Přeskočit na obsah

Svatováclavská rota

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dobrovolnická svatováclavská rota
ZeměProtektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Vznik5. března 1945
Zánik5. května 1945
TypPěchota
Velikost80+[1]
VeliteléEduard Chalupa
Gerhard Beywl
Nadřazené jednotkyKuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
Účast
Válkydruhá světová válka

Svatováclavská rota (oficiální název Dobrovolnická svatováclavská rota) byla vojenská jednotka českých kolaborantů s nacistickým Německem, která vznikla v Protektorátu Čechy a Morava koncem druhé světové války. Byla založena 5. března 1945 rozkazem Karla Hermanna Franka. Jednotka vznikla v rámci Kuratoria pro výchovu mládeže,[2][3] dohled nad jejím formováním vykonával SS-Brigadeführer Bernhard Voss, výcvik zajišťovali příslušníci Wehrmachtu.[4] Rota nebyla nikdy bojově nasazena, po vypuknutí květnového povstání kapitulovala a její příslušníci byli internováni.[1][2][5]

Výchozí situace

[editovat | editovat zdroj]

Češi s protektorátní státní příslušností (ale i Poláci z Generalgouvernementu) bojovat v německých ozbrojených silách nesměli, naopak kdo německou státní příslušnost měl (a nebyl Žid), narukovat musel. Což se týkalo i Čechů, kteří si podali žádost o německou státní příslušnost na vlastní žádost nebo Čechů z tzv. Deutsche Volksliste (Německého národnostního soupisu). Podle Tomáše Krystlíka se mohlo jednat přibližně o 80 000 protektorátních Čechů, jež byli na základě obdržení německé státní příslušnosti do německých ozbrojených sil povoláni (mezi ně patřili i synové E. Moravce Igor a Jurij). O povinných odvodech protektorátních Čechů se během války nikdy neuvažovalo (ani po první ruské zimě 1941–1942).[6]

Když se německá armáda vyrovnávala s obrovskými ztrátami po první i druhé ruské zimě, Hitler trval na svém, že „Češi nejsou hodni cti býti povoláni do zbraně, protože jsou nepolepšitelní a zrádní“. I kdyby se jejich vojenské nasazení omezovalo pouze na dobrovolníky, stejně by nechtěl, „aby mu Češi po válce předložili politickou směnku, která by v důsledku (české) krve prolité pro říši obsahovala požadavky pro něj nesplnitelné“. Hitler nechtěl připustit, aby si Češi vybojovali právo na své poválečné zachování ve střední Evropě.

Emmert František: Češi ve Wehrmachtu[7]

V prvních letech druhé světové války se sice v kruzích českých kolaborujících skupin objevily návrhy na zformování jednotek, které by bojovaly na frontě společně s Němci, ale žádný z nich nemohl být uskutečněn. Jednak kvůli odmítavému postoji Adolfa Hitlera a německého protektorátního vedení, které se obávalo přechodu těchto jednotek na stranu nepřítele, ale také kvůli české názorové roztříštěnosti ve výše zmíněných skupinách.[8]

Na sjezdu Českého svazu válečníků (organizace sdružující veterány rakousko-uherské armády) v březnu 1944 jeho předseda Robert Rychtrmoc tuto myšlenku znovu oživil. V memorandu z dubna téhož roku, směřovaného Emanuelovi Moravcovi jako předsedovi Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě a ministrovi školství a lidové osvěty, doporučil mobilizaci patnácti ročníků branců o celkové síle 600 000 mužů.[9] Ani tyto plány nepřicházely ještě v polovině roku 1944 u německého protektorátního vedení v úvahu.[10]

Za první zvláštní organizaci Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (KVMČM), která se vymykala běžné povinné službě, se dá považovat oddíl s názvem „Schar 240” (od konce léta 1944 Treuschar / Družina věrných či Věrná družina), jehož tvůrcem byl na přelomu let 1943 a 1944 Eduard Chalupa, hlavní pověřenec Kuratoria pro Prahu. Treuschar zanikl s budováním nových „ZZ-oddílů” (pohotovostních jednotek mládeže zvláštního zasazení), které byly Kuratoriem založeny na způsob Hitlerjugend-Luftschutzhelfer na odklízení trosek po spojeneckých náletech. K nim přibyly dívčí „oddíly DPJ” (Dívčích pomocných jednotek) na způsob BdM-Luftschutzhelferinnen a mladší „Vzorné roje” inspirované protipožárními spojkami z mladších chlapců HJ (Luftschutz-Meldefahrer).[11]

Dobrovolnická svatováclavská rota

[editovat | editovat zdroj]

Ke změně názoru německého protektorátního vedení na české ozbrojené formace došlo až se zhoršující se válečnou situací, kdy německé ozbrojené síly nasazovaly do bojů na frontě už i starce a chlapce. Začátkem roku 1945 přišel generální referent František Teuner s představou (pro německé vedení dosud nepřijatelnou) o bojovém nasazení Čechů.[12]

Dobrovolnická svatováclavská rota bude sdružovat příslušníky Protektorátu, kteří se hlásí do boje se zbraní v ruce po boku Říše proti společným nepřátelům. Svatováclavská rota bude nasazena jen na území Protektorátu Čechy a Morava. Pokud se týká dozoru a péče, bude připojena ke Kuratoriu pro výchovu mládeže, které též postaví ze svých řad první dobrovolníky. Přihláška dobrovolníků se děje podepsáním prohlášení, v němž dobrovolník prohlašuje, že je ochoten vstoupiti do Svatováclavské roty a náležiti k ní do konce války.

Stanovy Dobrovolnické svatováclavské roty[12]

Vznik

[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu února a března 1945 svolal generální referent MUDr. František Teuner schůzku, které se účastnili JUDr. Josef Victorin (Teunerův osobní tajemník z právního oddělení KVMČM), Eduard Chalupa (hlavní pověřenec Kuratoria pro Prahu, velitel ZZ-oddílů), Marie Pechová (Teunerova sekretářka), Jaroslav Krigar (vedoucí kuratorního referátu pro vnější služby), Jan Ryba (hlavní pověřenec Kuratoria) z Uherského Hradiště) a pravděpodobně i německý poradce při třetí pracovní skupině pro duchovní výchovu Dr. Alois Krannich (organizátor atentátu na E. Beneše).[12]

Účastníci se na schůzce dohodli, že požádají u německých úřadů o povolení k vytvoření ozbrojené jednotky v rámci Kuratoria, jejímž úkolem by bylo bojovat proti Rudé armádě. Na další schůzce ve stejném osazení byly dohodnuty kroky k založení „Dobrovolnické svatováclavské roty”. O vzniku Svatováclavské roty nebyl informován ani nejvyšší představitel Kuratoria ministr Moravec a prezident Emil Hácha. Dne 5. března 1945 podepsal K. H. Frank dekret o postavení dobrovolnické jednotky Kuratoria. Založení Dobrovolnické svatováclavské roty bylo MUDr. Teunerem oficiálně vyhlášeno na schůzi ústředního vedení Kuratoria dne 20. března 1945. [12]

Organizace

[editovat | editovat zdroj]

Na organizačních poradách mezi MUDr. Teunerem, E. Chalupou, Dr. Krannichem a SS-Brigadeführerem Bernhardem Vossem (dohlížejícím na vytvoření roty)[pozn. 1] a za přítomnosti poručíka wehrmachtu Gerharda Beywla (velitele německých instruktorů z řad wehrmachtu)[pozn. 2] došlo také k ústnímu jmenování E. Chalupy velitelem (Kompanieführer) Dobrovolnické svatováclavské roty, přičemž Bernhard Voss během porad zdůraznil, že rota není součástí německé branné moci ani Waffen-SS.[15]

Uniformy a výzbroj

[editovat | editovat zdroj]

Rota používala nejprve uniformy vládního vojska bez jakéhokoliv označení, přičemž na vycházky a za horšího počasí se jednalo o soukenné uniformy (maskovací haleny a vysoké boty) a pro výcvik o uniformy plátěné (tmavomodré tepláky a bundy na zip). Václav Krigar jako vedoucí oděvního skladu měl pravděpodobně zajistit látku na uniformy, což dokládá jím podepsaný požadavek ze dne 28. března 1945 pro výrobu 50 uniforem - šedozelené látky na blůzy a černé látky na kalhoty. Dva týdny před svým zánikem obdržela rota kuratorní uniformu, která se od předpisové mírně odlišovala, jelikož na levém rukávu chyběla orlice a nápis byl vyšit šedě. Také čepice obdržely pravděpodobně střih podle německé polní čepice.[12]

Podle předpisu sestávala uniforma z blůzy s vysokým uzavřeným límcem (rozhalenkou), límcovými výložkami Kuratoria a nárameníky s hodností. Levý rukáv blůzy měl být označen černo-bílou kuratorní orlicí a na manžetě levého rukávu černou páskou se stříbrným nápisem „Dobrovolnická svatováclavská rota“, pro mužstvo s hodnostním označením ve tvaru klínu nebo pásky. Kalhoty mužstva měly mít rovný střih a šedou barvu a boty šněrovací, velení kalhoty ve stejné barvě, ale jezdeckého střihu k holinkám (rajtky). Čepice byla ozdobena kuratorní orlicí a kokardou, přičemž u velení se stříbrným lemováním. Černý kožený opasek zdobila kuratorní přezka z bílého kovu a se znakem Kuratoria ve věnci z lipových listů.[12]

Výstroj se skládala z helmy („hříbek“), chlebníku a torny (sumky na munici). Ve výzbroji roty se nacházely československé lehké kulomety (jeden pro desetičlenné družstvo), pušky s bodáky a granáty. Ostrou munici obdrželi příslušníci roty jen pro službu ve stráži (pět nábojů pro muže) a větší zásobu ostré munice fasovali pravděpodobně až v den zániku.[12]

Výcvik

[editovat | editovat zdroj]

Výcvik probíhal v táboře Kuratoria v areálu středočeských lázní Čeperka u Unhoště. Tábor musel být ale nejprve pro vojenský výcvik upraven, což znamenalo zabavení celého objektu a povolání k nouzové službě jak hoteliéra tak personálu, dále úpravy táborových ubikací na kasárenský typ, vybudování střelnice, cvičných zákopů, nemocnice, skladu, řemeslných dílen a kanceláří pro první turnus členů roty, s kterým se počítalo ještě před oficiálním oznámením 19. března 1945. Ten nakonec započal až 21. března 1945 v počtu 48 členů roty.[12]

Plány SS-Brigadeführera Vosse předpokládaly výcvik prvního turnusu o velikosti 60 mužů a to v délce tří měsíců s lehkými pěchotními zbraněmi, u vybraných jedinců následný výcvik doplněný o speciální těžké zbraně. Z prvního turnusu měli vzejít rekruti pro budoucí instruktory. Vycvičení členové roty mohli nastoupit do řad vládního vojska. Velící řečí byla němčina. Výcvik nakonec trval pravděpodobně jen dva měsíce a ve výcvikovém táboře se na začátku května nacházelo 77 příslušníků mužstva.[12]

Výcvik měl na starosti velitel Eduard Chalupa, který samotný vojenský výcvik ale neprováděl, ten zajišťovali pod vedením německého poručíka Gerharda Beywla němečtí instruktoři z wehrmachtu. V době obsazení tábora to byli: Feldwebel (šikovatel) R. Schröder a poddůstojníci v hodnosti Unteroffizier R. Haufe, W. Tegchen, J. Aigner, F. Richter. V jednotce se ale vystřídalo více mužů, neboť někteří ji opustili v průběhu výcviku. Rota se dělila na dvě čety, první četě velel Miroslav Janda, druhé četě nejprve František Taufer a po něm Jaroslav Novák. Příslušníci roty byli placeni a řadovému členovi náležel žold 10 korun denně.[12][1]

Výcvik, jehož délka byla naplánována na tři měsíce, se skládal ze střelby z pušky a lehkého kulometu do kruhových terčů ve vzdálenosti 100 metrů, jednoho výcviku hodem granátem, výcviku v šermu bajonetem a teoretické instruktáže o konstrukci „pancéřové pěsti“ na cvičném modelu. Za celou dobu pobytu se ale členové roty dostali k ostrým střelbám z pušky pouze dvakrát nebo třikrát. V terénu probíhal výcvik s mapou.[12] Nejtěžší zbraní, jakou jednotka disponovala, byl propůjčený kulomet MG 42. Vedle vojenského výcviku se ve stanovách roty počítalo s třemi hodinami politického školení (duchovní výchovy) týdně. Praxe byla pravděpodobně jiná, jelikož podle výpovědi F. Taufera mělo jít o jednu hodinu týdně, přičemž ji vyučovali Eduard Chalupa (velitel), Jan Nepomuk Pipota, Miroslav Janda (velitel první čety) a Jaroslav Novák (velitel druhé čety).[12]

Do Svatováclavské roty se z pověření odbojových skupin Předvoj a Odboj československé mládeže přihlásil Jindřich Dufek, aby pro tyto skupiny získal informace o síle a určení jednotky. Další poznatky o rotě získal odboj i od úřednice Kuratoria Věry Novákové-Zlámalové, která sestavila částečný seznam jejích příslušníků.[16]

Zánik

[editovat | editovat zdroj]

Po vypuknutí květnového povstání 5. května 1945 na základnu jednotky přijel povstalecký oddíl pod velením vrchního policejního strážmistra Pertla[1] (podle jiného zdroje v jeho čele stál major čs. armády Harant[17]) Povstalci vyzvali velitele Chalupu ke kapitulaci a připojení k povstání. Chalupa nařídil příslušníkům své jednotky, aby vytvořili kruhovou obranu a spálil všechny kompromitující dokumenty.[1] Poté Svatováclavská rota kapitulovala, byla odzbrojena a její příslušníci transportováni do internačního tábora v Kladně.[1][2][5][pozn. 3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Bernhard Voß (též Voss) se narodil 29. června 1892 v Elberfeldu (nyní Wuppertal) a 4. února 1947 byl v Praze popraven. Lidovému soudu byl předán spojeneckými vojsky z Wiesbadenu na jaře 1946, kdy vypovídal při procesu K. H. Franka. Od roku 1933 byl členem NSDAP (č. 2.626.083), od roku 1935 člen Schutzstaffel (SS-Nr. 257.070), v listopadu 1939 se podílel na zatýkání studentů. Podle jeho výpovědi se oženil s Češkou.[13]
  2. ↑ Gerhard Beywl pocházel z Olomouce, otec Ing. Gustav Beywl, syn Gerhard studoval na olomouckém gymnáziu (1939 šestý ročník) a otec byl na škole předsedou rodičovského spolku.[14]
  3. ↑ Podle knihy Drsný střed Evropy IV.[18] autora Zdeňka Čecha se před příchodem povstalců rozhodli příslušníci roty (která je označována jako součást SS) Čeperku opustit a vydali se směrem na západ. V lese obklopujícím Čeperku, známém jako Brdec, se střetli s povstalci a došlo k boji, s padlými na straně kolaborantů a raněnými povstalci. Třiceti příslušníkům roty se prý podařilo uniknout a skrývali se v lesích na Plzeňsku, kde byli zlikvidováni americkou armádou. Část z nich údajně skončila ve Španělsku nebo v cizinecké legii a účastnila se indočínské války. Tato verze událostí není ve věrohodných zdrojích uvedena.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f PEJČOCH, Ivo. Armády českých politiků : české polovojenské jednotky 1918-1945. Cheb: Svět křídel, 2009. ISBN 978-80-86808-60-4.  s. 160
  2. ↑ a b c Encyklopedický slovník českých dějin 1938–1945. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2005. Dostupné online.  s. 376.
  3. ↑ HÁJEK, Adam. Suborganizace Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. 2015. Diplomová práce. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Jaroslav Rokoský, Ph.D.. s. 64. Dostupné online.
  4. ↑ Pejčoch (2009), s. 156.
  5. ↑ a b Hájek (2015), s. 78–79.
  6. ↑ Tomáš Krystlík: Co v českém dějepise chybí, vydavatelství a nakladatelství PAPRSKY, Ústí nad Labem, 2015, s. 262-263.
  7. ↑ EMMERT, František. Češi ve Wehrmachtu, zamlčované osudy [online]. Vyšehrad, 2015. 
  8. ↑ EMMERT, František. Češi ve Wehrmachtu. Praha: Vyšehrad, 2005. Dostupné online. ISBN 80-7021-805-3.  s. 11.
  9. ↑ PEJČOCH, Ivo. Osud generála, který se v osudných chvílích přidal na špatnou stranu [online]. Vojenský historický ústav. Dostupné online. 
  10. ↑ Pejčoch (2009), s. 152.
  11. ↑ HÁJEK, Adam. Suborganizace Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Ústí nad Labem, 2015. diplomová práce (Mgr.). UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM. Filozofická fakulta.
  12. ↑ a b c d e f g h i j k l HÁJEK, Adam. Suborganizace Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Ústí nad Labem, 2015. diplomová práce (Mgr.). UNIVERZITA JANA EVANGELISTY PURKYNĚ V ÚSTÍ NAD LABEM. Filozofická fakulta.
  13. ↑ Slovo národa, 03.04.1946, s. 1. Též Rudé právo, 3.4.1946, s. 1 a 5.
  14. ↑ Adresář Protektorátu Čechy a Morava (část Morava), Olomouc s. 1749. Též Jahresbericht des k.k. akadem. Gymnasiums zu Olmütz, 1939, s. 8 a 14.
  15. ↑ Pejčoch (2009), s. 154.
  16. ↑ Pejčoch (2009), s. 160–161.
  17. ↑ Hájek (2015), s. 78.
  18. ↑ ČECH, Zdeněk. Drsný střed Evropy IV. Potlučený lev aneb Soumrak, noc a svítání doruda. Řitka: Daranus, 2007. ISBN 978-80-86983-16-5. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svatováclavská_rota&oldid=23788673“