Violet Trefusis
Violet Trefusis | |
---|---|
Violet Trefusis | |
Rodné jméno | Violet Keppel |
Narození | 6. června 1894 Londýn, Anglie |
Úmrtí | 29. února 1972 Florencie, Itálie |
Místo pohřbení | hřbitov Degli Allori, Florencie |
Národnost | britská |
Povolání | spisovatelka |
Ocenění | Řád zásluh o Italskou republiku Řád čestné legie |
Choť | Denys Trefusis |
Partner(ka) | Vita Sackville-West Winnaretta Singer |
Rodiče | George Keppel (pradědeček Camilly, vévodkyně z Cornwallu) Alice Keppel (milenka Edwarda VII.) |
Příbuzní | Camilla, vévodkyně z Cornwallu, (Violet je její prateta) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Violet Trefusis, rozená Keppel, (6. června 1894,Londýn, Anglie – 29. února 1972, Florencie, Itálie) byla anglická spisovatelka. Je proslulá hlavně díky své dlouholeté aféře se spisovatelkou Vitou Sackville-West. Obě ženy ve vztahu pokračovaly i po svých sňatcích s muži. Jejich vztah byl motivem v románech obou žen a také v románu Virginie Woolfové " Orlando: A Biography". Možná se staly inspirací i pro charakter postavy Lady Montdore v románu Nancy Mitfordové "Love in a Cold Climate" a postavy Muriel v románu Harolda Actona The Soul's Gymnasium.
Sama Trefusisová napsala mnoho románů, psala také literaturu faktu, a to jak v angličtině, tak ve francouzštině. Ačkoli se některé její knihy prodávaly dobře, jiné zůstaly nepublikovány a její celkové literární dědictví je hodnoceno rozporuplně.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Její rodné jméno je Violet Keppel, byla dcerou Alice Keppel, pozdější milenky britského krále Edwarda VII.. Jejím otcem byl George Keppel, syn 7. hraběte z Albemarle, pradědeček Camilly, vévodkyně z Cornwallu. Ale členové rodiny Keppel věřili, že jejím biologickým otcem byl Ernest William Beckett,2. baron z Grimthorpe, bankéř a poslanec za Whitby.[1]
Violet prožila dětství v Londýně, kde měla rodina Keppelů dům na Portman Square. Když jí byly čtyři roky, stala se její matka oblíbenou milenkou Alberta Edwarda („Bertie“), prince z Walesu, který 22. ledna 1901 nastoupil na trůn jako král Edward VII..[2] Až do konce svého života v roce 1910 pravidelně navštěvoval domácnost Keppelů, vždy kolem odpolední svačiny. (George Keppel, který si byl této záležitosti vědom, v této době pohodlně chyběl).[3] V roce 1900 se narodil Violetin jediný sourozenec Sonia Rosemary (Sonia je babičkou Camilly, vévodkyně z Cornwallu z matčiny strany a Violet byla její prateta).
Osobní život
[editovat | editovat zdroj]Violet Trefusis je neupadla v zapomnění především díky dlouholetému milostnému vztahu s bohatou Vitou Sackville-West. Virginia Woolfová jejich vztah použila jako motiv ve svém románu Orlando. V této romantizované biografii Sackville-West je Violet zastoupena postavou ruské princezny Saši.[4]
Obě ženy psaly romantické příběhy, do kterých ukrývaly svůj milostný vztah (Sackville-West:Challenge, Violet Trefusis: Broderie Anglaise, (ve francouzštině roman à clef - klíčový román). Nigel Nicolson, syn Vity napsal o jejich vztahu román Portrait of a Marriage (Portrét manželství), založený na dochovaných dopisech své matky a přidal rozsáhlá „objasnění“, včetně některých pohledů svého otce na vztah Vity a Violet. Aspekty postavy Violet se objevily i v dalších románech, včetně postavy Lady Montdore v románu Nancy Mitford Love in a Cold Climate (Láska v chladném počasí) a v postavě Muriel v The Soul's Gymnasium Harolda Actona.[5]
Každý z účastníků zanechal rozsáhlé písemné zprávy v dochovaných dopisech a denících, včetně Alice Keppel, Victorie Sackville-Westové, Harolda Nicolsona, Denyse Trefusise a Pata Danseye.[4]
Anglická spisovatelka Diana Souhami ve svém životopise Mrs Keppel and her Daughter z roku 1997 poskytla přehled o aféře a hlavních aktérech dramatu.[4] Když bylo Violet 10 let, poprvé se setkala s Vitou (která byla o dva roky starší). Poté několik let navštěvovaly stejnou školu a brzy mezi nimi vzniklo pouto. Když bylo Violet čtrnáct, vyznala Vitě lásku a dala jí prsten. V roce 1910, po smrti Edwarda VII.,přiměla paní Keppelová rodinu dodržovat asi po dva roky „diskrétní“ pravidla, než se znovu etablovala v britské společnosti. Když se Keppelovi vrátili do Londýna, přestěhovali se do domu na Grosvenor Street. V té době se Violet dozvěděla, že Vita bude brzy zasnoubena s Haroldem Nicolsonem a ona sama byla zapletená do románku s Rosamundou Grosvenor. Violet dávala jasně najevo, že Vitu stále miluje, a zasnoubila se jen proto, aby Vita žárlila. To Vitě nezabránilo v tom, aby si Harolda vzala (v říjnu 1913), který byl také bisexuál. Vita a Harold udržovali otevřené manželství.
V dubnu 1918 Violet a Vita svazek obnovily a zintenzivnily. V té době měla Vita dva syny, ale nechala je v péči rodiny, zatímco ona a Violet spolu odcestovaly do Cornwallu. Matka Violet v té době domlouvala svatbu Violet s Denysem Robertem Trefusisem (1890–1929), synem plukovníka Johna Schomberga Trefusise (syn 19. barona Clintona) a Evy Louisy Bontein.[6] Několik dní po podpisu příměří, které ukončilo první světovou válku odjely Violet a Vita na několik měsíců do Francie. Vita si vymínila jako podmínku, že Violet přiměje Denyse ke slibu, že s ní nikdy nebude mít sex, jinak ze svatby sejde. Denys zjevně souhlasil, protože 16. června 1919 se Violet a Denys vzali. Na konci téhož roku Violet a Vita znovu na dva měsíce odcestovaly do Francie: nařídila to Denysova tchyně, paní Keppel. Denys přivezl Violet z jižní Francie, protože se do Londýna o ní a Vitě donesly nové klepy o jejich chování. Ženy spolu odcestovaly v únoru 1920, mělo jít o poslední útěk. Harold a Denys za oběma ženami odletěli do Francie dvoumístným letadlem.
Skandál nastal, když Harold řekl Vitě, že jí byla Violet nevěrná (s Denysem). Violet se to pokusila vysvětlit a ujistila Vitu o své nevině. Vita ale byla příliš rozzlobená a vzteklá na to aby Violet naslouchala a utekla od ní s tím, že nechce vidět Violet alespoň dva měsíce. O šest týdnů později se Vita vrátila do Francie kde se setkala s Violet. Paní Keppelová se zoufale snažila udržet skandál mimo Londýn, protože se chystala svatba Violetiny sestry Sonii (s Rolandem Cubittem). Violet strávila většinu roku 1920 v zahraničí a zoufale se udržovala kontakt s Vitou pomocí dopisů. V lednu 1921 se Vita a Violet vydaly na poslední cestu do Francie, kde spolu strávily šest týdnů. V této době Harold pohrozil, že pokud Vita bude pokračovat ve svých eskapádách, zruší manželství. Když se Vita v březnu vrátila do Anglie, byl to konec aféry. Violet byla poslána do Itálie a odtud napsala své poslední zoufalé dopisy jejich společnému příteli Patu Danseymu, protože měla zakázáno psát přímo Vitě. Na konci roku musela Violet čelit situaci a začít budovat svůj život od nuly.
Obě bývalé milenky se znovu setkaly v roce 1940, poté, co druhá světová válka přinutila Violet k návratu do Anglie. Ženy zůstaly v kontaktu a posílaly si navzájem láskyplné dopisy.
Kariéra
[editovat | editovat zdroj]Během druhé světové války se Trefusis v Londýně účastnila vysílání „La France Libre“, což jí po válce vyneslo ocenění nejvyšším francouzským vyznamenáním Řádem čestné legie (fr.:Ordre national de la Légion d'honneur), byla také jmenována velitelkou Řádu za zásluhy Italské republiky (it.: Ordine al merito della Repubblica Italiana).[7]
Recenze jejích knih byly mnohdy rozporuplné. Někteří kritici připisovali Trefusisové „vynikající dar pozorování“ a „talent pro mimikry a cit pro dekor ve většině jejích knih“. Tyto vlastnosti byly prý evidentní v jejích románech psaných v angličtině a francouzštině.[8] Jiní kritici uvedli, že její knihy nebyly velkou literaturou, přestože se dobře prodávaly a její čtenáři si je užívali.[3][9]
Její osoba se stala stěžejní postavou v beletrii jiných spisovatelů. Nancy Mitford založila Lady Montdore, postavu z jejího románu Love in a Cold Climate na Trefusisové. Představila se v The Rock Pool od Cyrila Connollyho, v The Soul's Gymnasium Harolda Actona jako Muriel, v několika románech Vity Sackville-West a také v Orlando: A Biography Virginie Woolfové jako strhující „princezna Sasha“.[5][10]
Ačkoli její spisy pokryly velkou část dvacátého století, mnoho z nich nebylo publikováno. Nakladatelství Virago, které se věnuje obnově zapomenuté práce spisovatelek, se to snažilo kompenzovat. Vytáhli dva z jejích životopisných románů: Lorna Sage a Lisa St Aubin de Teran. Bohužel se ale dostali do potíží s autorskými právy. Lorna Sage, (13. ledna 1943 - 11. ledna 2001), anglická akademička, literární kritička a spisovatelka navíc zemřela dříve než mohla pomoci s vydáním dalších děl Trefusisové, jak plánovala.[11]
Později ve Francii
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1923 byla Trefusis jednou z mnoha milenek dědičky majitele továrny na šicí stroje Singer Winnaretta Singer, dcery Isaaca Singera a manželky homosexuálního prince Edmonda de Polignac, která ji seznámila s uměleckým beau-monde v Paříži.[12] Trefusisová sice stále více dodržovala matčino doporučení: „společensky přijatelné“, ale zároveň zůstávala pevná ve své sexualitě.[3] Singerová stejně jako Sackville-Westová před ní byly ve vztahu dominantní, zřejmě k oboustranné spokojenosti, ty dvě byly spolu mnoho let. Matka Trefusisové, Alice Keppel, proti této aféře nic nenamítala, nejspíše kvůli bohatství a moci Singerové a také vzhledem ke skutečnosti, že Singerová v této aféře vystupovala mnohem diskrétněji. Zdá se, že Trefusisová upřednostňovla roli submisivní, a proto skvěle vycházela se Singerovou, která, bič v ruce, byla typicky dominantní a měla nad svými vztahy kontrolu. Ani jedna z žen nebyla během dlouhotrvajícího vztahu úplně věrná, ale na rozdíl od Trefusisové aféry se Sackville-Westovou to na jejich vzájemné porozumění zřejmě nemělo žádný negativní vliv.
V roce 1924 koupila paní Keppel L'Ombrellino, velkou vilu s výhledem na Florencii, kde kdysi žil Galileo Galilei. Po smrti rodičů v roce 1947 se Trefusisová stala chatelaine vily L'Ombrellina a zůstala jí až do konce svého života.[3] Denys Trefusis zemřel v roce 1929, zcela odcizený své manželce. Po jeho smrti[3] Trefusisová vydala několik románů, některé v angličtině, některé ve francouzštině, které napsala na svém středověkém „turné“ po Saint-Loup-de-Naud, Seine-et-Marne. - dar od Winnaretty
Americký novinář Joseph Alsop ve své autobiografii líčí setkání s Violet ve Florencii. „Nadšení paní Trefusisové už dávno inspirovalo říkanku„ Paní Trefusisová nikdy neodmítá. Guvernér Olson, jak se ukázalo, nebyl odmítnut ... byli navzájem velmi potěšeni.“[13]
Nancy Mitford řekla, že autobiografie Trefusisové by měla mít název Here Lies Violet Trefusis, částečně na ní postavila postavu Lady Montdore v jejím románu Love in a Cold Climate.[14]
François Mitterrand, který se v roce 1981 stal prezidentem Francouzské republiky, ve své kronice La Paille & le Grain zmiňuje své přátelství s Violet Trefusisovou, trvající až do 2. března 1972, kdy obdržel zprávu o její smrti. Píše o tom jak před Vánocemi 1971 navštívil Florencii, protože věděl, že Violet zbývá posledních pár měsíců života. Večeřel s ní a s Frankem Ashton-Gwatkinem, který byl vysokým úředníkem ministerstva zahraničí počátkem druhé světové války, v jejím domě ve Florencii.[15]
Odkaz a smrt
[editovat | editovat zdroj]Violet Trefusis zemřela ve vile L'Ombrellino na Bellosguardo dne 29. února 1972.[16] Zemřela na následky malabsorpčního syndromu.[9] V podstatě tedy vyhladověla, což je důsledek této nemoci.[17] Její popel byl umístěn jak ve Florencii na hřbitově Cimitero degli Allori (Evangelický hřbitov vavřínů) vedle ostatků jejích rodičů; tak ve Francii ve farním kostele Saint-Loup v departementu Saint-Loup-de-Naud v refektáři.
V roce 1990 BBC uvedla mini-sérii Portrait of a Marriage, v úloze Violet Trefusis vystoupila Cathryn Harrison.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Violet Trefusis na anglické Wikipedii.
- ↑ TAYLOR, Clare L. Oxford Dictionary of National Biography. Trefusis, Violet (1894–1972). [s.l.]: Oxford University Press, 2004. Dostupné online.
- ↑ SOUHAMI, Diana. Mrs. Keppel and Her Daughter. New York: St. Martin's Griffin, 1998. ISBN 978-0-312-19517-5. Kapitola Queens and Heirs Apparent, s. 21–22.
- ↑ a b c d e Scandalous Love – The Life of Violet Trefusis Scandalous women: Violet Trefusis
- ↑ a b c SOUHAMI, Diana. Mrs. Keppel and Her Daughter. [s.l.]: St. Martin's Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0-312-19517-6.
- ↑ a b Holroyd 2011, p. 238.
- ↑ Major Denys Robert Trefusis [online]. [cit. 2014-10-25]. Dostupné online.
- ↑ SHARPE, Henrietta. A solitary woman: a life of Violet Trefusis. [s.l.]: Constable, 1981. ISBN 978-0-09-464140-2.
- ↑ COMMIRE, Anne. Women in World History. 1st. vyd. Farmington Hills, MI: Gale, 2001. ISBN 978-0-7876-4074-3. S. 558.
- ↑ a b Brown, Susan, Patricia Clements, and Isobel Grundy, eds. VIOLET TREFUSIS entry: overview screen within Orlando: Women's Writing in the British Isles from the Beginnings to the Present. Cambridge University Press online, 2006. http://orlando.cambridge.org/public/svPeople?person_id=trefvi Archivováno 10. 10. 2018 na Wayback Machine.
- ↑ Holroyd, Michael (2010).The Laurie Lee Lecture: Cheltenham festival, pp. 19–20.
- ↑ Holroyd 2011
- ↑ SRINIVASAN, Archana. Modern Inventors. [s.l.]: Sura Books, 2007. Dostupné online. ISBN 978-81-7478-636-4. S. 6.
- ↑ ALSOP, Joseph. I've Seen the Best of It. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
- ↑ Holroyd 2011, p. 239.
- ↑ MITTERRAND, François. La Paille & le Grain. [s.l.]: Flammarion, 1975. ISBN 2-08-060778-2.
- ↑ Violet Trefusis (Keppel) [online]. [cit. 2012-09-10]. Dostupné online.
- ↑ Grave site of Alice Keppel and Violet Trefusis (Scotland) [online]. 17 April 2011 [cit. 2012-03-28]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HOLROYD, Michael. A Book of Secrets: Illegitimate Daughters, Absent Fathers. London: Farrar, Straus, Giroux, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-374-11558-6.
- Jullian, Philippe & Phillips, John (1976). Violet Trefusis: Life and Letters. Hamish Hamilton ISBN 978-0-241-89454-5 (UK edition); The Other Woman: A Life of Violet Trefusis. Houghton Mifflin. ISBN 978-0-395-20539-6 (US edition)
- Leaska, Mitchell A. (1990). Violet to Vita: The Letters of Violet Trefusis to Vita Sackville-West, 1910–1921. Viking Adult. ISBN 978-0-670-83542-3
- Mahon, Elizabeth Kerri (2011). Scandalous Women: The Lives and Loves of History's Most Notorious Women. Perigee Trade. ISBN 978-0-399-53645-8
- Phillips, John (1985). Last Edwardians: An Illustrated History of Violet Trefusis & Alice Keppel. ISBN 978-0-934552-44-8.
- Sharpe, Henrietta (1981). A solitary woman: A life of Violet Trefusis. Constable. ISBN 978-0-09-464140-2
- Wajsbrot, Cécile, and François Mitterrand (1989). Violet Trefusis. Mercure de France. ISBN 978-2-7152-1589-4
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Violet Trefusis na Wikimedia Commons
- Portrait at NPG
- Biographical notes and bibliography
- Nerina Milletti, Due Violette a Firenze
- Picture at NPG, shown with Alice Frederica Keppel (née Edmonstone)
- www.violettrefusis.com
- Violet Trefusis Papers. General Collection, Beinecke Rare Book and Manuscript Library, Yale University.
- Vita Sackville-West Papers Relating to Violet Trefusis. General Collection, Beinecke Rare Book and Manuscript Library, Yale University.