Plzák španělský
 Plzák španělský | |
|---|---|
 | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
| běžný | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | měkkýši (Mollusca) |
| Třída | plži (Gastropoda) |
| Podtřída | Orthogastropoda |
| Nadřád | Heterobranchia |
| Řád | plicnatí (Pulmonata) |
| Podřád | stopkoocí (Stylommatophora) |
| Čeleď | plzákovití (Arionidae) |
| Rod | plzák (Arion) |
| Binomické jméno | |
| Arion lusitanicus Mabille, 1868 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Plzák španělský (Arion lusitanicus) je plž z čeledi plzákovitých pocházející z Pyrenejského poloostrova, který se poslední dobou šíří Evropou. Jde o velice nepříjemný invazní druh škodlivého plže, který vytlačuje původní druhy plzáků a páchá obrovské škody v zemědělství.
Vzhled
Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8-12 cm a jeho zbarvení se nachází někde mezi oranžovou a hnědou. Hmotnost se pohybuje mezi 3-27 g. Dosti se podobá plzáku lesnímu, který je ovšem v průměru světlejší a dorůstá větší velikosti. Výrazný rozdíl mezi oběma druhy se objevuje v zbarvení mladých jedinců - zatímco u plzáka lesního jsou jednobarevní (bílí či nažloutlí), malí plzáci španělští jsou pestře zabarveni v odstínech žluti až hnědi se dvěma světlými pruhy na zádech.
Historie invaze
Invaze druhu, jehož původní areál zahrnoval kromě Pyrenejského polostrova též Anglii a západ Francie, započala někdy v 50. letech. Za její příčinu lze považovat zvýšenou míru převozu sazenic a jiných zemědělských materiálů, se kterými se plzák mohl začít rozšiřovat. Jako první se objevil ve Švýcarsku (1955), následovalo rozšíření do Německa, Itálie a Rakouska, a poté již se proces změnil v masivní invazi napříč celou Evropou. V posledních letech byl potvrzen výskyt i v Severní Americe. Přemnožení značného rozsahu, která už nelze brát jako lokální a jsou doprovázena rozsáhlými ekonomickými škodami, se v současné době objevují ve Skandinávii, Beneluxu a na severu Německa.
V České republice se plzák španělský poprvé objevil v roce 1991, od té doby se úspěšně šíří zejména v zemědělské a kulturní krajině, kde opakovaně dochází k jeho zatím jen lokálním přemnožením. Byl však doložen i na stanovištích jen minimálně narušených lidskou činností.
Jakožto jeden ze zásadních důvodů dosavadní úspěšnosti tohoto druhu lze uvést nedostatek přirozených nepřátel a parazitů, kteří se s ním doposud nestihli na nová působiště rozšířit. Parazité běžně napadající zástupce rodu plzák vyskytující se v Česku už dlouhou dobu nejsou z neznámých důvodů v případě plzáka španělského příliš úspěšní.
Rozšíření
- Původní: Pyrenejský poloostrov, Anglie, západní Francie.
- Nepůvodní: Švýcarsko, Německo, Itálie, Rakousko, Česko, Slovensko, Nizozemsko [1], Skandinávie, Severní Amerika.
Ekologie druhu
Plzák španělský s oblibou vyhledává kulturní plochy. Skrývá se na vlhkých stinných stanovištích, kde klade vajíčka a čeká na vhodné podmínky. Po deštích tato skrytá stanoviště opouští a proniká i na volné prostranství. S oblibou požírá různé komodity pěstované zahrádkáři či zemědělci - zejména salát, zelí, řepku atd.
Rozmnožování
Plzák španělský je jako všichni plicnatí plži hermafrodit. Při kopulaci se oba jedinci vzájemně oplodní a oba pak kladou vajíčka. K tomuto dochází (v podmínkách Česka) jednou do roka a to koncem června. Vajíčka jsou kladena od poloviny srpna do konce září (je-li nástup zimy opožděn, pak se může období snůšky protáhnout až do půli prosince), přičemž jeden plzák je schopen naklást až 230 vajíček. Mladí jedinci se líhnou nejdříve po 38 dnech, při nízkých teplotách se vývoj prodlužuje. V případě pozdně kladených vajíček dochází k jejich přezimování a vylíhnutí na jaře.
Pozn.: 10. srpna 2005 byla pozorována kopulace a na téže lokalitě juv. exemplář, cca 1 cm velký. Jedná se o území města Nový Hrádek, přibližně druhý rok invaze na tomto území. Možnost „nestandardních termínů“ rozmnožování na „čele“ invazní vlny.
Boj proti invazi
Sběr jedinců (na menších pozemcích), odstranění přirozených úkrytů a případné kladení pastí (nutno pravidelně vybírat). Sesbíranými jedinci je možno přikrmovat kachny nebo prasata. Dále jsou možné chemické moluskocidy: postřiky (methiocarb) či otrávené návnady (metaldehyd). Druhá varianta má tu výhodu, že je více selektivní. Jako prostředky biologického boje lze použít hlístice (Phasmarhabditis hermaphrodita, nutno aplikovat v době líhnutí) či larvy druhu Tetanocera elata. Vajíčka spolehlivě likviduje dravý plž Oxychilus cellarius.
K větší, či menší regulaci tohoto druhu by mohlo přispět i množství původních predátorů, v jejichž jídelníčku se vyskytují domácí druhy rodu Arion. Z plazů je to především slepýš křehký, z žab ropucha obecná, zelená, i krátkonohá, skokani, dále střevlíci, slimák limax maximus, který příležitostně konzumuje menší plže, dále „úhlavní slimákožrout“ ježek (oba druhy vyskytující se v Česku), Kos černý a zřejmě i jiní drozdovití, výčet by zabral nemálo prostoru.
Zásadním problémem u biologického boje je absence úkrytů jmenovaných predátorů v kulturní krajině dneška. Likvidace možných úkrytů nemusím být podle nutně úspěšná. A. lusitanicus je schopen se vměstnat do neuvěřitelně úzkých štěrbin a přečkat suchá období dne i v prasklině v půdě, pochází totiž z jižních oblastí, kde se po miliony let adaptoval na sucha, která v Česku bývala vzácná. Likvidace úkrytů je pak zbraní dvojsečnou. Sice se zamezí plžům se ukrýt přímo na daném místě, ale dlouhodobě se mnoho neřeší.
Za zamyšlení stojí hustota populace na lesních lokalitách mezi drasticky zamořenými městy a vesnicemi.
Galerie plzák španělský na Wikimedia Commons