Přeskočit na obsah

Třída Čikugo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Čikugo
Čikugo (DE-215)
Čikugo (DE-215)
Obecné informace
UživatelVlajka Japonské námořní síly sebeobrany
Typfregata
Lodě11
Osudvyřazeny
Předchůdcetřída Isuzu
NástupceIšikari
Technické údaje
Výtlak1500 t (standardní)
1800 t (plný)
Délka93,1 m
Šířka10,8 m
Ponor3,5 m
Pohon4 diesely
Rychlost25 uzlů
Posádka165
Výzbroj2× 76mm kanón (1×2)
2× 40mm kanón (1×2)
ASROC (1×8)
6× 324mm torpédomet (2×3)
RadarOPS-14
OPS-28
GFCS-1B
OPS-19
SonarQQS-3
SQS-35(J)

Třída Čikugo byla lodní třída fregat Japonských námořních sil sebeobrany. Jejich hlavním úkolem bylo ničení ponorek ve vodách v okolí Japonska. Jednalo se o nejmenší válečné lodě na světě vybavené protiponorkovým systémem ASROC.[1] Japonsko plavidla tradičně klasifikuje jako eskortní torpédoborce, čemuž odpovídají trupová čísla s kódem DE – Destroyer Escort.

Třídu tvořilo celkem 11 jednotek.

Jednotky třídy Čikugo:[2]

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Status
Čikugo (DE-215) 9. prosince 1968 13. ledna 1970 31. července 1970 vyřazen 15. dubna 1996
Ajase (DE-216) 5. prosince 1969 16. září 1969 20. července 1971 vyřazen 1. srpna 1996
Mikuma (DE-217) 17. března 1970 16. února 1972 26. srpna 1971 vyřazen 8. července 1997
Tokači (DE-218) 11. prosince 1970 25. listopadu 1971 17. května 1972 vyřazen 15. dubna 1998
Iwase (DE-219) 6. srpna 1971 29. června 1972 12. prosince 1972 vyřazen 16. října 1998
Čitose (DE-220) 7. října 1971 25. ledna 1973 21. srpna 1973 vyřazen 13. dubna 1999
Nijodo (DE-221) 20. září 1972 28. srpna 1973 8. února 1974 vyřazen 24. června 1999
Tešio (DE-222) 11. července 1973 29. května 1974 10. ledna 1975 vyřazen 27. června 2000
Jošino (DE-223) 28. září 1973 22. srpna 1974 6. února 1975 vyřazen 15. května 2001
Kumano (DE-224) 29. května 1974 24. února 1975 19. listopadu 1975 vyřazen 18. května 2001
Noširo (DE-225) 27. ledna 1976 23. prosince 1976 30. června 1977 vyřazen 13. března 2003

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]
Fregaty Noširo (DE-225) a Jošino (DE-223)
Ajase (DE-216)

Plavidla nesla vyhledávací letecký radar OPS-14, vyhledávací námořní radar OPS-28, střelecký radar GFCS-1B, navigační radar OPS-19 a pomocný systém NORL-5. Vybavena byla trupovým sonarem QQS-3 a sonarem s měnitelnou hloubkou ponoru SQS-35(J).[1]

Hlavňovou výzbroj tvořily dva 76mm kanóny ve věži na přídi a dva 40mm kanóny na zádi. K ničení ponorek sloužil především raketový systém ASROC s dosahem 9,2 km. Pro ten bylo neseno osm střel, které do cílové oblasti dopravovaly protiponorkové torpédo Mk 46. Protiponorkovou výzbroj doplnily dva trojhlavňové 324mm torpédomety typu 68, ze kterých byla vypouštěna lehká protiponorková torpéda Mk 46.[1]

Pohonný systém tvořily čtyři diesely (Mitsubishi-Burmeister & Wain UEV30/40 u lodí DE 215, 217–219, popř. Mitsui 28VBC-38 na ostatních) o výkonu 11 930 kW, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 25 uzlů.[1]

  1. a b c d CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 110. 
  2. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 290. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 256. 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 5 – Amerika, Austrálie, Asie od roku 1945. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0414-6. S. 389. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]