Toulcův dvůr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Toulcův dvůr
Toulcův dvůr v místě někdejší tvrze. Uprostřed dvora (na fotografii ve středu) je budova gotického špýcharu.
Toulcův dvůr v místě někdejší tvrze. Uprostřed dvora (na fotografii ve středu) je budova gotického špýcharu.
Základní informace
Sloh Gotika (špýchar), baroko (stáje)
Výstavba před rokem 1362
Přestavba 1994
Současný majitel Magistrát hlavního města Prahy
Poloha
Adresa Kubatova 32/1, Praha 10 - Hostivař, ČeskoČesko Česko
Ulice Kubatova
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky 40731/1-1651 (PkMISSezObr)
Web http://www.toulcuvdvur.cz/
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Toulcův dvůr je soubor historických památkově chráněných budov v Praze-Hostivaři v blízkosti sídliště Košík.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Budovy Toulcova dvora
Mokřady u Toulcova dvora

Hospodářský dvůr v Hostivaři je poprvé zmíněn v roce 1362, jako součást dvora, který tehdy již delší dobu patřil Sázavskému klášteru. Od 11. června 1362 kdy dvorec s rychtou a přilehlou obcí získal do zástavy rychtář Petřík z Lešťan od sázavského opata Vojtěcha, byl současně rychtou. Později uprostřed dvora vznikla také tvrz. Poté hostivařské panství spravovalo nejvyšší purkrabství, po něm bylo v držbě stavů Království českého a v roce 1866 přešel pod správu „obce království Českého“.

V letech 1870-1919 zde měla pobočku modřanská rafinerie cukru. Po první světové válce byl zemský Hostivařský dvůr zestátněn. Svůj dnešní název nese usedlost po posledním nájemci dvora, jímž byl hospodář František Toulec, údajně moudrý a laskavý člověk[1]. V roce 1950 byl však komunisty donucen se vystěhovat. Později dvůr přešel do správy Státního statku Praha s výrobou krmných směsí a průmyslovou výrobou.

V roce 1992 byl Toulcův dvůr rozhodnutím nové vlády určen pro neziskovou ekologickou a výchovnou činnost. Vlastníkem dvora se stalo hlavní město Praha.

Od roku 1994 je postupně rekonstruován a slouží jako Středisko ekologické výchovy hl. m. Prahy. Majitelem objektů a pozemků i hlavním investorem rekonstrukcí a přispěvatelem provozu je Magistrát hlavního města Prahy. Provozovatelem je Zájmové sdružení Toulcův dvůr, které má areál od města pronajatý na 50 let. Areál je volně přístupný každý den.

V roce 2016 byla kolem Toulcova dvora prodloužena do starých Záběhlic červená turistická značka KČT,[2] která po mnoho desetiletí ve směru od Průhonic končila u Maratova náměstí. Název dvora je na směrovkách ovšem zkomolen na Toulovcův dvůr.

Současné využití[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelkou současného ekologického centra Toulcův dvůr je paní Emilie Strejčková (22. 1. 1939, Domažlice - 8. 3. 2009, Praha). Toulcův dvůr slouží především jako zázemí několika ekologických organizací a jako centrum ekologické výchovy a vzdělávání pro všechny generace. Na ploše osmi hektarů se nalézá řada přírodních zajímavostí, které jsou již v Praze vzácností (např. mokřady, lužní les, louky apod.). Součástí je také ekozahrada, lesní školka, sad a hospodářský dvůr s původními českými plemeny hospodářských zvířat (přeštické černostrakaté prase, česká červinka nebo plemeno huculských koní[3]), dále ovcemi, kozami a dalšími domácími zvířaty.

V areálu je rovněž mateřská škola, knihovna, obchod s biopotravinami ad.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Historie Toulcova dvora na www.toulcuvdvur.cz
  2. Toulcův dvůr leží na červené turistické značce, Toulcův dvůr, 5. 8. 2016
  3. Farma s domácími zvířátky v Toulcově dvoře na www.kudyznudy.cz

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAŠŤOVKOVÁ, Barbora: Pražské usedlosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. 359 s. ISBN 80-7277-057-8. S. 301 - 303.
  • HOLEC, František aj. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. 7, Praha a okolí. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1988. 221 s. S. 32.
  • SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl patnáctý, [Kouřimsko, Vltavsko, J.-z. Boleslavsko]. 2., nezm. vyd. V Praze: Šolc a Šimáček, 1927, [i.e. 1938]. 340 s. Digitalizovaný titul. S. 237. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]