Vladimír Neuwirth

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Možná hledáte: Vladimír Neuwirt, český malíř.
Vladimír Neuwirth
Narození12. srpna 1921
Komárov u Opavy
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí22. května 1998 (ve věku 76 let)
Opava
ČeskoČesko Česko
Povoláníspisovatel, teolog, filozof, překladatel, publicista a literární historik
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Neuwirth (12. srpna 1921 Komárov u Opavy22. května 1998 Opava) byl katolicky orientovaný filosof, překladatel, publicista a spoluzakladatel původně exilového kulturního sdružení Opus bonum.

Život[editovat | editovat zdroj]

V době vysokoškolských studií na teologické fakultě v Olomouci založil v září 1947 společně s dalšími šesti mladými lidmi (Miroslavem Tělupilem, Jiřím Havlíčkem, Miroslavem Němcem, Karlem Flossem, Lubomírem Gebauerem a Bronislavem Kulíškem) křesťanský sekulární institut Společenství s úmyslem podporovat duchovní a kulturní život zúčastněných. Po únoru 1948 se činnost Společenství, které mezitím mělo více než sto členů, neproměnila, jeho organizace a činnost se pouze odehrávala v podmínkách utajení před komunistickou mocí. V. Neuwirth – pracující od začátku 50. let v dělnických či administrativních zaměstnáních – jako vedoucí postava Společenství psal pro jeho potřeby vlastní texty, překládal, přednášel a vtiskoval mu ducha modlitby, solidarity i kulturní a vzdělanostní rozhled. V lednu 1961 byl pro tyto aktivity zatčen a odsouzen za údajnou velezradu ke čtrnácti letům vězení. Většinu trestu si odpykal ve Valdicích, propuštěn byl počátkem dubna 1968. V létě téhož roku odjel na Západ, nejprve do Rakouska, posléze se usadil v Belgii a Německu. Od ledna 1971 do svého odchodu do důchodu v roce 1986 byl zaměstnán jako kulturní a sociální pracovník při České katolické obci ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1972 založil společně s opatem Janem Anastázem Opaskem kulturní sdružení Opus bonum (Dobré dílo) a roku 1982 spolu s Aloisem Krchňákem sdružení Bibliotheca Cyrillo-Methodiana (Cyrilometodějská knihovna).

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Publikoval řadu kulturně historických studií, esejů a článků a medailonů významných postav české kulturní a náboženské historie a současnosti – mj. Jan Čep, Metoděj Habáň, Vladimír Holan, Adam Kravařský ze Šlevic, Pavel Křížkovský, Jan Ryba, Antonín Šuránek, kardinál František Tomášek, kardinál Štěpán Trochta, Josef Vašica, Albert Vyskočil[1] – v mnoha exilových a po roce 1989 i domácích časopisech (též pod pseudonymem Karel Hubert). Významná byla také jeho překladatelská a přednášková činnost a pořádání výstav a sympozií. Samostatně vydal studii Víra a základy křesťanské kultury (1976) a svazek Apokalyptický deník (1976, podruhé 1998). Po návratu do Opavy v roce 1992 uspořádal monografii Profesor Josef Vašica (1994). Deníkový svazek Vcházení do Evropy (2008) z let 1975–1989, rozšířený o záznamy nalezené v autorově pozůstalosti z let 1980–1997, chronologicky navazuje na knihu Apokalyptický deník.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Viz výběrová bibliografie V. Neuwirtha in: Vladimír Neuwirth, Vcházení do Evropy, Praha 2008, s. 587–593.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Karel Skalický, Evangelizátor české literární kultury. In: Apokalyptický deník, Praha, Triáda 1999, s. 273–307.
  • Karel Floss, Vladimír Neuwirth a jeho Apokalyptický deník. In: Teologický sborník č. 1/2001.
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. 
  • Josef Veselý (ed.), Dr. Vladimír Neuwirth. Opava, Společenství, 2007, 82 s. (sborník).
  • Martin C. Putna, Apokalyptismus v myšlení českého katolického exilu Schwarzenberg – Chudoba – Preisner – Neuwirth, In: Soudobé dějiny, č. 2–3/2007.
  • Karel Skalický, Deset let od smrti Vladimíra Neuwirtha. In: Katolický týdeník 23/2008, příl. Perspektivy, č. 12, s. 3.
  • Robert Krumphanzl, Komentáře, vysvětlivky a překlady cizojazyčných textů. In: Vcházení do Evropy, Praha, Triáda 2008, s. 445–597.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]