Václav Djačuk

plk. v. v. Václav Djačuk
Narození	10. září 1920 Rachov
Úmrtí	16. března 2015 (ve věku 94 let) Praha
Vojenská kariéra
Hodnost	plukovník
Složka	První československý samostatný stíhací letecký pluk
Vyznamenání	Řád Bílého lva

Václav Djačuk, narozen jako Vasil Djačuk (10. září 1920 Rachov, Podkarpatská Rus – 16. března 2015 Praha) byl československý a český plukovník rusínského původu. Za druhé světové války byl letcem v 1. československém stíhacímu leteckému pluku. Byl vězněn v gulagu a za komunistického režimu byl bez udání důvodu propuštěn z armády a mohl pracovat jen jako dělník. Dne 28. října 2011 byl oceněn Řádem Bílého lva za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost.

Život

Vasil Djačuk se narodil 10. září 1920 v Rachově v Podkarpatské Rusi do hospodářské rodiny. Jeho otec, který byl za první světové války legionářem, byl vorařem a společně se svou manželkou obhospodařovali také i menší hospodářství. Po dokončení základní školy studoval Vasil ještě rok na zemědělské škole a následně pracoval jako dělník v lesích v okolí Rachova. Když ale v březnu 1939 obsadili zbytek Podkarpatské Rusi Maďaři, rozhodl se s kamarádem Vasilem Vránou přejít v červenci 1940 hranice na bývalé polské území okupované Sovětským svazem, aby se vyhnuli službě v maďarské armádě. Krátce po přechodu byli zatčeni jako údajní špioni a uvězněni ve věznicích v Nadvirne, Stanislavově a Starobilsku. Dne 5. června 1941 byli za ilegální přechod hranic odsouzeni na tři roky v nápravně-pracovním táboru - gulagu. Odvezli je v dobytčích vagónech ze Starobilska do Vladivostoku, odkud po měsíční cestě odpluli do Magadanu. Po cestě s nelidskými podmínkami nejprve pracoval nedaleko velkého tranzitního tábora v Magadanu na stavbě letiště a následně na zlatých nalezištích v údolí řeky Kolymy v táboře Udarnik. Vězni zde do vyčerpání pracovali ve zlatých dolech v údolí řeky Kolyma. Byl už z této namáhavé práce natolik unaven, že se pokusil o sebezmrzačení. Za sebepoškozování byly vysoké tresty, a proto když šel kolem kolejnic, předstíral klopýtnutí a při tom položil ruku na kolejnici, ať mu vozík přejede přes ruku. Na měsíc si odpočinul, ale jeho přítel Vrána tady v důsledku naprostého vyčerpání zemřel. Když se vrátil zpět, neuměl moc pohybovat rukou. Jednoho dne byl z několik nemocných vězňů vybrán pro vypomáhání v místním kolchozu.

Během zimy v roce 1942 bylo vězňům pracujícím v kolchozu sděleno, že z táborů budou propuštěni českoslovenští občané, pokud se přihlásí do československé vojenské jednotky formující se v Buzuluku. Na svobodu byl propuštěn 27. března 1943 a po strastiplné cestě dorazil do Buzuluku až v srpnu. Zrovna zde probíhal nábor do letectva a i když předtím neměl žádné zkušenosti a ani vztah k letadlům, přihlásil se, aby se dozvěděl svůj zdravotní vztah po pobytu v gulagu. Z tři sta lidí byl vybrán mezi třicet devět kandidátů k letectvu a po ročním leteckém výcviku v pilotním učilišti Vjazniki byl zařazen k 1. leteckému stíhacímu pluku. Podílel se osvobozovacích bojích v oblasti Opavska a Ostravska a nakonec přišel rozkaz k cestě do Prahy. I když v červenci 1945 odešel z armády, následující rok se stal opět vojákem a zkušebním pilotem Leteckého zkušebního ústavu v Letňanech.

Když se chtěl v roce 1945 podívat domů na Podkarpatskou Rus, bylo mu řečeno, že může, ale už tam musí natrvalo zůstat. Cestu uskutečnil a téhož roku se vrátil zpět do Československa. Aby nebyl deportován, šel v letecké uniformě s žádostí na Kancelář presidenta republiky. Zde ho vyslechl a pomohl Jan Masaryk, který mu dal kontakt na Ministerstvo vnitra, kde mu žádost o občanství bez problémů vyřídili. V roce 1949 byl ale bez udání důvodu propuštěn z armády a musel nastoupit jako stavební dělník‑skladník do národního podniku Baraba. V padesátých letech vykonával investičního referenta na stavbách a od roku 1956 pracoval dva roky jako horník v dole Nosek v Tuchlovicích. Následně byl opět zaměstnán v podniku Baraba, kde působil až do svého odchodu do důchodu. Po roce 1989 byl rehabilitován a byly mu vráceny vojenské hodnosti. Na začátku devadesátých let se dočetl v novinách, že vězni z gulagů mohou podat žádost o odškodnění. Žádost podal na Ruské velvyslanectví, které odpovědělo, že za odškodnění odpovídá Ukrajina. Ta žádost uznala s nárokem jen na 144 000 karbovanců, jejich tehdejší měny. Pro peníze by si musel dojet na Ukrajinu, což by se mu ale nevyplatilo.

V roce 2006 mu bylo udělené čestné občanství Prahy 18 a roku 2008 Cena Prahy 11. U příležitosti výročí vzniku Československa byl 28. října 2011 vyznamenán prezidentem Václavem Klausem Řádem Bílého lva V. třídy.

Zemřel po krátké nemoci 16. března 2015 v Praze ve věku 94 let. Je po něm pojmenovaná ulice Djačukova v Letňanech, která je kolmo ohraničena ulicemi Škarvadova a Úlehlova a ústí do ní Horalova.

Vyznamenání

• Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem
• Československý válečný kříž 1939
• Pamětní medaile československé armády v zahraničí
• 2006 - Čestné občanství MČ Praha 18
• 2008 - Záslužný kříž ministra obrany České republiky, III. stupně
• 2011 - Řád Bílého lva, V. tř. vojenská skupina

Odkazy

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Václav Djačuk na Wikimedia Commons
• Válka. cz., Djačuk Václav

Portály: Česko | Druhá světová válka | Lidé | Komunistický režim v Československu