Wang Š’-čen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Wang Š’-čen
Pseudonym Feng-čou, Jen-čou šan-žen
Jiná jména Wang Jüan-mej
Narození 1529
Tchaj-cchang, Nan č’-li
Úmrtí 1590
Tituly a úřady
ministr trestů v Nankingu
Období 1589–1590
Panovník Wan-li
Umělecká činnost
Znám jako literární teoretik a kritik, spisovatel, básník, historik
Hnutí archaizující hnutí fu-ku
Škola sedm pozdějších mingských mistrů
Významná díla Jen-čou šan-žen s’-pu kao (弇州山人四部稿), Jen-šan-tchang pie-ťi (弇山堂別集), Ťia-ťing i-laj šou-fu čuan (嘉靖以來首輔傳)
Ovlivněn chanští prozaici, raní a vrcholní tchangští básníci; Su Š’, S’-ma Kuang

Národnost chanská
Země říše Ming
Bydliště Tchaj-cchang
Vzdělání ťin-š’ (1547)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Wang Š’-čen je čínské jméno, v němž Wang je příjmení.

Wang Š’-čen (čínsky pchin-jinem Wáng Shìzhēn, znaky zjednodušené 王世贞, tradiční 王世貞, 15261590) byl čínský spisovatel a historik působící v říši Ming, vůdčí osobnost sedmi pozdějších mistrů, v 70. a 80. letech let 16. století literární arbitr a nejrespektovanější kritik mingské Číny.

Jména[editovat | editovat zdroj]

Wang Š’-čen používal zdvořilostní jméno Jüan-mej (čínsky pchin-jinem Yuánměi, znaky 元美) a literární pseudonymy Feng-čou (čínsky pchin-jinem Fèngzhōu, znaky zjednodušené 凤洲, tradiční 鳳洲) a Jen-čou šan-žen (čínsky pchin-jinem Yǎnzhōu shānrén, znaky 弇州山人).[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z Tchaj-cchangu (dnes městský okres v prefektuře Su-čou v Ťiang-su), narodil se roku 1529. Studoval konfucianismus, absolvoval úřednické zkoušky a roku 1547 složil i jejich nejvyšší stupeň – palácové zkoušky a získal titul ťin-š’.[1] Poté nastoupil úřednickou kariéru.

Své úřední povinnosti vykonával dobře, avšak nevynikl.[2] Kariéru mu roku 1560 poškodila poprava otce (za neschopnost zabránit mongolskému nájezdu na Peking roku 1559),[pozn. 1] na sedm let se tehdy vrátil domů.[2] Za podíl na otcově smrti celoživotně nesnášel Jen Sunga,[3] předního politika své doby, zodpovědného navíc za popravu několika Wang Š’-čenových přátel (především Jang Ťi-šenga) Jen Sunga kritizujících.[2] Wang Š’-čenovi je proto přisuzováno autorství dramatu Volání Fénixe (鳴鳳記, Ming-feng-ťi) v němž je hrdinný Jang Ťi-šeng obětí zlého Jen Sunga. I když zřejmě jeho autorem nebyl, podpořil jeho šíření.[3] Znovu žil v soukromí v letech 1576–1588. Před nešťastným rodinným životem se tehdy stáhl do kláštera.[3] Vrcholem Wang Š’-čenovy kariéry byla funkce ministra trestů v Nankingu,[1] kterou zastával od července 1589 do dubna 1590.[4]

V dubnu 1590 rezignoval z úřadu a v prosinci téhož roku zemřel.[4]

Literární činnost[editovat | editovat zdroj]

Koncem 40. let společně se starším Li Pchan-lungem kolem sebe soustředili skupinu básníků, tzv. pozdějších sedmi mistrů. Po smrti Li Pchan-lunga roku 1570 se stal jejich vůdčí osobností, neformálním literárním arbitrem a nejrespektovanějším kritikem Číny.[2] V čele sedmi pozdějších mistrů prosazoval názor archaizujícího literárního hnutí (revivalistů), že nejlepší prózu psali autoři chanské doby (a starší), zatímco v poezii nejvýše hodnotil tchangské básníky raného a vrcholného období; autoři by podle něj měli vycházet z jejich postupů.[1] Jako neformální vůdce revivalistů byl kritizován stoupenci jiných literárních skupin, např. pro Kuej Jou-kuanga byl jen „prostředním autorem“ oslavovaným pouze svými stoupenci.[5] Své literárně-teoretické názory vlivem širokých zájmů i pod tlakem kritiky časem upravoval,[1] takže na rozdíl od svých kolegů uznával i autory z jiných období (než výše uvedené chanské a tchangské), pokud splňovali jeho nároky, např. sungské literáty Su Š’ho a S’-ma Kuanga,[2][6][pozn. 2]

Zatímco v malířství a kaligrafii souhlasil s napodobováním a kopírováním, odmítal jej u literatury, jejíž tvůrci by podle něj měli vždy vycházet z vlastních myšlenek.[1] V této souvislosti neváhal ani Li Pchan-lunga opakovaně odsuzovat za neživotnou imitaci svých vzorů.[5] Jako historik měl skeptický postoj k přesnosti a důvěryhodnosti zdrojů,[8] ale také zastával názor, že žádný zdroj nelze vyloučit z historie a každý lze nějakou formou použít.[1] Jeho snaha o přesnost a správnost se neomezila jen na dějepisná díla, ale kritizoval i malíře za historicky nesprávné oblečení osobností minulých dynastií na jejich obrazech a vyzýval krajináře, aby malovali přesné konkrétní krajiny namísto idealizovaných pohledů na přírodu.[8] Po historicích a prozaicích žádal nevyumělkovaný výklad prostými a jednoduchými slovy, bez zbytečných zdobností.[1] Srozumitelnost výkladu měla sloužit cíli autora – čtenářskému přijetí názorů vyjádřených v textu.[6]

Wang Š’-čen byl velmi plodným autorem. Ve své tvorbě se nesoustředil na jednu oblast, předmětem jeho zájmu byla kultura a umění v celé jejich šíři.[2] Psal poezii nejrůznějších žánrů, od sungských balad jüe-fu po palácovou a zahradní poezii, povídky v klasickém i hovorovém jazyce, písňové texty,[5] eseje na nejrůznější témata, práce o historii umění a literatury, o institucionální a politické historii.[6] Jako kulturní konzervativec přitom kritizoval postupující komercionalizaci společnosti a s ní spojený úpadek tradičních hodnot.[3] K jeho významnějším dílům patří např. Jen-čou šan-žen s’-pu kao (弇州山人四部稿), soubor poezie i prozaických prací o 174 ťüanech, Ťia-ťing i-laj šou-fu čuan (嘉靖以來首輔傳), životopisy členů velkého sekretariátu císaře Ťia-ťinga v 8 ťüanech a Jen-šan-tchang pie-ťi (弇山堂別集).[1] 100 ťüanů dlouhé dějiny říše Ming, prakticky „neoficiální Pravdivé záznamy“, zejména pro vládu císaře Ťien-wena, pro kterou jsou oficiální záznamy nedůvěryhodné.[9]

Byl představitelem generace převažující ve společenském životě mingské Číny mezi poklesem vlivu Wang Jang-mingovy školy po roce 1579 a vzestupem hnutí Tung-lin po roce 1604, generace, která se od konfuciánského idealismu a společenského aktivismu posunula k zájmu o literární estetiku a erudici.[3] Jeho literární postoje, zvláště textová kritika a skepticismus, našly následovníky nejen v Číně, ale i v Japonsku. Tam ovlivnil tokugawské konfuciánské autory, zejména Ogjú Soraie (1667–1728).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jeho otec Wang Šu (王忬, 1507–1560, ťin-š’ 1547) byl od roku 1555 nejvyšším velitelem cung-tu v Ta-tchungu.
  2. V následující generaci na Wang Š’-čena v tomto navazovali a básníky středně tchangského (zejména Po Ťü-iho) a sungského (Su Š’a) období si za vzor brali básníci školy Kung-an, především bratři Jüan Chung-tao, Jüan Cung-tao a Jüan Čung-tao.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. Rev. 2016-5-27 [cit. 2016-08-01]. Kapitola Persons in Chinese History - Wang Shizhen 王世貞. [Dále jen Theobald]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f DARDESS, John W. Ming China, 1368-1644: A Concise History of a Resilient Empire. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2012. 155 s. ISBN 978-1-4422-0490-4. S. 107. (anglicky) [Dále jen Dardess]. 
  3. a b c d e Dardess, s. 108.
  4. a b HAMMOND, Kenneth J. Wang Shizhen and Li Shizhen: Archaism and Early Scientific Though in Sixteenth-Century China. In: MILLER, Peter N.; LOUIS, Francois. Antiquarianism and Intellectual Life in Europe and China, 1500-1800. 1. vyd. Ann Arbor: University of Michigan Press, 2012. [Dále jen Hammond]. ISBN 0472118188, 9780472118182. S. 234–249, na s. 242. (anglicky)
  5. a b c CHANG, Kang-i Sun. Literature of the early Ming to mid-Ming (1375–1572). In: CHANG, Kang-i Sun. The Cambridge history of Chinese literature: Volume II. From 1375. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. [Dále jen Chang]. ISBN 978-0-521-11677-0. S. 1–62, na s. 61. (anglicky)
  6. a b c Hammond, s. 239.
  7. LU, Tina. The literary culture of the late Ming (1573–1644). In: CHANG, Kang-i Sun. The Cambridge history of Chinese literature: Volume II. From 1375. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. ISBN 978-0-521-11677-0. S. 63–151, na s. 85–86. (anglicky)
  8. a b Hammond, s. 239–240.
  9. Theobald. Rev. 2010-9-15 [cit. 2016-08-01]. Kapitola Chinese Literature. Yanshantang bieji 弇山堂別集.