Albrecht I. Habsburský: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
RedBot (diskuse | příspěvky)
31 920 editací
m r2.7.2) (Robot: Přidávám bg:Албрехт I (Германия)
rozšíření, infobox
Řádek 1: Řádek 1:
{{Možná hledáte|tento=nasavském hraběti|jiné=[[Adolf Nasavský (vévoda)]] - nasavský vévoda a lucemburský velkovévoda (1856–1907)}}
[[Soubor:Albrecht1 1493.jpg|thumb|upright|Albrecht Habsburský ''(iluminace z Norimberské kroniky z roku 1493)'']]{{Příbuzenstvo|příbuzenstvo=
{{Infobox panovník
{{Příbuzný|otec|[[Rudolf I. Habsburský]]}}
| jméno =Albrecht I. Habsburský
{{Příbuzný|matka|[[Gertruda z Hohenbergu]]}}
| titul =římskoněmecký král
{{Příbuzný|manželka|[[Alžběta Goricko-Tyrolská]]}}
| obrázek =[[Soubor:Albrecht spyr.jpg|180px]]
{{Příbuzný|dcera|[[Anna Habsburská (1280 - 1327)|Anna Habsburská]]}}
| popisek =Albrechtova socha ve Špýrské katedrále.
{{Příbuzný|dcera|[[Anežka Habsburská (1280 - 1364)|Anežka Habsburská]]}}
| vláda =[[1298]]–[[1308]]
{{Příbuzný|syn|[[Rudolf III. Habsburský]]}}
| korunovace =24. srpna 1298
{{Příbuzný|syn|[[Fridrich I. Habsburský]]}}
| tituly =
{{Příbuzný|dcera|[[Alžběta Habsburská (1293 - 1352)|Alžběta Habsburská]]}}
| celé jméno =
{{Příbuzný|syn|[[Leopold I. Habsburský]]}}
| předchůdce =[[Adolf Nasavský]]
{{Příbuzný|dcera|[[Kateřina Habsburská (1295-1323)|Kateřina Habsburská]]}}
| následník =[[Jindřich VII. Lucemburský]]
{{Příbuzný|syn|[[Albrecht II. Habsburský (1298-1358)|Albrecht II. Habsburský]]}}
| typ dědice =
{{Příbuzný|syn|[[Jindřich Habsburský]]}}
| dědic =
{{Příbuzný|syn|[[Ota Habsburský (1301 - 1339)|Ota zv. Veselý]]}}
| Královna =
{{Příbuzný|dcera|Guta}}
| král =
}}'''Albrecht I. Habsburský''' ([[červenec]] [[1255]] - [[1. květen]] [[1308]]) byl [[Seznam panovníků Svaté říše římské|římský král]] a [[Seznam rakouských vévodů|rakouský]] a [[Seznam štýrských vévodů|štýrský vévoda]], nejstarší syn hraběte a později římského krále [[Rudolf I. Habsburský|Rudolfa I.]] a [[Gertruda z Hohenbergu|Gertrudy z Hohenbergu]].
| partner1 =[[Alžběta Goricko-Tyrolská]]
| partner2 =
| partner3 =
| partner4 =
| partner5 =
| potomstvo =
| rod =
| dynastie =[[Habsburkové]]
| hymna =
| motto =
| otec =[[Rudolf I. Habsburský]]
| matka =[[Gertruda z Hohenbergu]]
| narozen =[[červenec]] [[1255]]
| místo narození =
| úmrtí =[[1. květen]] [[1308]]
| místo úmrtí =
| podpis=
| místo pochování =[[Katedrála Panny Marie a svatého Štěpána (Špýr)]]
|}}
'''Albrecht I. Habsburský''' ([[červenec]] [[1255]] - [[1. květen]] [[1308]]) byl [[Seznam panovníků Svaté říše římské|římský král]] a [[Seznam rakouských vévodů|rakouský]] a [[Seznam štýrských vévodů|štýrský vévoda]], nejstarší syn hraběte a později římského krále [[Rudolf I. Habsburský|Rudolfa I.]] a [[Gertruda z Hohenbergu|Gertrudy z Hohenbergu]].


== Mládí ==
== Mládí ==
Řádek 20: Řádek 40:


== Samostatná vláda ==
== Samostatná vláda ==
Roku [[1281]] se Albrecht stal říšským správcem [[Rakousko|Rakouska]] a [[Štýrská marka|Štýrské marky]] a roku [[1282]] mu otec dal v [[léno]] [[Rakousko]], Štýrskou marku, [[Korutany]], [[Kraňsko]] a [[Slovinská marka|Slovinskou marku]], kde měl vládnout společně se svým mladším nezletilým bratrem [[Rudolf II. (Švábský)|Rudolfem]]. Toto dvojvládí brzy narazilo na odpor a bylo [[1. červen|1. června]] [[1283]] v Rheinfeldenském rodovém řádu zrušeno a vystřídáno samostatnou vládou Albrechta.<ref>''Habsburkové ve středověku'', s. 50-51</ref> V roce [[1286]] se Habsburkové [[Korutany|Korutan]] zřekli a v léno je dostal Albrechtův tchán [[Menhard II.]] Ještě před svou smrti se Rudolf Habsburský pokusil prosadit volbu svého syna Albrechta novým králem. I po Rudolfově smrti ([[18. červenec|18. července]] [[1291]]) patřil Albrecht k hlavním kandidátům volby, když jej podporoval především rýnský falckrabí [[Ludvík II. Hornobavorský|Ludvík]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Antonín | jméno = Robert | odkaz na autora = | titul = Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283-1300 | vydavatel = Matice moravská | místo = Brno | rok = 2009 | počet stran = 304 | isbn = 978-80-86488-63-9 | strany = 159-161 | poznámky = Dále jen ''Zahraniční politika krále Václava II.''}}</ref> Dne 5. května 1292 byl překvapivě zvolen římskoněmeckým králem hrabě [[Adolf Nasavský]]. Rozhodující zásluhu na korunovaci nasavského hraběte mělo české poselstvo v čele s [[Bernard z Kamence|Bernardem z Kamence]], které zmařilo očekávanou Albrechtovu volbu.<ref>''Zahraniční politika krále Václava II.'', s. 172-178</ref>
Roku [[1281]] se Albrecht stal říšským správcem [[Rakousko|Rakouska]] a [[Štýrská marka|Štýrské marky]] a roku [[1282]] mu otec dal v [[léno]] [[Rakousko]], Štýrskou marku, [[Korutany]], [[Kraňsko]] a [[Slovinská marka|Slovinskou marku]], kde měl vládnout společně se svým mladším nezletilým bratrem [[Rudolf II. (Švábský)|Rudolfem]]. Toto dvojvládí brzy narazilo na odpor a bylo [[1. červen|1. června]] [[1283]] v Rheinfeldenském rodovém řádu zrušeno a vystřídáno samostatnou vládou Albrechta.<ref>''Habsburkové ve středověku'', s. 50-51</ref> V roce [[1286]] se Habsburkové [[Korutany|Korutan]] zřekli a v léno je dostal Albrechtův tchán [[Menhard II.]]

[[Soubor:Albert potomci.jpg|thumb|left|200px|Albrecht s rodinou ''(Liber Fundatorum Zwetlensis)'']]
==Boje o německou korunu==
V listopadu [[1295]] Albrecht vážně onemocněl. Protože lékaři předpokládali, že původcem nemoci je [[jed]], rozhodli se pro drastickou, ale v té době obvyklou léčbu. Aby se zabránilo šíření otravy v organismu a aby z něj vyšly jedovaté látky, byl Albrecht pověšen za nohy. Následkem této léčby přišel o jedno oko, které nevydrželo krevní nával.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Charvátová | jméno = Kateřina | odkaz na autora = Kateřina Charvátová | titul = Václav II. Král český a polský | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 2007 | počet stran = 343 | isbn = 978-80-7021-841-9 | strany = 147 | poznámka = Dále jen ''Václav II''}}</ref> Dne [[23. červen|23. června]] [[1298]] byl [[kurfiřt]]y sesazen [[Seznam panovníků Svaté říše římské|německý král]] [[Adolf Nasavský]] a novým králem byl zvolen Albrecht Habsburský. Brzy poté se nadešel čas k vyřešení sporů o trůn. Rozhodující bitva proběhla 2. července [[1298]] u [[Bitva u Göllheimu|Göllheimu]], ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Krieger | jméno = Karl-Friedrich | odkaz na autora = | titul = Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493) | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 254 | isbn = 80-7203-453-7 | strany = 78-79 | poznámky = Dále jen ''Habsburkové ve středověku''}}</ref>
Římský král [[Rudolf I. Habsburský]] zemřel 15.&nbsp;července [[1291]] ve [[Špýr]]u, kde byl také pohřben.<ref name="Vác131">''Václav II.'', s.&nbsp;131</ref> Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě [[Ludvík II. Hornobavorský|Ludvík]]. Nastálé situace využil český král [[Václav II.]] a při jednání s&nbsp;říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.<ref name="VD424">''Velké dějiny'', s.&nbsp;424</ref> Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody [[Albrecht II. Saský|Albrechta&nbsp;II.]] a braniborského markraběte [[Ota V. Braniborský|Oty Dlouhého]].{{#tag:ref|V případě Oty&nbsp;V. se vyskytly určité problémy. Na právo volby římského krále si totiž nedělal nároky jen on, ale i&nbsp;další člen askánské dynastie [[Ota IV. Braniborský|Ota Se šípem]].<ref name="Zahr166">''Zahraniční politika krále Václava II.'', s.&nbsp;166</ref> Přesto mohl Ota&nbsp;V. volbu Askánců alespoň do určité míry ovlivňovat.<ref>''Václav II.'', s.&nbsp;138–139</ref>|group="pozn."}} Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka.<ref>''Zahraniční politika krále Václava&nbsp;II.'', s.&nbsp;165, 166</ref> Padly i&nbsp;pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v&nbsp;říši velké popularitě.<ref name="VD424"/> Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v&nbsp;[[Rakouské arcivévodství|Rakousích]] a [[Štýrsko|Štýrsku]], i&nbsp;když ta dokázal s&nbsp;úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále [[Ondřej III.|Ondřeje&nbsp;III.]] skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti [[Uri]], [[Schwyz]] a [[Unterwalden]], jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u&nbsp;zrodu dnešního [[Švýcarsko|Švýcarska]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Krieger | jméno = Karl-Friedrich | odkaz na autora = | titul = Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493) | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 254 | isbn = 80-7203-453-7 | strany = 110 | poznámky = Dále jen ''Habsburkové ve středověku''}}</ref>

Zpočátku i&nbsp;celková politická situace v&nbsp;říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude.<ref name="Zahr175">''Zahraniční politika Václava&nbsp;II.'', s.&nbsp;175</ref> Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v&nbsp;dubnu 1292. Václava&nbsp;II. zde zastupoval Bernard z&nbsp;Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z&nbsp;Dubé, Dobešem z&nbsp;Bechyně a Albrechtem ze Žeberka.<ref name="VD426">''Velké dějiny'', s.&nbsp;426</ref> Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení.{{#tag:ref|[[Otakar Štýrský]] ve své kronice zmínil i snahu zvolit novým králem přímo Václava&nbsp;II.<ref name="Zahr177">''Zahraniční politika krále Václava&nbsp;II.'', s.&nbsp;177</ref>|group="pozn."}}

Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k&nbsp;překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s&nbsp;kolínským arcibiskupem a kurfiřtem [[Siegfried II. z Westerburku|Siegfriedem]], jenž Adolfa s&nbsp;pomocí dalšího kurfiřta, [[trevír]]ského arcibiskupa [[Bohemund I. z Warnesberku|Bohemunda]], na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z&nbsp;nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o&nbsp;větší pozemkové domény jako Habsburkové, a&nbsp;byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i&nbsp;ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.<ref name="Zahr178">''Zahraniční politika krále Václava&nbsp;II.'', s.&nbsp;178</ref>

České diplomatické misi se v&nbsp;této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v&nbsp;daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií.<ref name="VD427">''Velké dějiny'', s.&nbsp;427</ref><ref name="STP237">''Století posledních Přemyslovců'', s.&nbsp;237</ref> Především došlo k&nbsp;ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou [[Anežka Přemyslovna (1289)|Anežkou]]. Václav&nbsp;II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v&nbsp;Míšeňsku, zemi ležící po proudu [[Labe]] a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.<ref name="Vác140">''Václav II.'', s.&nbsp;140</ref><ref>''Velké dějiny'', s.&nbsp;427–428</ref>

Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v&nbsp;držení rodu [[Wettinové|Wettinů]] – [[Durynsko]] a [[Míšeňsko]].<ref name="Vác146">''Václav II.'', s.&nbsp;146</ref><ref name="STP239">''Století posledních Přemyslovců'', s.&nbsp;239</ref> Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s&nbsp;nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K&nbsp;tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v&nbsp;letech po Adolfově volbě začaly urovnávat.
[[Soubor:Absetzung Adolfs und Wahl Albrechts I.jpg|thumb|Sesazení Adolfa a zvolení Albrechta Habsburského novým římským králem]]
V listopadu [[1295]] Albrecht vážně onemocněl. Protože lékaři předpokládali, že původcem nemoci je [[jed]], rozhodli se pro drastickou, ale v té době obvyklou léčbu. Aby se zabránilo šíření otravy v organismu a aby z něj vyšly jedovaté látky, byl Albrecht pověšen za nohy. Následkem této léčby přišel o jedno oko, které nevydrželo krevní nával.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Charvátová | jméno = Kateřina | odkaz na autora = Kateřina Charvátová | titul = Václav II. Král český a polský | vydavatel = Vyšehrad | místo = Praha | rok = 2007 | počet stran = 343 | isbn = 978-80-7021-841-9 | strany = 147 | poznámka = Dále jen ''Václav II''}}</ref>

Adolf si v&nbsp;říši získával svou politikou v&nbsp;Míšni i&nbsp;v&nbsp;zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i&nbsp;ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi [[Filip IV. Sličný|Filipu Sličnému]] se stala terčem ostré kritiky.<ref>''Zahraniční politika krále Václava&nbsp;II.'', s.&nbsp;189, 190</ref> Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska,<ref name="STP244">''Století posledních Přemyslovců'', s.&nbsp;244</ref> i&nbsp;podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k&nbsp;otevřené konfrontaci s&nbsp;Adolfem Nasavským. Dne 23.&nbsp;června 1298 se v&nbsp;[[Mohuč]]i sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného.{{#tag:ref|Na místo jednání se Václav opět nedostavil osobně, ale předal svůj hlas mohučskému arcibiskupovi.<ref name="VD445">''Velké dějiny'', s.&nbsp;445</ref>|group="pozn."}} Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského.<ref>''Zahraniční politika krále Václava&nbsp;II.'', s.&nbsp;202, 203</ref>

Rozhodující bitva proběhla 2. července [[1298]] u [[Bitva u Göllheimu|Göllheimu]], ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Krieger | jméno = Karl-Friedrich | odkaz na autora = | titul = Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493) | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2003 | počet stran = 254 | isbn = 80-7203-453-7 | strany = 78-79}}</ref> Albrecht se pak římské koruny dočasně vzdal, dokud neproběhla nová řádná volba. Po jejím úspěšném zakončení jednomyslným zvolením rakouského vévody byl Albrecht 24.&nbsp;srpna 1298 v&nbsp;[[Cáchy|Cáchách]] korunován římským králem.<ref name="VD445">''Velké dějiny'', s.&nbsp;445</ref> Epizoda vlády [[Nasavští|nasavského rodu]] v&nbsp;říši tak skončila.


== Boj o uherskou a českou korunu ==
== Boj o uherskou a českou korunu ==
Řádek 33: Řádek 68:
V létě roku [[1304]] se situace v Uhrách stala tak vážnou, že byl Václav II. donucen pro svého syna, [[Seznam uherských králů|uherského krále]], společně s vojskem dojet. Nedlouho nato v říjnu 1304 vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem a oblehlo českou pokladnici - [[Kutná Hora|Kutnou Horu]]. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta [[Václav II.|Václava II.]] nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc ([[tuberkuloza]]) a v roce [[1305]] zemřel. Brzy po Václavově smrti došlo k dohodě mezi Albrechtem a novým českým králem [[Václav III.|Václavem III.]] Jediným jeho ziskem se stalo Chebsko, které se vrátilo k Říši jako bývalá zástava, za podmínky zachování všech majetků, které zde čeští králové získali. Naopak Albrecht potvrdil českým králům vládu v Polsku.<ref>''Velké dějiny'', s. 475</ref>
V létě roku [[1304]] se situace v Uhrách stala tak vážnou, že byl Václav II. donucen pro svého syna, [[Seznam uherských králů|uherského krále]], společně s vojskem dojet. Nedlouho nato v říjnu 1304 vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem a oblehlo českou pokladnici - [[Kutná Hora|Kutnou Horu]]. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta [[Václav II.|Václava II.]] nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc ([[tuberkuloza]]) a v roce [[1305]] zemřel. Brzy po Václavově smrti došlo k dohodě mezi Albrechtem a novým českým králem [[Václav III.|Václavem III.]] Jediným jeho ziskem se stalo Chebsko, které se vrátilo k Říši jako bývalá zástava, za podmínky zachování všech majetků, které zde čeští králové získali. Naopak Albrecht potvrdil českým králům vládu v Polsku.<ref>''Velké dějiny'', s. 475</ref>


Když český král [[Václav III.]] byl po své nedlouhé vládě v roce [[1306]] zavražděn, Albrecht po jeho smrti české země prohlásil za odumřelé léno a udělil je svému synovi [[Rudolf Habsburský|Rudolfovi]] III. (bez ohledu na právo české šlechty zvolit si sami krále). Po Rudolfově brzké smrti v roce [[1307]] se Habsburkové znovu snažili o získání českých zemí, kterým nyní vládl [[Jindřich Korutanský]], ale tato snaha skončila v roce [[1308]] Albrechtovou smrtí. Byl zavražděn svým synovcem [[Jan Habsburský|Janem]] (Parricidou).<ref>{{Citace monografie | příjmení = Rapp | jméno = Francis | odkaz na autora = | titul = Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V | vydavatel = Paseka | místo = Praha ; Litomyšl | rok = 2007 | počet stran = 316 | isbn = 978-80-7185-726-6 | strany = 198}}</ref> Po smrti bylo Albrechtovo tělo převezeno nejdříve do Bruggu a poté do cisterciáckého opatství [[klášter Wettingen|Wettingen]]. Nakonec byl v roce 1309 na příkaz nového krále Jindřicha VII. pochován spolu se svým bývalým soupeřem Adolfem Nasavským v [[Katedrála Panny Marie a sv. Štěpána (Špýr)|katedrále ve Špýru]]. Na místě vraždy založily Albrechtova vdova [[Alžběta Goricko-Tyrolská|Alžbeta]] a dcera [[Anežka Habsburská (1280-1364)|Anežka]] [[klášter Königsfelden]].<ref>''Habsburkové ve středověku'', s. 98</ref>
Když český král [[Václav III.]] byl po své nedlouhé vládě v roce [[1306]] zavražděn, Albrecht po jeho smrti české země prohlásil za odumřelé léno a udělil je svému synovi [[Rudolf Habsburský|Rudolfovi]] III. (bez ohledu na právo české šlechty zvolit si sami krále). Po Rudolfově brzké smrti v roce [[1307]] se Habsburkové znovu snažili o získání českých zemí, kterým nyní vládl [[Jindřich Korutanský]], ale tato snaha skončila v roce [[1308]] Albrechtovou smrtí. Byl zavražděn svým synovcem [[Jan Habsburský|Janem]] (Parricidou).<ref>{{Citace monografie | příjmení = Rapp | jméno = Francis | odkaz na autora = | titul = Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V | vydavatel = Paseka | místo = Praha ; Litomyšl | rok = 2007 | počet stran = 316 | isbn = 978-80-7185-726-6 | strany = 198}}</ref>


{{Citát|Tento Jan totiž, protože byl dědicem Rakous a dostal údělem tolik práva a spravedlnosti jako synové krále Albrechta, jiný však držel jeho panství a sám neměl nic, často upomínal krále, svého strýce, o svou zemi, a protože upomínání bylo bezvýsledné, řídě se zlou radou, spáchal zločin vraždy a sám se z toho nijak neobohatil...|([[Zbraslavská kronika]])<ref name="Zbraslavská">{{Citace monografie
Rok 1308 znamenal ztrátu většiny rodových držav.{{Doplňte zdroj}} Habsburská moc byla značně otřesena a vůbec nebylo jisté, zda jim budou v [[léno]] svěřeny jejich vlastní (rakouské) země, natož země české. [[Dante Alighieri]] Albrechta ve své ''[[Božská komedie|Božské komediii]]'' umístil do ''Očistce''<ref>{{Citace monografie
| příjmení =
| jméno =
| rok = 1975
| titul = Zbraslavská kronika
| vydavatel = Nakladatelství Svoboda
| místo = Praha
| stránky =156
| poznámka =
| isbn = 25-015-76
}}</ref>}}

Po smrti bylo Albrechtovo tělo převezeno nejdříve do Bruggu a poté do cisterciáckého opatství [[klášter Wettingen|Wettingen]]. Nakonec byl v roce 1309 na příkaz nového krále Jindřicha VII. pochován spolu se svým bývalým soupeřem Adolfem Nasavským v [[Katedrála Panny Marie a sv. Štěpána (Špýr)|katedrále ve Špýru]]. Na místě vraždy založily Albrechtova vdova [[Alžběta Goricko-Tyrolská|Alžbeta]] a dcera [[Anežka Habsburská (1280-1364)|Anežka]] [[klášter Königsfelden]].<ref>''Habsburkové ve středověku'', s. 98</ref>

Habsburská moc byla značně otřesena a vůbec nebylo jisté, zda jim budou v [[léno]] svěřeny jejich vlastní (rakouské) země, natož země české. [[Dante Alighieri]] Albrechta ve své ''[[Božská komedie|Božské komediii]]'' umístil do ''Očistce''<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Dante
| příjmení = Dante
| jméno = Alighieri
| jméno = Alighieri
Řádek 48: Řádek 97:
| jazyk =
| jazyk =
}}</ref> a v kapitole o Ráji hovoří o jeho ničení ''pražského státu''.<ref>Dante, str. 440</ref>
}}</ref> a v kapitole o Ráji hovoří o jeho ničení ''pražského státu''.<ref>Dante, str. 440</ref>

==Potomci==
*[[Anna Habsburská (1280 - 1327)]]
*[[Anežka Habsburská (1280 - 1364)]]
*[[Rudolf III. Habsburský]] (asi 1282 – 1307)
*[[Fridrich I. Habsburský]] (1289 – 1330)
*[[Leopold I. Habsburský]] (1290 – 1326)
*[[Alžběta Habsburská (1293 - 1352)]]
*[[Kateřina Habsburská (1295-1323)]]
*[[Albrecht II. Habsburský (1298-1358)]]
*[[Jindřich Habsburský]] (1299 – 1327)
*[[Ota Habsburský (1301 - 1339)]]
*Guta (1302–1329)


== Odkazy ==
== Odkazy ==
Řádek 53: Řádek 115:


=== Reference ===
=== Reference ===
<references group="pozn."/>
<references />
<references />


Řádek 62: Řádek 125:
* {{Citace monografie | příjmení = Rapp | jméno = Francis | odkaz na autora = | titul = Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V | vydavatel = Paseka | místo = Praha ; Litomyšl | rok = 2007 | počet stran = 316 | isbn = 978-80-7185-726-6}}
* {{Citace monografie | příjmení = Rapp | jméno = Francis | odkaz na autora = | titul = Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V | vydavatel = Paseka | místo = Praha ; Litomyšl | rok = 2007 | počet stran = 316 | isbn = 978-80-7185-726-6}}
* {{Citace monografie | příjmení = Schneidmüller | jméno = Bernd | odkaz na autora = | příjmení2 = Weinfurter | jméno2 = Stefan | odkaz na autora2 = | spoluautoři = a kol. | titul = Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I | vydavatel = Beck | místo = München | rok = 2003 | počet stran = 624 | isbn = 3-406-50958-4 | jazyk = německy}}
* {{Citace monografie | příjmení = Schneidmüller | jméno = Bernd | odkaz na autora = | příjmení2 = Weinfurter | jméno2 = Stefan | odkaz na autora2 = | spoluautoři = a kol. | titul = Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I | vydavatel = Beck | místo = München | rok = 2003 | počet stran = 624 | isbn = 3-406-50958-4 | jazyk = německy}}
* ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300. Praha : Matice moravská, 2009. 306 s. ISBN 978-80-86488-63-9.
* CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9.
* VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha : Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
* ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha : Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.


=== Externí odkazy ===
=== Externí odkazy ===

Verze z 20. 10. 2012, 18:08

Tento článek pojednává o nasavském hraběti. Možná hledáte: Adolf Nasavský (vévoda) - nasavský vévoda a lucemburský velkovévoda (1856–1907).

Šablona:Infobox panovník Albrecht I. Habsburský (červenec 1255 - 1. květen 1308) byl římský král a rakouský a štýrský vévoda, nejstarší syn hraběte a později římského krále Rudolfa I. a Gertrudy z Hohenbergu.

Mládí

Získal zřejmě dobré vzdělání, uměl psát a patrně ovládal i základy latiny. Od roku 1274 jako vladař spravoval Horní země a byl zde i v období otcovy války s českým králem Přemyslem Otakarem II. Téhož roku se také oženil s Alžbětou, dcerou Menharda II. a sestrou Jindřicha Korutanského. Z tohoto spokojeného manželství vzešlo dvanáct dětí.[1]

Samostatná vláda

Roku 1281 se Albrecht stal říšským správcem Rakouska a Štýrské marky a roku 1282 mu otec dal v léno Rakousko, Štýrskou marku, Korutany, Kraňsko a Slovinskou marku, kde měl vládnout společně se svým mladším nezletilým bratrem Rudolfem. Toto dvojvládí brzy narazilo na odpor a bylo 1. června 1283 v Rheinfeldenském rodovém řádu zrušeno a vystřídáno samostatnou vládou Albrechta.[2] V roce 1286 se Habsburkové Korutan zřekli a v léno je dostal Albrechtův tchán Menhard II.

Boje o německou korunu

Římský král Rudolf I. Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben.[3] Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Nastálé situace využil český král Václav II. a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.[4] Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého.[pozn. 1] Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka.[7] Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě.[4] Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska.[8]

Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude.[9] Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka.[10] Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení.[pozn. 2]

Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.[12]

České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií.[13][14] Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.[15][16]

Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko.[17][18] Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat.

Sesazení Adolfa a zvolení Albrechta Habsburského novým římským králem

V listopadu 1295 Albrecht vážně onemocněl. Protože lékaři předpokládali, že původcem nemoci je jed, rozhodli se pro drastickou, ale v té době obvyklou léčbu. Aby se zabránilo šíření otravy v organismu a aby z něj vyšly jedovaté látky, byl Albrecht pověšen za nohy. Následkem této léčby přišel o jedno oko, které nevydrželo krevní nával.[19]

Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky.[20] Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska,[21] i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht Habsburský odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného.[pozn. 3] Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského.[23]

Rozhodující bitva proběhla 2. července 1298 u Göllheimu, ve které Adolf padl a jeho vojsko se poté rozuteklo.[24] Albrecht se pak římské koruny dočasně vzdal, dokud neproběhla nová řádná volba. Po jejím úspěšném zakončení jednomyslným zvolením rakouského vévody byl Albrecht 24. srpna 1298 v Cáchách korunován římským králem.[22] Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila.

Boj o uherskou a českou korunu

Stejně jako otec, i Albrecht se pustil do mocenského boje s českými Přemyslovci. Na počátku 14. století totiž drželi tři královské koruny - českou, polskou a uherskou. Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále, který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou.

„ Posílaje králi Václavovi (II.) papežovu bullu ze dne 31. máje, připojil (Albrecht I. Habsburský) k ní vyzvání, aby postoupil mu království Uherského i Polského a zemí Krakovské, Míšenské i Chebské, pak aby aneb odevzdal mu stříbrné doly Kutnohorské k užívání na šest let, aneb aby položil pokuty 80.000 hřiven stříbra za desátek říši prý Římské povinný a potud neodvedený... “
— František Palacký[25]

Král Václav Albrechtovy podmínky rezolutně odmítl s poukazem na svrchovanost své vlády.[26]

Vražda Albrechta I. synovcem Janem Parricidou

V létě roku 1304 se situace v Uhrách stala tak vážnou, že byl Václav II. donucen pro svého syna, uherského krále, společně s vojskem dojet. Nedlouho nato v říjnu 1304 vtrhlo do Čech říšské vojsko v čele s Albrechtem a oblehlo českou pokladnici - Kutnou Horu. Habsburk doufal, že česká šlechta opět zradí svého krále, ale tentokrát byl zklamán a brzy odtáhl s nepořízenou nazpět, aniž by svedl bitvu. Odveta Václava II. nepřišla, protože u něj vypukla plicní nemoc (tuberkuloza) a v roce 1305 zemřel. Brzy po Václavově smrti došlo k dohodě mezi Albrechtem a novým českým králem Václavem III. Jediným jeho ziskem se stalo Chebsko, které se vrátilo k Říši jako bývalá zástava, za podmínky zachování všech majetků, které zde čeští králové získali. Naopak Albrecht potvrdil českým králům vládu v Polsku.[27]

Když český král Václav III. byl po své nedlouhé vládě v roce 1306 zavražděn, Albrecht po jeho smrti české země prohlásil za odumřelé léno a udělil je svému synovi Rudolfovi III. (bez ohledu na právo české šlechty zvolit si sami krále). Po Rudolfově brzké smrti v roce 1307 se Habsburkové znovu snažili o získání českých zemí, kterým nyní vládl Jindřich Korutanský, ale tato snaha skončila v roce 1308 Albrechtovou smrtí. Byl zavražděn svým synovcem Janem (Parricidou).[28]

„ Tento Jan totiž, protože byl dědicem Rakous a dostal údělem tolik práva a spravedlnosti jako synové krále Albrechta, jiný však držel jeho panství a sám neměl nic, často upomínal krále, svého strýce, o svou zemi, a protože upomínání bylo bezvýsledné, řídě se zlou radou, spáchal zločin vraždy a sám se z toho nijak neobohatil... “
— (Zbraslavská kronika)[29]

Po smrti bylo Albrechtovo tělo převezeno nejdříve do Bruggu a poté do cisterciáckého opatství Wettingen. Nakonec byl v roce 1309 na příkaz nového krále Jindřicha VII. pochován spolu se svým bývalým soupeřem Adolfem Nasavským v katedrále ve Špýru. Na místě vraždy založily Albrechtova vdova Alžbeta a dcera Anežka klášter Königsfelden.[30]

Habsburská moc byla značně otřesena a vůbec nebylo jisté, zda jim budou v léno svěřeny jejich vlastní (rakouské) země, natož země české. Dante Alighieri Albrechta ve své Božské komediii umístil do Očistce[31] a v kapitole o Ráji hovoří o jeho ničení pražského státu.[32]

Potomci

Odkazy

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Albrecht I. Habsburský na Wikimedia Commons

Reference

  1. ↑ V případě Oty V. se vyskytly určité problémy. Na právo volby římského krále si totiž nedělal nároky jen on, ale i další člen askánské dynastie Ota Se šípem.[5] Přesto mohl Ota V. volbu Askánců alespoň do určité míry ovlivňovat.[6]
  2. ↑ Otakar Štýrský ve své kronice zmínil i snahu zvolit novým králem přímo Václava II.[11]
  3. ↑ Na místo jednání se Václav opět nedostavil osobně, ale předal svůj hlas mohučskému arcibiskupovi.[22]
  1. ↑ HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. S. 30. Dále jen Habsburkové. 
  2. ↑ Habsburkové ve středověku, s. 50-51
  3. ↑ Václav II., s. 131
  4. ↑ a b Velké dějiny, s. 424
  5. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 166
  6. ↑ Václav II., s. 138–139
  7. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 165, 166
  8. ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 110. Dále jen Habsburkové ve středověku. 
  9. ↑ Zahraniční politika Václava II., s. 175
  10. ↑ Velké dějiny, s. 426
  11. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 177
  12. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 178
  13. ↑ Velké dějiny, s. 427
  14. ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 237
  15. ↑ Václav II., s. 140
  16. ↑ Velké dějiny, s. 427–428
  17. ↑ Václav II., s. 146
  18. ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 239
  19. ↑ CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 147. Dále jen Václav II. 
  20. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 189, 190
  21. ↑ Století posledních Přemyslovců, s. 244
  22. ↑ a b Velké dějiny, s. 445
  23. ↑ Zahraniční politika krále Václava II., s. 202, 203
  24. ↑ KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 78-79. 
  25. ↑ PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Svazek 1. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1921. S. 318-319. [Dále jen Dějiny národu českého]. 
  26. ↑ VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 468-469. Dále jen Velké dějiny. 
  27. ↑ Velké dějiny, s. 475
  28. ↑ RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. S. 198. 
  29. ↑ Zbraslavská kronika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1975. ISBN 25-015-76. S. 156. 
  30. ↑ Habsburkové ve středověku, s. 98
  31. ↑ DANTE, Alighieri. Božská komedie. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1762-8. S. 207. 
  32. ↑ Dante, str. 440

Literatura

  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. 
  • KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218-1291) do Fridricha III. (1415-1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. 
  • MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0. 
  • NIEDERSTÄTTER, Alois. Österreichische Geschichte 1278-1411. Die Herrschaft Österreich : Fürst und Land im Spätmittelalter. Wien: Ueberreuter, 2001. 519 s. ISBN 3-8000-3526-X. (německy) 
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6. 
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 
  • ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300. Praha : Matice moravská, 2009. 306 s. ISBN 978-80-86488-63-9.
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9.
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha : Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
  • ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha : Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.

Externí odkazy


Nevložen titul!
1298 – 1308
Nevložen titul!
1282 – 1308
Nevložen titul!
1282 - 1308
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Albrecht_I._Habsburský&oldid=9184459“