Jen Sung

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jen Sung
Pseudonym Ťie-si
Jiná jména Jen Wej-čung
Narození 1480
Fen-i, Ťiang-si
Úmrtí 1565[1][2]
Tituly a úřady
první velký sekretář
Období 1544–1545
1548–1562
Předchůdce Ti Luan (poprvé)
Sia Jen (podruhé)
Nástupce Sia Jen (poprvé)
Sü Ťie (podruhé)
Panovník Ťia-ťing
velký sekretář
Období 1542–1562
Panovník Ťia-ťing
ministr obřadů
Období 1537–1543
Předchůdce Sia Jen
Nástupce Čang Pi
Panovník Ťia-ťing

Národnost chanská
Země říše Ming
Vzdělání ťin-š’ (1505)[3]
Povolání politik
Vyznání konfucianismus
Jen Sung je čínské jméno, v němž Jen je příjmení.

Jen Sung (čínsky pchin-jinem Yán Sōng, znaky zjednodušené 严嵩, tradiční 嚴嵩, 14801565) byl čínský politik v říši Ming. Za vlády císaře Ťia-ťinga v druhé třetině 16. století zaujímal vysoké postavení v těsné blízkosti císaře, v letech 1537–1542 vykonával funkci ministra obřadů, poté velkého sekretáře, přičemž v letech 1544–45 a 1548–1562 stál v čele velkého sekretariátu.

Jména[editovat | editovat zdroj]

Jen Sung používal zdvořilostní jméno Wej-čung (čínsky pchin-jinem Wéizhōng, znaky 惟中) a pseudonym Ťie-si (čínsky pchin-jinem Jièxī, znaky 介溪).

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a počátky kariéry[editovat | editovat zdroj]

Jen Sung se narodil roku 1480 ve Fen-i v provincii Ťiang-si. Pocházel z rodiny obchodníků a později se se synem zapojil do velkoobchodu, oba vlastnili množství obchodů v Jang-čou, předním komerčním centru jihu země.[3]

Vzdělával se v konfuciánském učení, absolvoval úřednické zkoušky a relativně nízkém věku pětadvaceti let v Pekingu složil i jejich nejvyšší stupeň, palácové zkoušky a získal hodnost ťin-š’. Poté nastoupil úřednickou kariéru.

Její počátky zabrzdila těžká nemoc, kvůli které se vrátil do svého rodiště. Vyhnul se tím však frakčním sporům a čistkám v období dominance Liuo Ťina na císařském dvoře. Do služby, v akademii Chan-lin, se vrátil až po Liou Ťinově pádu (který se udál roku 1510).

Ministr a velký sekretář[editovat | editovat zdroj]

Postupně stoupal v úředním aparátu. S podporu velkého sekretáře Sia Jena byl jmenován do vyšších funkcí a roku 1537 i ministrem obřadů.[4] Sia Jen začátkem 40. let 16. století ztratil důvěru a podporu císaře Ťia-ťinga, protože se sice ve 30. letech účastnil taoistických obřadů organizovaných císařem, ale ve 40. letech se k nim stavěl chladně, což Ťia-ťing hodnotil jako útok na svou autoritu. Jen Sung toto využil k odstavení soupeře.[5] V srpnu 1542 císař z velkého sekretariátu odvolal Sia Jena a září na jeho místo jmenoval Jen Sunga.[4]

Jen Sung zahrnul panovníka pozorností a pracovitostí a, v kontrastu k Sia Jenovi, i širokou podporu císařova zájmu o taoismus.[6] Pro Ťia-ťinga byl otcovskou postavou, o generaci starší, vysoký, vždy elegantně oblečený, energický.[7] Císařovy pokyny plnil pečlivě, předkládal mu všechny záležitosti. Záhy ovládl sekretariát, přičemž svých oponentů se zbavoval i za použití nečestných metod, což mu vyneslo špatnou pověst.[4]

K vyvážení Jen Sungova vlivu v říjnu 1545 císař povolal Sia Jena zpět do sekretariátu. Oba státníci se nesnášeli, Sia Jen Jen Sunga ignoroval, odmítal s ním konzultovat a rušil jeho jmenování.[4] Jen Sung se tím cítil ohrožený a spojil se s Sia Jenovými oponenty, ale císařovými oblíbenci – markýzem Cchuej Jüanem, generálem Lu Pingem a markýzem Čchiou Luanem.[8]

Nakonec v únoru 1548 Sia Jen podpořil tažení do Ordosu bez uvědomění Jen Sunga, měl tak za něj plnou odpovědnost[4] a když císař – pod dojmem zpráv o nespokojenosti v sousedící provincii Šen-si a nepříznivých věšteb – stáhl svou podporu tažení, nepřátelé Sia Jena, včetně Jen Sunga, se proti Sia Jenovi postavili s řadou obvinění[9] a dosáhli Sia Jenova odvolání a v říjnu 1548 i jeho popravy.[8] Poté se Jen Sung opět stal prvním velkým sekretářem.[8]

Podruhé velkým sekretářem[editovat | editovat zdroj]

Jako první velký sekretář byl Jen Sung byl nejvlinějším členem vlády, i když císař měl i jiné oblíbence - vedle tří výše zmíněných i vévodu Kuo Süna, vévodu Ču Si-čunga a taoistu Tchao Čung-wena.[8] V 50. letech pracovali ve velkém sekretariátu kromě Jen Sunga ještě Sü Ťie a Li Pen, přičemž poslední v diskuzích o správě říše ustupoval oběma silným osobnostem, Jen Sungovi i Sü Ťieovi. Císař se sekretáři těsně spolupracoval, přičemž je stavěl proti sobě. Chod byrokracie přitom promazávaly úplatky organizované Jen Sungovým synem Jen Š’-fanem.[10][pozn. 1]

Desetiletí politických krizí a problémů Jen Sung přežil tak, že rozhodnutí i odpovědnost za ně přesouval na odpovědná ministerstva a úřady; tak za jednání s Mongoly odpovídalo ministerstvo obřadů, a za jejich vypuzení ministerstvo vojenství. Ponechal si jen kontrolu nad personálními otázkami a výběrově i politikou.[9] Držel se dál i od největšího problému tehdejší vlády – státních financí, jejichž řízení ponechal na ministerstvech daní a prací.[11] V bojích 50. let s Mongoly na severu a s piráty na jihovýchodním pobřeží dával přednost politice kompromisu a jednání.[6]

Jako státník byl schopný, pracovitost a zodpovědnost, ale i zdvořilost a skromnost mu neupírali ani nejzavilejší kritici. Ve spravování říše mu pomáhal jeho neméně schopný syn Jen Š’-fan. Oba vyhledávali a povyšovali kvalitní úředníky, zbavujíce se pouze těch, kteří ohrožovali jejich postavení.[8]

Závěr kariéry a smrt[editovat | editovat zdroj]

Jen Sungova korupce a klientelismus byla pověstná.[12] Otec a syn byli kritizovaní za rozvrácení tradičních administrativních zvyklostí a syn i za korupci. Měli řadu nepřátel usilujících o jejich svržení, kterým se ostře bránili, někteří úředníci kritiku Jen Sunga a jeho syna zaplatili životem.[13] Obžaloby z korupce a prodávání úřadů Jen Sung rozhodně odmítal a podařilo se mu přesvědčit císaře, že jde pouze o projev frakčních střetů. Císař, vždy ochotný myslet si o úřednících to nejhorší, mu věřil.[9]

Postupem doby, v důsledku vysokého věku, závisel Jen Sung na synovi stále více. Právě jeho syn psal dekrety a interpretoval přání panovníka.[8] Roku 1560 byl Jen Sung už osmdesátiletý a neschopný zastat svou práci.[14][15] Následujícího roku zemřela Jen Sungova manželka, syn pak kvůli smutku neměl dovoleno přicházet do paláce. Bez něj však Jen Sung nebyl schopen vykonávat své povinnosti.[13] 31. prosince 1561 vyhořel Ťia-ťingův palác Jung-šou v Západním parku a císař přesídlil do malého paláce Jü-si na západním břehu jezera Tchaj-jie; Jen Sung v této situaci navrhl přesun císaře do neobývaného paláce na jihu Pekingu (v němž kdysi žil v domácím vězení císař Jing-cung)[16] s tím, že obnovení Jung-šou by bylo drahé. Císař s hněvem odmítl a Sü Ťie panovníka podpořil s tím, že obnova je možná, když se použije materiál určený pro práce v Zakázaném městě. Sü Fan, syn Sü Ťiea, byl pověřen řízením prací a do konce dubna palác obnovil.[15] Císař poté k Jen Sungovi znatelně ochladl a konzultoval ho pouze k taoistickým obřadům, záležitosti vlády řešil s Sü Ťieem. Proti Jen Sungovi navíc nasazoval i nový císařův taoistický důvěrník Lan Tao-chang,[16] a opustil ho i Lu Ping.[13]

Po dalším kole obvinění Jen Š’-fana za strany kontrolních úředníků[13] byl Jen Sung v červnu 1562[16] odvolán a poslán domů, byť se ctí. Jen Š’-fan však i s rodinou skončil ve vyhnanství ve vzdáleném pohraničí.[17] Novým prvním sekretářem se stal Sü Ťie.[18]

Roku 1564 byl Jen Š’-fan zatčen, obviněn s kontaktů s piráty wo-kchou a přípravy vzpoury a 24. dubna 1565 popraven. Jen Sung současně přišel o status úředníka. Jmění rodiny Jen bylo zabaveno: zahrnovalo 33 tisíc liangů (1,2 tuny) zlata, 2 miliony liangů (74 tun) stříbra, mnoho cenností, domy, 57 statků, 27 300 mu (1500 ha) polností a zahrad a mnoho dalšího.[1] Takřka slepý, osamocený a zchudlý Jen Sung[2] zemřel později téhož roku 1565.[1][2]

Jen Sung držel místo prvního velkého sekretáře 14 let – nejdéle za 3. století mingské vlády.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jen Š’-fan byl s podporou Jen Sunga postupně jmenován zástupcem ředitele úřadu pečetí (šang-pao-š’), ministrem dvora císařských obětí, mladším náměstkem ministra prací; bezpečně se orientoval v problémech hospodářských, administrativních i strategických; nechybělo mu i však i sebevědomí přecházející ve vychloubačnost.[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c DARDESS, John W. A Political Life in Ming China: A Grand Secretary and His Times. Lanham, Maryland : Rowman & Littlefield, 2013. 220 s. ISBN 1442223782, 9781442223783. S. 142. (anglicky) [Dále jen Dardess (2013)]. 
  2. a b c MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts : Harvard University Press, 2003. 1136 s. ISBN 0-674-01212-7. S. 671. (anglicky) [dále jen Mote]. 
  3. a b LI, Kangying. The Ming Maritime Policy in Transition, 1367 to 1568. Wiesbaden : Otto Harrassowitz, 2010. 211 s. ISBN 978-3-447-06172-8. S. 87. (anglicky) [dále jen Li]. 
  4. a b c d e GEISS, James. The Chia-ching reign, 1522-1566. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China. Volume 7, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1998. [dále jen Geiss]. ISBN 0521243335. S. 440–510, na s. 483. (anglicky)
  5. Geiss, s. 482.
  6. a b DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland : Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, 9781442265608. S. 4. (anglicky) [Dále jen Dardess (2016)]. 
  7. a b Dardess (2013), s. 139.
  8. a b c d e f g GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). S. 1588. (anglicky) [Dále jen Goodrich]. 
  9. a b c Geiss, s. 484.
  10. Dardess (2013), s. 35.
  11. Geiss, s. 485.
  12. Dardess (2013), s. 21.
  13. a b c d Goodrich, s. 1590.
  14. Geiss, s. 505.
  15. a b Dardess (2013), s. 140.
  16. a b c Geiss, s. 506.
  17. Dardess (2013), s. 141.
  18. Dardess (2016), s. 267.