagesse et des vertus retrouvées, (Kniha moudrosti a znovu nalezených ctností, 1998)
- Oeuvres complètes (Sebrané spisy, 6 sv. 1978)
- Česky a slovensky
- Bůh a věda – k metarealismu. Olomouc: Votobia 1992
- Dialógy s Pavlom VI. Řím: Slovenský ústav 2006
- Mlčení o podstatném. Brno: Petrov 1992
- Otevřené dopisy. Praha: Triáda 2011
- Portrét Marty Robinové. Hradec Králové: TMG 1991
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Bůh a věda – k metarealismu, str.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jean Guitton
- (francouzsky) Životopis a bibliografie na stránkách Francouzské akademie
10. křeslo Francouzské akademie | ||
---|---|---|
Předchůdce: Léon Bérard |
1961–1999 Jean Guitton |
Nástupce: Florence Delay |