Benfica Lisabon

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Sport Lisboa e Benfica)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Sport Lisboa e Benfica
Emblema Benfica 1930 (Sem fundo).png
Název Sport Lisboa e Benfica
Přezdívka Águias,[1]
Encarnados,
O Glorioso[2]
Země PortugalskoPortugalsko Portugalsko
Město Lisabon
Založen 28. února 1904[2]
Asociace Portugalsko FPF
Domácí dres
Venkovní dres
Soutěž Portugalsko
1. portugalská fotbalová liga
2019/20 2. místo
Stadion Estádio da Luz, Lisabon
Souřadnice
Kapacita 65 000
Vedení
Předseda Portugalsko Luís Filipe Vieira
Trenér Portugalsko Jorge Jesus
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly 37
Domácí trofeje 26× Portugalský pohár
Portugalský ligový pohár
Portugalský superpohár
Mezinárodní trofeje Pohár mistrů evropských zemí
Údaje v infoboxu aktuální k 18. 11. 2020
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Přehled medailí
Pohár mistrů evropských zemí
Zlatá medaile 1960/1961 Benfica Lisabon
Zlatá medaile 1961/1962 Benfica Lisabon
Stříbrná medaile 1962/1963 Benfica Lisabon
Stříbrná medaile 1964/1965 Benfica Lisabon
Stříbrná medaile 1967/1968 Benfica Lisabon
Stříbrná medaile 1987/1988 Benfica Lisabon
Stříbrná medaile 1989/1990 Benfica Lisabon
Pohár UEFA
Stříbrná medaile 1982/1983 Benfica Lisabon
Evropská liga UEFA
Stříbrná medaile 2012/2013 Benfica Lisabon
Stříbrná medaile 2013/2014 Benfica Lisabon

Sport Lisboa e Benfica (zkráceně SL Benfica, v Česku známý pod názvem Benfica Lisabon) je profesionální portugalský fotbalový klub sídlící v hlavním městě Lisabon. Momentálně působí v nejvyšší portugalské soutěži Primeira Liga, ve které drží historické prvenství v počtu mistrovských titulů (37).

Historicky je Benfica jeden z nejúspěšnějších fotbalových klubů v Portugalsku a je jedním z „Tres Grandes“, neboli „velké trojky“, spolu s FC Porto a Sporting CP, pro Benficu největšími rivaly.[3] Jako celkem pravidelný účastník Ligy mistrů UEFA tuto soutěž vyhrál dvakrát (ještě jako Pohár mistrů evropských zemí - PMEZ) za sebou v letech 1961 a 1962, potom byl ještě 5× ve finále. Trenérem v letech 1959-1962 byl Maďar Béla Guttmann. Po 2 vítězstvích v PMEZ chtěl zvýšit plat, Benfica to odmítla, tak odešel. Při odchodu řekl, že Benfica 100 let nevyhraje evropský pohár. A vskutku, už uběhlo víc než půl století, Benfica se dostala 8× do finále, ale nikdy nevyhrála.[zdroj?]

Nejslavnějším hráčem v historii klubu je Eusébio, který hrál za Benficu v 60. a 70. letech a v roce 1965 získal Zlatý míč. Je i nejlepším střelcem v historii klubu.

Jako častý účastník Ligy mistrů UEFA tuto soutěž vyhrál dvakrát (ještě jako Pohár mistrů evropských zemí) za sebou v letech 1961 a 1962, potom byl ještě 5× ve finále.

Počet fanoušků po světě přesahuje 14 milionů.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vznik klubu se datuje do dne 28. února 1904, kdy se členové spolku Real Casa Pia de Lisboa sešli v jedné z lisabonských lékáren.[2] Byl u toho též 18letý Cosme Damião, který řídil chod klubu následujícíh skoro 20 let.[4] Roku 1908 se tento (Sport Lisboa) a další klub Grupo Sport Benfica sloučily a vznikla Benfica existující dodnes. Šlo o multisportovní organizaci zahrnující mimo jiné cyklistiku. Zpočátku fotbalový oddíl postrádal travnaté hřiště, v roce 1919 se však stal prvním celkem na Pyrenejích, který odehrál fotbalový zápas s osvětlením.[2] Roku 1925 se klub přestěhoval na první vlastní stadion, Estádio das Amoreiras. Lisabonský šampionát hraný od roku 1922 systémem play-off nezískala Benfica napoprvé (Sporting), po deseti letech ale brala trofej rovnou sedmkrát. Portugalská ligová soutěž byla zahájena s ročníkem 1934/35 a Benfica skončila třetí, následně však triumfovala třikrát za sebou.[4] Během období dvou světových válek zůstalo Portugalsko neutrální a fotbal se tak hrál nepřerušen, Benfica mezitím nabírala na popularitě a vzniklo asi 40 fanklubů napříč Portugalskem a jeho koloniemi.[2]

Rozvoj během 50. let měli na svědomí prezident Joaquim Bogalho a trenér Otto Gloria. Benfica se znovu přestěhovala, tentokráte na nový stánek Estádio da Luz. V témže roce 1954 přerušili její fotbalisté čtyři roky trvající dominanci Sportingu v lize a tři roky na to se dostali do pohárové Evropy.[2] Na konci 50. let zde začal trénovat Béla Guttmann, který v sezónách 1959/60 a 1960/61 získal dva tituly. Druhý ligový titul doplnila kontinentální trofej z PMEZ (Pohár mistrů evropských zemí). Ve finále této soutěže jeho tým porazil Barcelonu 3:2. V následujícím roce Benfica obhájila, když ve finále přehrála Real Madrid 5:3 i díky dvěma gólům Eusébia. Ani v jedné ze dvou příležitostí nezískali Interkontinentální pohár. Guttmann usiloval o navýšení platu, což vyústilo v jeho odchod z klubu. Proslavilo se jeho prohlášení, že Benfica dalších sto let nevyhraje evropský pohár.[2][4] Toto „prokletí“ trvá i v roce 2020.

V ročníku 1967/68 dosáhla Benfica finále PMEZ popáté, avšak proti Manchesteru United s Bobbym Charltonem a Georgem Bestem prohrála 1:4 v prodloužení.[4] Anglickému soupeři tak neoplatila vyřazení z před dvou let, kdy United porazili Benficu ve čtvrtfinále PMEZ na jejím hřišti 5:1.[5]

Nazdory nezdarům na evropské scéně po finále PMEZ s United kralovala Benfica v Portugalsku. Rekordní byla sezóna 1972/73, kdy zůstala Benfica neporažena v lize, vstřelila 101 gólů (obdržela jich 13) a ze 30 utkání vyhrála rovnou 28. Jinému portugalskému týmu se toto nikdy nepodařilo.[2] Vzestupný trend rivalů Sportingu a nově i Porta odpoutal v 80. letech Benficu od stálého přísunu trofejí. Dvakrát se lisabonského mužstva chopil trenér Sven-Göran Eriksson a dosáhl evropského finále. Ani v sezóně 1982/83 v Poháru UEFA a ani o sedm let později v PMEZ ale Benfica neuspěla.[2] Během deštivého prosincového ligového utkání se Sportingem v roce 1986 utrpěla Benfica prohru 1:7, přesto se dokázala zmátořit a získat titul.[6]

Benfica vstoupila do 90. let titulem v ročníku 1990/91. Po nezdaru v obhajobě se klubový prezident Jorge de Brito rozhodl získat nadějného útočníka Joãa Vieiru Pinta, o kterého stál i Sporting. Nejprve tým získal národní pohár, v ročníku 1993/94 už i titul, jemuž Pinto napomohl hattrickem na stadionu Alvalade při výhře 6:3 proti Sportingu. Roku 1996 fotbalisté Benfiky znovu pozvedli nad hlavu národní pohár, poté co díky dvěma gólům Pinta přehráli Sporting 3:1.[7] Zkoušená byla trenérská jména jako Toni, Graeme Souness a Jupp Heynckes, nikdo z nich však nedodal Orlům výsledkovou vyrovnanost a nedokázal přerušit hegemonii Porta.

V roce 2001 byla Benfica v krizi a mimo evropské poháry. Generální manažer Luís Filipe Vieira zacílil na koupi temperamentního tvůrčího záložníka Zlatka Zahoviče, který měl přinést zkušenosti pro mladé talenty jako Mantorras nebo Simão.[8]

25. ledna 2004 v zápase proti Vitórii SC zemřel maďarský fotbalista Miklós Fehér.

Po Trapattonim nastoupil k Benfice jako trenér Ronald Koeman. Ten odstartoval Primeira Ligu remízou a prohrou bez vstřeleného gólu, což bylo nejhorším startem od roku 1977. Mezitím tým posílil záložník Jorgos Karagunis,[9] hostovat pak přišel útočník Fabrizio Miccoli. V úvodním skupinovém zápasu Ligy mistrů Benfica porazila Lille 1:0, posléze však nestačila venku na Manchester United a prohrála 1:2.[10] V říjnu Koeman přišel o brankářskou jedničku i dvojku, poté co se zranili postupně José Moreira a poté Quim, do akce tak trenér vyslal 19letého Ruie Nerea.[11] Proti Villarrealu ale tým ze dvou zápasů získal bod a do závěrečného domácího duelu s United neměl jistotu postupu. Výhra nad anglickým týmem 2:1 však Benficu ze druhého místa posunula do jarního osmifinále a Orli tak navázali na svoji bohatou minulost v evropských soutěžích.[12] Přestože v Portugalsku Benfica nezářila a skončila nakonec třetí, proti obhajujícímu Liverpoolu v osmifinále dvakrát vyhrála. Domácí výhru po centru Petita zařídil hlavou Luisão, tu venkovní pak Simão a Miccoli.[13][14] Ve čtvrtfinále už Benfica nestačila na pozdějšího vítěze Barcelonu. Koeman se po konci sezóny dohodl s klubem na rozvázání smlouvy.

Novým trenérem se stal Fernando Santos, jenže na domácí scéně se to opět obešlo bez trofejí. Po předkole se Benfica na podzim ucházela o další postup do osmifinále v Lize mistrů, po dvou zápasech ale nabrala manko po prohrách proti Manchesteru United (doma 0:1) a Celticu (venku 0:3) a musela se spokojit jen se třetím místem a sestupem do Poháru UEFA.[15][16] Zkušenosti navrátilce Manuela Ruie Costy podpořily cestu mezi poslední osmici. Na stadionu Espanyolu prohrávala Benfica již 0:3, ale dokázala se vrátit zpět po trefách Nuno Gomese a Simãa.[17]

V sezóně 2012/13 Evropské ligy se probojovala do finále proti anglickému celku Chelsea FC, v němž podlehla soupeři 1:2 gólem z nastaveného času.[18] V dalším ročníku Evropské ligy 2013/2014 si Benfica zopakovala finálovou účast, tentokrát podlehla v penaltovém rozstřelu 2:4 (0:0 po prodloužení) španělskému týmu Sevilla FC.[19] V sezoně 2013/14 v domácích soutěžích získala Benfica treble (vyhrála ligovou soutěž, portugalský pohár i ligový pohár).[20]

Odznak[editovat | editovat zdroj]

Odznak s dodnes zanechanými prvky vznikl roku 1908 po spojení dvou klubů. Ze strany Grupo Sport Benfica na novém odznaku přibylo kolo odkazující na bicyklový tým. V něm od roku 1908 leží štít červenobílé barvy s míčem, zanechaný druhým z původních klubů jménem Sport Lisboa. Tyto barvy měly symbolizovat odvahu a mír.[1] Přes celý štít včetně míče je našikmo uvedena zkratka S.L.B.Sport Lisboa e Benfica. Nad odznakem ční latinský nápis E Pluribus Umum („Jeden mezi mnohými“). Zcela nahoře se tyčí orel reprezentující samostatnost, pověřenost a urozenost. Od něho se odvíjí klubová přezdívka Águias. Postupem času se odznak dočkal stylistických úprav, ale klíčové prvky zůstaly zachovány.[1]

Rivalita[editovat | editovat zdroj]

Benfica versus Sporting[editovat | editovat zdroj]

Lisabonské Clássico (O Clássico Lisboeta) mezi Benficou – týmem pracující chudiny – a Sportingem – oblíbeným u vyšších vrstev – započalo v roce 1907, poté co sedm hráčů Benfiky zamířilo za lepším k dobře situovanému, díky královské rodině privilegovanému Sportingu, jehož tehdejší stadion Sítios das Mouras byl nejlepší v Portugalsku.[3][4] V prosinci 1907 se oslabená Benfika (tehdy jako Sport Lisboa) se Sportingem utkala a odešla poražena výsledkem 1:2. Zprvu byl zápas během stavu 1:1 kvůli vydatnému dešti přerušen, v dohrávce si pak vsítil vlastní gól jeden ze zakladatelů Benfiky Cosme Damião.[6] V roce 1948 se oba týmy setkaly v posledním kole s tím, že Sporting potřeboval vyhrát třígólovým rozdílem. Jejich hvězda Fernando Peyroteo čtyřmi góly rozhodl o výhře 4:0 a tedy i o titulu. Po konci Peyroteovy kariéry se lisabonští rivalové ucházeli o služby nadaného útočníka Eusébia a přestože ten hrál za farmářský klub Sportingu, skončil nakonec v Benfice.[6] V této éře působili v roli trenérů v obou lisabonských klubech dva Maďaři – József Szabó (Sporting) a Belá Guttman (Benfika).[4]

Benfica versus FC Porto[editovat | editovat zdroj]

O Clássico se hraje mezi historicky úspěšnou Benficou a FC Porto, vyzyvatelem z města Porto na jihu země, který se etabloval mezi portugalskou špičkou až v průběhu času, dohání to však úspěchy na evropské půdě.[3]

Získané trofeje[editovat | editovat zdroj]

Vyhrané domácí soutěže[editovat | editovat zdroj]

(1935/36, 1936/37, 1937/38, 1941/42, 1942/43, 1944/45, 1949/50, 1954/55, 1956/57, 1959/60, 1960/61, 1962/63, 1963/64, 1964/65, 1966/67, 1967/68, 1968/69, 1970/71, 1971/72, 1972/73, 1974/75, 1975/76, 1976/77, 1980/81, 1982/83, 1983/84, 1986/87, 1988/89, 1990/91, 1993/94, 2004/05, 2009/10, 2013/14, 2014/15, 2015/16, 2016/17, 2018/19)[21]
(1939/40, 1942/43, 1943/44, 1948/49, 1950/51, 1951/52, 1952/53, 1954/55, 1956/57, 1958/59, 1961/62, 1963/64, 1968/69, 1969/70, 1971/72, 1979/80, 1980/81, 1982/83, 1984/85, 1985/86, 1986/87, 1992/93, 1995/96, 2003/04, 2013/14, 2016/17)[22]
(2008/09, 2009/10, 2010/11, 2011/2012, 2013/2014, 2014/15, 2015/16)[23]
  • Superpohár Cândido de Oliveira ( 8× )
(1980, 1985, 1989, 2005, 2014, 2016, 2017, 2019)

Vyhrané mezinárodní soutěže[editovat | editovat zdroj]

(1960/61, 1961/62)
(1950)

Hráči[editovat | editovat zdroj]

Soupiska[editovat | editovat zdroj]

Aktuální k datu: 19. května 2020[24]

Číslo Pozice Hráč
1 Belgie B Mile Svilar
2 Argentina O Germán Conti
3 Španělsko O Alejandro Grimaldo
6 Portugalsko O Rúben Dias
8 Brazílie Z Gabriel
11 Argentina Z Franco Cervi
14 Švýcarsko Ú Haris Seferović
17 Srbsko Z Andrija Živković
19 Portugalsko Z Chiquinho
20 Portugalsko Ú Dyego Sousa (na hostování z klubu Šen-čen-š’)
21 Portugalsko Z Pizzi
22 Řecko Z Andreas Samaris
23 Nigérie O Tyronne Ebuehi
27 Portugalsko Z Rafa Silva
Číslo Pozice Hráč
28 Německo Z Julian Weigl
30 Kolumbie Ú Yony González
33 Brazílie O Jardel (kapitán)
34 Portugalsko O André Almeida (zástupce kapitána)
49 Maroko Z Adel Taarabt
61 Portugalsko Z Florentino Luís
71 Portugalsko O Nuno Tavares
72 Rusko B Ivan Zlobin
73 Portugalsko Ú Jota
84 Portugalsko O Tomás Tavares
92 Portugalsko Z David Tavares
95 Brazílie Ú Carlos Vinícius
97 Portugalsko O Ferro
99 Řecko B Odysseas Vlachodimos

Významní hráči[editovat | editovat zdroj]

  1. Portugalsko Rogério Pipi (1942–1947 & 1948–1952)
  2. Portugalsko José Águas (1950–1963)
  3. Portugalsko Mário Coluna (1954–1970)
  4. Portugalsko José Augusto (1959–1969)
  5. Portugalsko José Augusto Torres (1959–1971)
  6. Portugalsko Eusébio (1960–1975)
  7. Portugalsko António Simões (1961–1975)
  8. Portugalsko Manuel Bento (1972–1992)
  9. Portugalsko Fernando Chalana (1976–1984 & 1987–1990)
  10. Portugalsko Diamantino Miranda (1977–1981 & 1982–1990)
  11. Portugalsko Rui Costa (1991–1994 & 2006–2008)
  12. Portugalsko João Pinto (1992–2000)
  13. Portugalsko Nuno Gomes (1997–2000 & 2002–2011)
  14. Portugalsko Simão Sabrosa (2001–2007)
  15. Portugalsko Tiago Mendes (2002–2004)
  16. Portugalsko Fábio Coentrão (2007–2011)
  17. Španělsko Javi García (2009–2012)
  18. Belgie Michel Preud'homme (1994–1999)
  19. Belgie Axel Witsel (2011–2012)
  20. Srbsko Nemanja Matić (2011–2014)
  21. Slovinsko Jan Oblak (2010–2014)
  22. Argentina Ángel Di María (2007–2010)
  23. Argentina Javier Saviola (2009–2012)
  24. Argentina Eduardo Salvio (2010–2019)
  25. Argentina Nicolás Gaitán (2010–2016)
  26. Brazílie Luisão (2003–2018)
  27. Brazílie David Luiz (2007–2011)
  28. Brazílie Ramires (2009–2010)
  29. Paraguay Óscar Cardozo (2007–2014)
  30. Uruguay Maxi Pereira (2007–2015)

Zdroje:[2][25]

Čeští hráči[editovat | editovat zdroj]

Trenéři[editovat | editovat zdroj]

Jorge Jesus v roce 2020 zahájil svoji druhou štaci v Benfice
Hlavní trenéři „A“ mužstva od roku 1989
Období od Období do Trenér
1. července 1989 30. června 1992 Švédsko Sven-Göran Eriksson
1. července 1992 30. června 1994 Portugalsko Toni
1. července 1994 30. června 1995 Portugalsko Artur Jorge
1. července 1995 30. června 1996 Portugalsko Mário Wilson
1. července 1996 31. prosince 1996 Brazílie Paulo Autuori
1. ledna 1997 31. srpna 1997 Portugalsko Manuel José
1. září 1997 30. září 1997 Portugalsko Mário Wilson
1. října 1997 3. května 1999 Skotsko Graeme Souness
10. května 1999 30. června 1999 Portugalsko Shéu
1. července 1999 20. září 2000 Německo Jupp Heynckes
21. září 2000 5. prosince 2000 Portugalsko José Mourinho
6. prosince 2000 30. června 2001 Portugalsko Toni
1. července 2001 28. listopadu 2002 Portugalsko Jesualdo Ferreira
29. listopadu 2002 30. června 2004 Španělsko José Antonio Camacho
1. července 2004 30. června 2005 Itálie Giovanni Trapattoni
1. července 2005 30. června 2006 Nizozemsko Ronald Koeman
1. července 2006 19. srpna 2007 Portugalsko Fernando Santos
20. srpna 2007 9. března 2008 Španělsko José Antonio Camacho
10. března 2008 30. června 2008 Portugalsko Chalana
1. července 2008 30. června 2009 Španělsko Quique Flores
1. července 2009 30. června 2015 Portugalsko Jorge Jesus
1. července 2015 2. ledna 2019 Portugalsko Rui Vitória
3. ledna 2019 července 2020 Portugalsko Bruno Lage
července 2020 Portugalsko Jorge Jesus

Zdroj:[26]

Evropské poháry – statistiky[editovat | editovat zdroj]

Fotbalisté s nejvíce odehranými zápasy v evropských soutěžích
Pořadí Hráč Zápasů
1. Brazílie Luisão 69
2. Portugalsko Eusébio 63
3. Portugalsko Mário Coluna 58
4. Portugalsko José Augusto 55
5. Portugalsko Fernando Cruz 53
6. Portugalsko António Simões 48
Fotbalisté s nejvíce vstřelenými góly v evropských soutěžích
Pořadí Hráč Gólů
1. Portugalsko Eusébio 47
2. Portugalsko José Augusto Torres 21
3. Portugalsko José Augusto 19
4. Portugalsko José Águas 18
5. Portugalsko Tamagnini Nené 15
6. Paraguay Óscar Cardozo 12

Zdroj:[27]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c MUNDAY, Billy. Behind the badge: the eagle, wheel and colours that symbolise Benfica. These Football Times [online]. 2020-04-15 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e f g h i j k Benfica: Eagles ready to take flight. FIFA.com [online]. 2011 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c STEIN, Neri. 50 Greatest Rivalries in World Football. Bleacher Report [online]. 2011-05-30 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e f FLINT, Andrew. A Tale of One City: Lisbon. These Football Times [online]. 2015-01-07 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. [1], cit. 2020-11-18
  6. a b c Benfica VS Sporting CP: So close, so far for Lisbon rivals. FIFA [online]. 2011-11-25 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. [2], cit. 2020-11-18
  8. [3], cit. 2020-11-18
  9. Karagounis drafted in by Benfica. CNN [online]. 2005-08-30 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Manchester United 2-1 Benfica. BBC [online]. 2005-09-27 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Benfica keeper crisis deepens. UEFA.com [online]. 2005-10-19 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ADAMSON, Mike. Benfica 2 - 1 Man United. The Guardian [online]. 2005-12-07 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Benfica 1-0 Liverpool. BBC [online]. 2006-02-21 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Liverpool 0-2 Benfica (agg 0-3). BBC [online]. 2006-03-08 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ADAMSON, Mike. Benfica 0 - 1 Manchester United. The Guardian [online]. 2006-09-26 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. LINDSAY, Clive. Celtic 3-0 Benfica. BBC [online]. 2006-10-17 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. O'HENLEY, Alex. Sweet relief for Benfica's Simão. UEFA.com [online]. 2007-04-06 [cit. 2020-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Benfica - Chelsea 1:2. iDNES.cz [online]. 2013-05-15 [cit. 2013-05-15]. Dostupné online. 
  19. Benfica nezlomila prekliatie Bélu Guttmana, Profutbal.sk, citováno 14. 5. 2014 (slovensky)
  20. Benfica má triple, po lige vyhrala aj pohár, SME.sk, citováno 17. 5. 2014 (slovensky)
  21. Benfica v Portugalsku slaví titul, Holenda se v Rusku potřetí trefil, iDNES.cz, citováno 20. 4. 2014
  22. Portugal - List of Cup Winners, RSSSF.com (anglicky)
  23. Portugal - List of League Cup Finals, RSSSF.com (anglicky)
  24. SL Benfica – Detailed squad [online]. transfermarkt.com [cit. 2020-05-19]. Dostupné online. 
  25. [4], cit. 2020-11-18
  26. SL Benfica » Manager history. World Football [online]. [cit. 2020-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. SL Benfica. UEFA.com [online]. [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]