Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR

Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR (německy Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik (DSAP), tzv. německo-česká sociální demokracie) byla sociálně demokratická strana československých Němců v období První republiky.

Historie strany

Geneze strany v Československu

Na přelomu srpna a září 1919 byla založena německá sociálně demokratická strana v Československu, navazující na předválečné socialistické Zemské svazy v německo-českých oblastech. Vedení strany v čele s Josefem Seligerem bylo původně radikální politicky i sociálně, ČSR byla hodnocena jako výtvor dohodového imperialismu. Sám Seliger měl velmi nacionální názory a byl stoupencem sjednocení všech Němců do jediného státu. Brzy však ve straně převážilo konstruktivní křídlo, založené na myšlence svobodomyslného internacionalismu a pozitivní občanské spolupráce a participace v domácí zemi, tj. v Čechách, resp. Československu.

Třetí nejsilnější strana

V prvních parlamentních volbách obdržela DSAP téměř 590 000 hlasů, což činilo přes 43,5 % německých hlasů a 11,1 % všech československých hlasů a 31 mandátů. Strana se tak stala třetím nejsilnějším subjektem na území celé země. I když strana dále trvala na negativním postoji k ČSR, pojaté jako dominantně český stát s tzv. menšinami, zabránila ústavní krizi: umožnila vznik první vlády, když při hlasování o důvěře nové vládě opustili poslanci této strany sněmovnu a umožnili tak těsné zvolení.

Secese komunistů, sjednocovací pokusy s českou sociální demokracií

Stejně jako Česká sociální demokracie doplatila na rozkol ve straně. Komunistické křídlo opustilo stranu v lednu roku 1921, poté co prohrálo boj o vedení strany. Z tohoto proudu poté vznikla tzv. německá sekce KSČ, která se poté stala součástí sjednocené komunistické strany. Na to doplatila strana při druhých volbách roku 1925. Volební výsledek činil pouhých 6 % a 17 mandátů. Sama strana se pro nedostatek ochoty ke kompromisům na obou stranách sjednotit se svým českým protějškem do jednotné sociálně demokratické strany nedokázala. V období panské koalice se tedy dostaly všechny socialistické strany do opozice, což je přimělo k postupnému sbližování se. Ve dnech 28. a 29. října 1928 proběhl společný sjezd ČSDSD všech národností žijících na území ČSR. Tímto se strana zařadila mezi aktivistické strany a participovala na politice „Hradu“.

Koaliční strana, pokles hlasů ve 30. letech

Po třetích volbách (1929), kdy strana obdržela zisk 7 % a 21 mandátů, obsadil Ludwig Czech křeslo ministra sociální péče. Strana stála v opozici vůči rostoucímu německému nacionalismu, ale pozice vládní strany a neschopnost získat od Čechů potřebné ústupky (rovnost obou jazyků, konec diskriminace, pomoc těžce krizí zasaženým oblastem) jí ale přineslo naprostý pokles preferencí, když část jejího elektorátu přešla nakonec k volbě SdP, která těžila ze své opoziční pozice radikálního kritika systému. Při čtvrtých volbách (1935) klesla na 3,6 % a 11 mandátů. Přesto zůstala ve vládě, což jí dále škodilo. Strana pokračovala ve své činnosti až do jara roku 1938, kdy obhajovala existenci ČSR jako “poslední demokratické bašty”.

Roku 1938 a názorové rozštěpení strany doma i v exilu

Pravicové křídlo strany, vedené Wenzelem Jakschem a navazující na Seligerův všeněmecký nacionalismus, se částečně přiblížilo pozicím levého křídla SdP. Byl to také Jaksch, kdo svrhl z vedení strany na jaře 1938 Ludwiga Czecha. Jakschovy pangermánské úvahy rovněž velmi těžce poškodily jednání mezi Jakschem a Benešem v britském exilu, kdy se Jaksch dlouho odmítal rozhodně a bezvýhradně postavit na půdu republiky a kalkuloval s možností, že by tzv. Sudety mohly zůstat v Německu nebo se v nějaké podobě jinak emancipovat od Československa. Tento postoj vedl mj. k utvrzení Beneše v radikálním řešení nacionální čistky. Sám Ludwig Czech se do exilu včas nedostal a státuvěrná sociální demokracie tak byla silně oslabena. Czech zahynul roku 1942 v Terezíně. Poněkud marginalizováno v exilu zůstalo středové a levé křídlo, skupina okolo mladších poslanců Zinnera a Zischky, která naopak představovala autentickou sociální demokracii bezpodmínečně věrnou Československu a pokračující v Czechově politickém kurzu.

Poválečné skupiny dodneška

Uvedené rozdělení zůstalo i po válce, kdy se na jedné straně mezi odsunutými lidmi v Německu a exilem zůstalým v Británii organizovala Seliger-Gemeinde, podmínečně spolupracující se Sudetendeutsche Landsmannschaft (obě podporovány vládními a zemskými financemi), a na druhé straně ve skromných podmínkách fungující a marginalizovaný Zinnerův okruh, který politiku a existenci Sudetendeutsche Landsmannschaftu ostře odmítal a odmítá dodnes. Část bývalých členů strany zůstala v Československu, kde dodnes žije a kde žijí její potomci. Mezi nimi našla Zinnerova skupina mnoho sympatizantů. Část členů strany se po válce v tváří tvář velmi hostilní a extrémně šovinistické atmosféře v Československu (1945-49) dobrovolně vystěhovala převážně do východní okupační zóny, resp. do pozdějšího Východního Německa.

Volební výsledky

Volby	Procentuální vyjádření hlasů	počet poslanců	počet senátorů [1]
1920	11,1 %	31 [2]	16 [3]
1925	5,8 %	17 [4]	9 [5]
1929	7 %	21 [6]	11 [7]
1935	3,64 %	11 [8]	6 [9]

Přehled získaných německých hlasů ^zdroj

Město	1920	1925	1929	1935
Pardubice	37 %	19 %	30 %	22 %
Hradec Králové	43 %	27 %	34 %	18 %
Mladá Boleslav	45 %	15 %	23 %	7 %
Česká Lípa	49 %	31 %	33 %	16 %
Louny	56 %	33 %	47 %	20 %
Karlovy Vary	51 %	34 %	40 %	18 %
Plzeň	44 %	31 %	34 %	16 %
České Budějovice	50 %	20 %	27 %	16 %
Jihlava	19 %	14 %	14 %	8 %
Brno	32 %	25 %	31 %	22 %
Olomouc	37 %	24 %	27 %	17 %
Ostrava	35 %	18 %	25 %	14 %

Související články

• Socialistické strany v Československu
• Česká strana sociálně demokratická
• Sociální demokracie
• Ludwig Czech
• Leopold Pölzl

Externí odkazy

• Katalog výstavy Zapomenutí hrdinové / Vergessene Helden
• (anglicky)(německy) Informace