Tragédie na Mount Everestu (1996)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ve dnech 10. a 11. května 1996 došlo k sérii tragických událostí na hoře Mount Everest, která vedla k smrti 8 horolezců. Až do roku 2014, kdy lavina zabila 16 nepálských šerpů, se jednalo o nejtragičtější nehodu na této hoře. Série knih a článků věnovaných této události vzedmula vlnu kritiky na adresu jednotlivých členů zúčastněných expedic, stejně tak jako celkové myšlenky komerčních expedic v Himálajích.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Mount Everest
Mount Everest

Tragédie roku 1996 zasáhla tři skupiny horolezců. Společnosti Mountain Madness Američana Scotta Fischera a Adventure Consultants Novozélanďana Roba Halla zprostředkovávaly komerční výstupy na Mount Everest. Třetí skupinu tvořilo šest členů Indo-tibetské pohraniční policie původem z Indie.

Rob Hall vedl výstup na Mount Everest už v roce 1988 jako člen Československo - Novozélandské expedice pod horolezeckým klubem IAMES (v jiných obdobích JAMES). Tato výprava skončila tragédií, když se při pokusu o zdolání Boningtonovy cesty lehkým stylem ztratili slovenští horolezci Jozef Just, Dušan Becík, Peter Božík a Jaroslav Jaško. Vůdce československé části výpravy Ivan Fiala později obvinil Novozélanďany v čele s Hallem z nezodpovědného přístupu, který však k tragédii zřejmě nijak nepřispěl. Podle Fialy odmítali Novozélanďané pomáhat s vynášením materiálu do výškových táborů, za zády Slováků se domlouvali s americkou výpravou ohledně plateb za přechod ledopádu a po výstupu pod vrchol se dokonce ukázalo, že nemají platné povolení k jeho dosažení. Lydia Bradeyová na něj přesto vystoupila a stala se tak první ženou, které se to podařilo bez umělého kyslíku. Kvůli obavám z následného postihu však Hall její výstup popřel[1]. Pro Bradeyovou to byl v krátké době druhý ilegální výstup poté, co v roce 1987 dosáhla vrcholu hory Gasherbrum II, ačkoliv měla povolení pouze na Gasherbrum I. I tato výprava byla organizována Robem Hallem, ale kvůli zranění kotníku se jí osobně neúčastnil[2]. V roce 1990 zdolal Korunu planety. Pocit, že ho sponzoři tlačí do stále riskantnějších výstupů, ho nakonec přiměl vytvořit vlastní komerční společnost, s jejíž pomocí by své výstupy financoval. V roce 1991 tak se svým přítelem Gary Ballem založil Adventure Consultants. Gary Ball se s Hallem účastnil několika výstupů, které u něho často vedly k otoku plic. Při expedici na Dhaulágirí v roce 1993 mu Ball nakonec podlehl. Hall se i přes smrt svého partnera rozhodl společnost udržet.

Scott Fischer patřil mezi zkušené horolezce. Bez umělého kyslíku zdolal jak Mount Everest, tak K2. Stal se také prvním Američanem, který stál na vrcholu Lhoce. Svou společnost Mountain Madness sice založil již v roce 1984, výstup na Everest však uskutečnil až v roce 1994[3].

Obě komerční skupiny tvořila trojice vůdců, 8 klientů a tým šerpů (lezoucích i nosičů). K výstupu využívali jižní cestu z Nepálu. Jelikož si obě společnosti vybraly pro vrcholový útok 10. května, rozhodli se od jisté fáze spolupracovat. Výstup na vrchol plánovala také výprava společnosti IMAX pod vedením Davida Breashearse s Edem Viestursem a Jamlingem Tenzing Norgayem (syn Tenzinga Norgaye), která zde natáčela dokument Everest. Vzhledem k počtu horolezců z ostatních skupin (jen 10. května stanulo na vrcholu 24 lidí), se tým IMAX rozhodl svůj výstup o několik dní odložit. Možná tím zabránili většímu rozsahu celé tragédie a později se mohli zúčastnit záchranných prací.[4]

První oběti[editovat | editovat zdroj]

Již při vynášení zásob do výškových táborů v dubnu 1996 onemocněl jeden z Fischerových šerpů Ngawang Topche vysokohorskou nemocí. Přes všechny snahy nenabyl vědomí a v červenci téhož roku zemřel v nemocnici na komplikace spojené s otokem plic. K dalšímu úmrtí došlo 9. května, kdy se při pádu zabil člen taiwanské expedice Chen Yu-Nan. I přes jeho smrt se zbytek expedice rozhodl ve výstupu na vrchol pokračovat.[4]

10. května[editovat | editovat zdroj]

Scott Fischer
Scott Fischer

10. května krátce po půlnoci se obě skupiny vydaly ze IV. výškového tábora směrem k vrcholu hory. Při dosažení tzv. Balkónu (8350 m n. m.) se jejich postup zastavil, jelikož zde nebyla upevněna fixní lana. Tento úkol měli na starost šerpové. Není jasné, proč je nezajistili. Několik rychlejších klientů nabídlo při upevňování lan pomoc, tento postup však nebyl kvůli bezpečnosti zvolen. Lana tak se zdržením upevnili šerpové společně s vůdci. Stejný problém nastal při dosažení tzv. Hillaryho výšvihu (8790 m n. m.). I zde došlo k velkým průtahům. Pomalejší klienti dohnali ty rychlejší, vytvořila se fronta a výstup se zpomalil. Několik horolezců se již kvůli zimě a vyčerpání otočilo k sestupu. 13:00 bylo určeno jako hraniční čas pro dosažení vrcholu, který umožňoval návrat do IV. výškového tábora ještě za světla. V bezpečném limitu nedosáhl vrcholu nikdo. Prvními na vrcholu byli Anatolij Bukrejev (vůdce), Andy Harris (vůdce), Neil Beidleman (vůdce), Jon Krakauer (klient), Martin Adams (klient), Klev Schoening (klient) a skupina šerpů. Ostatní včetně Halla a Fischera se k vrcholu teprve blížili.

Okolo 15:00 se objevily první bouřkové mraky a začalo sněžit. Zvedl se silný vítr a značně se snížila viditelnost. Krátce poté dosáhl vrcholu i Hall. Ačkoliv minula mezní doba pro bezpečný návrat, Hall zůstal, aby počkal na klienta Douga Hansena, který měl vážné problémy. Hansen dosáhl vrcholu až kolem 16:00[5]. Beidleman cestou dolů potkal Fischera, který jevil známky naprostého vyčerpání. Protože již dávno minul čas na bezpečný návrat, Beidleman usoudil, že Fischer sestupuje. Ten však, zřejmě pod efektem výškové nemoci, postupoval stále nahoru.[6] Vrcholu dosáhl, ale při návratu náhle zkolaboval. Skupina šerpů mu pomohla o několik desítek metrů níže. Nemohli pokračovat a proto ho zanechali ve společnosti Makalu Gau z taiwanské expedice. Ten nemohl sestoupit kvůli vážným omrzlinám a úplnému vyčerpání.

V 17:30 se vysílačkou z Hillaryho výšvihu ozval Rob Hall. Oznámil, že Hansenovi došel kyslík, ztratil vědomí a nemůže pokračovat. Krátce poté se počasí ještě zhoršilo. Vůdce Andy Harris se vlivem nedostatku kyslíku začal chovat iracionálně, zřejmě zabloudil a zemřel po pádu do hluboké propasti[7]. Oblačnost, která zakryla vrchol, způsobila výpadek vysílaček, v jehož důsledku neměli týmy přehled o tom, co se nahoře doopravdy děje. V noci zůstala pod vrcholem Everestu skupina ve které byli vůdci Neil Beidleman a Mike Groom, klienti Tim Madsen, Sandy Hill Pittmanová, Klev Shoening, Charlotte Foxová, Lene Gammelgaardová, Yasuko Namba, Beck Weathers a dva šerpové. V téměř nulové viditelnosti nemohli pokračovat směrem dolů. Rozhodli se proto počkat, až se bouře trochu uklidní[6].

V tu samou dobu se na severní, tibetské, straně hory pohybovali tři členové indické pohraniční policie. Ti se mylně domnívali, že dosáhli vrcholu hory, když na jednom z předvrcholů pokladli dary a provedli několik náboženských rituálů. Během sestupu se trojice ve sněhové bouři zřejmě rozdělila a všichni zemřeli.

11. května[editovat | editovat zdroj]

Krátce po půlnoci se bouře utišila natolik, že se skupina ve které byli Beidleman, Gammelgaardová, Groom a Shoening mohla vydat pro pomoc. Bukrejev mezitím vyrazil ze IV. tábora na pomoc ostatním a podařilo se mu najít zbylou pětici. Zjistil, že Weathers a Namba jsou na pokraji smrti. Podle svého uvážení je zanechal na místě. Pittmanová reagovala na podané steroidy a proto jí, Madsena a Foxovou mohl odvést do bezpečí.[8] Dvojice šerpů později nalezla Weatherse a Nambu, ale byli přesvědčeni o tom, že jim nelze pomoci a proto jim alespoň odstranili led z obličejů a odešli. Weathers se však později vzpamatoval a ačkoliv byl téměř slepý a s vážnými omrzlinami končetin a obličeje, vlastními silami se dokázal dostat do tábora.[9] Tam opět málem zemřel, když na něj spadl stan a téměř ho zadusil. Zatímco Fischerova vysílačka celou dobu nefungovala, Hallovi se ráno podařilo spojit se základním táborem. Oznámil, že Doug Hansen je pryč a také, že jeho kyslíková maska zamrzla a ačkoliv ji opravil, bude mít kvůli omrzlinám potíže sestoupit. Ed Viesturs se ho snažil ze základního tábora přemluvit k okamžitému pokračování v sestupu. Když se však Hall odpoledne ozval znovu, přiznal, že se za celou dobu vůbec nepohnul z místa a poprosil o přepojení na svou manželku, které řekl, že má dostatečné pohodlí a aby se o něho nebála. Pravděpodobně krátce poté zemřel. Ještě téhož dne se skupina šerpů vydala na pomoc Fischerovi. Našli ho ve společnosti Makalu Gau, ale na rozdíl od něho Fischerovi již nebylo pomoci. Weathers i Gau byli sneseni do nižších partií hory. Gau byl evakuován vrtulníkem první, protože nebyl schopen samostatného pohybu. Oba se uzdravili, ale jejich omrzliny si vyžádaly rozsáhlé amputace. Gau přišel o všechny prsty, Weathers o pravou ruku, všechny prsty na levé ruce a nos. Bukrejev se ještě jednou vypravil nahoru ve snaze pomoci Fischerovi. Našel jeho i Nambu, oba však byli již mrtví. Fischerův obličej přikryl batohem.

Objev těl[editovat | editovat zdroj]

Green Boots
Green Boots

Ed Viesturs se osobně znal jak s Hallem, tak Fischerem. Jeho tým IMAX se také vzdal vlastních kyslíkových lahví ve prospěch záchrany ohrožených horolezců. Guy Cotter, který později po Hallovi převzal vedení Adventure Consultants, po skončení krizové situace a evakuaci všech přeživších věnoval zbylý lezecký materiál právě IMAXu, aby mohli svůj projekt o několik dní později dokončit. Ed Viesturs se tedy jako první po této tragédii vydal na Everest. Jeho pokus bez přídavného kyslíku měl být vrcholem filmu Everest. Z posledního výškového tábora vyrazil několik hodin před zbytkem štábu, protože se obával, že by je bez kyslíku zdržoval. Podle plánu ho měli dostihnout u vrcholu, kde měli natočit závěr jeho výstupu. Štáb však za Viestursem výrazně zaostal a ten se rozhodl svůj výstup dokončit bez kamery, jelikož při čekání na ostatní rychle promrzal. Jako první tak postupně objevil těla Halla a Fischera. Fischer ležel na zádech s batohem stále na obličeji. Hall ležel na boku částečně zasypán sněhem. Okolo se nacházelo velké množství kyslíkových lahví. Obě těla vykazovala známky tzv. paradoxního svlékání. Viesturs nevyslyšel přání jejich partnerek a z těl nevzal žádné upomínkové předměty (Fischerovi hodinky, Hallův prsten). Tým IMAXu také nenatočil žádné záběry těl kvůli zachování piety. Viesturs se na Everest vrátil o rok později, kdy natáčel populárně vědecký dokument z cyklu NOVA televizní stanice WGBH. Tělo Fischera bylo stále neporušené, tělo Halla však zmizelo. Zřejmě ho sníh a vítr strhly ze srázu. Tělo Yasuko Namby bylo z hory sneseno šerpy na náklady jejího manžela. Z indické skupiny se podařilo nalézt pouze tělo Tsewanga Paljora. To zůstalo na viditelném místě a dodnes slouží jako orientační bod při výstupu severní cestou. Známý je také jako Green Boots. Těla Douga Hansena, Andrewa Harrise, Tsewanga Samanla a Dorje Morupa se nikdy nenašla[10].

Seznam obětí[editovat | editovat zdroj]

Jméno Národnost Expedice
Rob Hall Nový Zéland Adventure Consultants
Scott Fischer USA Mountain Madness
Yasuko Namba Japonsko Adventure Consultants
Doug Hansen USA Adventure Consultants
Andrew Harris Nový Zéland Adventure Consultants
Tsewang Samanla Indie Indo-tibetská pohraniční policie
Dorje Morup Indie Indo-tibetská pohraniční policie
Tsewang Paljor Indie Indo-tibetská pohraniční policie

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Několik okolností svým dílem přispělo k celkovému rozsahu neštěstí:

  • Přítomnost Krakauera a Pittmanové

Jon Krakauer byl na expedici vyslán jako reportér známého časopisu Outside. Jeho úkolem bylo vystoupit s Fischerovou expedicí a napsat reportáž o komercializaci himálajských expedic. Fischer velice stál o takovou reklamu, avšak Hall nakonec nabídl časopisu výhodnější podmínky a tak se Krakauer stal členem Adventure Consultants. Mezi oběma skupinami panovala značná rivalita a Fischer s Hallem zřejmě nechtěli připustit, aby se jejich klienti v přítomnosti novináře nedostali na vrchol Everestu. To mohlo vést k jejich chybnému rozhodnutí pokračovat ve výstupu i v pozdějších hodinách s vědomím možných problémů při návratu. V týmu Mountain Madness zase působila Sandy Hill Pittmanová. Ta byla manželkou bohatého televizního magnáta a o svém výstupu psala na web NBC Interactive Media. Patřila k ostře sledovaným celebritám mimo jiné kvůli svým dobrodružným výpravám.[11]

  • Chybná organizace

Hall a Fischer udělali během výstupu sérii závažných pochybení, která přímo či nepřímo zavinila celou tragédii. Zásadním bylo nezajištění lan od Balkónu na vrchol. Není jasné, proč k tomuto problému došlo, protože oba zemřeli a nemohli tak selhání vysvětlit. Výsledkem této chyby bylo fatální zdržení obou výprav. Podle Bukrejeva také minimálně Fischer věděl o blížící se bouři. Své klienty však předem nevaroval. Hall zásadně selhal, když se rozhodl počkat i přes pozdní hodinu na Douga Hansena. Hansen pracoval jako poštovní úředník a kvůli obstarání financí na expedici v roce 1995 si musel najít druhé zaměstnání. Během výstupu se stal velmi oblíbeným členem skupiny, Hall však všechny klienty několik desítek metrů od vrcholu kvůli bezpečnosti otočil k sestupu. Hansen si nemohl dovolit zaplatit plnou cenu za výstup příští sezonu, nakonec však od Halla získal slevu. Zároveň vyhlásil svůj pokus v roce 1996 za poslední. Hall tak chtěl dostat Hansena na vrchol za každou cenu bez ohledu na nebezpečí, do kterého se dostali. Oba za tento risk zaplatili životem.

  • Nízká kvalita klientů

Ačkoliv měli všichni klienti předchozí zkušenosti s horolezectvím, z šestnácti se o zdolání nějaké osmitisícové hory pokusili pouze tři: Stuart Hutchinson, Pete Schoening (prvovýstup na Gašerbrum I) a Charlotte Foxová. Během výstupu svědci zaznamenali, že jeden z šerpů Pittmanovou nahoru doslova vlekl na krátkém laně. Stejné problémy měla i Yasuko Namba, která prakticky celou dobu zaostávala. Od jedné chvíle se nemohla postavit na nohy. Příčinou Fischerova vyčerpání mohl být neplánovaný sestup s málo zkušeným klientem Dalem Krusem, kterého musel s příznaky vysokohorské nemoci eskortovat už z druhého výškového tábora.

Kontroverze[editovat | editovat zdroj]

  • Krakauer vs. Bukrejev

Rok po neštěstí vydal Jon Krakauer knihu Peklo blízko nebe, ve které nabízí své svědectví a pohled na celou událost. V jedné pasáži kritizuje Bukrejeva za to, že jako jeden z vůdců expedice nepoužíval při výstupu kyslíkový přístroj, což vedlo k tomu, že kvůli hrozícím omrzlinám zanechal klienty bez dohledu a sám sestoupil do výškového tábora. Bukrejev na tuto kritiku reagoval ve své knize "The Climb", kde zdůraznil, že sám zachránil 3 lidské životy (Foxovou, Pittmanovou a Madsena). Jako důvod pro nevyužití kyslíkové masky uvedl falešný pocit bezpečí, který maska dává. Do tábora sestoupil údajně proto, že si byl vědom blížící se pohromy a chtěl včas zajistit záchranou akci. Podle Krakauera svá tvrzení často měnil a později uváděl, že z vrcholu vyrazil dříve než ostatní proto, aby dovedl klienta Martina Adamse do bezpečí. Ten však Bukrejevovi nestačil a sestoupil sám. V dokumentu pro National Geographic podpořil Krakauerovo tvrzení Beidleman, kterému na vrcholu hory Bukrejev údajně řekl, že je mu zima a musí sestoupit. Zastánci Bukrejeva kritizovali Krakauera za to, že jako laik ve své knize a novinovém článku kritizuje počínání zkušeného horolezce s mnoha úspěšnými výstupy. Bukrejev zemřel v roce 1997 po pádu laviny na Annapurně.[12]

  • Kritika prominentních členů expedice

Ačkoliv se z Krakauerovy knihy stal bestseller a klasika svého žánru, sám autor nebyl ušetřen kritiky. Veřejnost ho vinila z toho, že se osobně nepokusil kohokoliv zachránit. Krakauer odmítl tato obvinění s tím, že byl po svém výstupu naprosto vyčerpán a nemohl tak jakkoliv pomoci. Krakauera kritizovala i Jane Arnoldová, vdova po Robu Hallovi. Podle ní se dopustil neetického jednání když zveřejnil přepis jejich posledního hovoru, během kterého, mimo jiné, vybírali jméno pro svou nenarozenou dceru. Krakauer následkem této expedice trpěl dlouhou dobu posttraumatickou stresovou poruchou a svou účast popsal jako "největší chybu svého života". Peníze získané prodejem knihy věnoval na pomoc tomuto regionu. Sandy Hill Pittmanová se výstupem na Everest stala teprve druhou ženou na světě, která zdolala sedm vrcholů Koruny planety. Její výkon však zůstal ve stínu tragédie. Veřejností byla vnímána jako rozmazlená milionářka, která se nechala na vrchol vynést za peníze. Po této kritice se odstěhovala do Londýna.

  • Osud indické expedice

Velitel indo-tibetské pohraniční policie obvinil japonskou výpravu, která se ve stejný den také pokoušela o výstup severní stěnou, z toho, že nepomohli jejich týmu, aby tím neohrozili vlastní výstup. Japonská strana popřela, že by při výstupu na kohokoliv narazili. Při sestupu údajně potkali několik horolezců. Nezdálo se však, že by měli nějaké problémy a nebylo možné ani potvrdit, k jaké výpravě patřili. Naopak se ukázalo, že indická expedice odmítla japonskou materiální i osobní pomoc při pátrání po ztracených členech výpravy a velitel Indů svá tvrzení později odvolal[13].

  • Reakce přeživších

V knize Na vrchol žádné zkratky nevedou (2006) zmiňuje Ed Viesturs své znechucení, když viděl v základním táboře několik horolezců z obou expedic oslavovat zdolání vrcholu bez ohledu na smrt jejich vůdců a kolegů.

Filmové vyobrazení[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VRANKA, Milan. Ztraceni na Everestu. 1. vyd. Brno : JOTA, 2016. ISBN 978-80-7462-975-4.  
  2. FEARNLEY, Laurence. Lydia Bradey: Going Up is Easy. [s.l.] : Penguin UK, 2015. ISBN 9781743486979.  
  3. Expedition Trek Alpine Rock Ice Climbs and Ski Avalanche School - Climb, Trek, and Ski Worldwide - Mountain Madness. www.mountainmadness.com [online].  [cit. 2016-11-09]. Dostupné online.  
  4. a b KRAKAUER, Jon. Into Thin Air. [s.l.] : [s.n.].  
  5. 1996: Ed Viesturs - Turn Around, Guys! [online]. . Dostupné online.  
  6. a b When Everest Speaks [online]. . Dostupné online.  
  7. Sacrificed to the fatal lure of Everest [online]. . Dostupné online.  
  8. AC history [online]. . Dostupné online.  
  9. Beck Weathers [online]. . Dostupné online.  
  10. VIESTURS, Ed; ROBERTS, David. Na vrchol žádné zkratky nevedou. [s.l.] : Jota, 2013.  
  11. Death on Mount Everest [online]. . Dostupné online.  
  12. Why does Jon Krakauer dislike Anatoli Boukreev so much? [online]. . Dostupné online.  
  13. 1996 Everest Disaster Remembered [online]. . Dostupné online.