Adolf Zábranský: Porovnání verzí
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu |
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu |
||
| Řádek 16: | Řádek 16: | ||
Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1929-1932) u profesora [[František Kysela|Františka Kysely]] a na [[Akademie výtvarných umění v Praze|Akademii výtvarných umění v Praze]] (1932-1935) u [[Willi Nowak]]a. Stal se členem [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]] a [[Svaz československých výtvarných umělců|Svazu československých výtvarných umělců]]. Byl autorem monumentálních děl z období [[socialistický realismus|socialistického realismu]] v 50. letech, především sgrafit [[Hrzánský palác|Hrzánského paláce]] v Praze na Hradčanech s tématem "Se Sovětským svazem na věčné časy" a Ledeburských zahrad s tématem "Na paměť osvobození".<ref name= Konečný>Konečný D, 1980, s. 42-44</ref> Kromě toho se stal čelným tvůrcem politických plakátů, věnovaných "revolučním událostem, revolučním jubileím, svátkům, spartakiádě, apod".<ref>Konečný D, 1985, s. 263</ref> Část z jeho výzdoby budov byla v 90. letech odstraněna. |
Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1929-1932) u profesora [[František Kysela|Františka Kysely]] a na [[Akademie výtvarných umění v Praze|Akademii výtvarných umění v Praze]] (1932-1935) u [[Willi Nowak]]a. Stal se členem [[Spolek výtvarných umělců Mánes|SVU Mánes]] a [[Svaz československých výtvarných umělců|Svazu československých výtvarných umělců]]. Byl autorem monumentálních děl z období [[socialistický realismus|socialistického realismu]] v 50. letech, především sgrafit [[Hrzánský palác|Hrzánského paláce]] v Praze na Hradčanech s tématem "Se Sovětským svazem na věčné časy" a Ledeburských zahrad s tématem "Na paměť osvobození".<ref name= Konečný>Konečný D, 1980, s. 42-44</ref> Kromě toho se stal čelným tvůrcem politických plakátů, věnovaných "revolučním událostem, revolučním jubileím, svátkům, spartakiádě, apod".<ref>Konečný D, 1985, s. 263</ref> Část z jeho výzdoby budov byla v 90. letech odstraněna. |
||
Zábranský patřil po [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|srpnové okupaci 1968]] k předním [[Normalizace|normalizátorům]]. V letech 1970-1972 byl předsedou výtvarné rady ministra kultury<ref>Ledvina J, 2010, s. 26</ref> a členem přípravného výboru normalizačního SČVU, od roku 1977 členem UV SČVU. Již roku 1971 obdržel titul [[Národní umělec]] a až do své smrti (1981) patřil k |
Zábranský patřil po [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|srpnové okupaci 1968]] k předním [[Normalizace|normalizátorům]]. V letech 1970-1972 byl předsedou výtvarné rady ministra kultury<ref>Ledvina J, 2010, s. 26</ref> a členem přípravného výboru normalizačního SČVU, od roku 1977 členem UV SČVU. Již roku 1971 obdržel titul [[Národní umělec]] a až do své smrti (1981) patřil k protežovaným výtvarníkům. Jeho monumentální cyklus ''Revoluční tradice našeho lidu'', jímž se více méně otevřeně hlásí ke své původní přísné estetice padesátých let,<ref>Ledvina J, 2010, s. 50</ref> představuje onen oficiální obraz dějinné teleologie, jež od husitství přes selské bouře a prvorepublikové dělnické stávky nalézá své nutné vyústění ve vítězství pracujícího lidu pod vedením Komunistické strany Československa v „[[Únor 1948|Únoru 1948]]“ (jak se jmenuje poslední díl této revoluční epopeje). Dominantním principem tu je naprostá jasnost politického sdělení - od gest postav, transparentů až k rudým praporům a rudé dělnické krvi. Zábranský zamýšlel celý cyklus pro nově budovaný [[Kongresové centrum Praha|Palác kultury]] a když se ukázalo, že při výtvarné výzdobě se s "revolučními tradicemi" nepočítá, předělal celý cyklus uhlem a pastelem na kartony jako předlohu ke tkaným tapiseriím. Přestože ''Revoluční tradice'' mohly jen těžko dostát lépe „leninskému principu stranickosti a lidovosti“, do pražského [[Kongresové centrum Praha|Paláce kultury]] se moc nehodily. Zábranský pojímá umění jako oddanou službu [[Komunistický režim v Československu|Straně]] i v době, kdy taková úzká, „dogmatická“ definice přestává být udržitelná. Po dokončení tohoto sedmidílného cyklu (Doba husitská, Selské bouře, Rok 1848, Stávkové boje, Slovenské národní povstání, 9. květen, Únor 1948)<ref name= Konečný /> se domníval, že "''by bylo naléhavě třeba do něj doplnit vyjádření [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|roku 1968]] a pak i dalších událostí ze 70. let a zejména z [[Normalizace|konsolidačního procesu]] v naší společnosti''", ale tento záměr se mu již do roku 1981 nepodařilo naplnit.<ref>Ledvina J, 2010, s. 41-42, 50</ref> |
||
Přinejmenším stejně velký význam v Zábranského tvorbě má knižní [[ilustrace]] knih pro děti. Ilustroval například ''Hanýžku a Martínka'' [[Jindřich Šimon Baar|J. Š. Baara]], ''Je nám dobře na světě'' [[František Hrubín|Františka Hrubína]], ''Když se čerti rojili'' [[Josef Štefan Kubín|J. Š. Kubína]], nebo ''Ze starých letopisů'' [[Ivan Olbracht|Ivana Olbrachta]]. Podle Konečného se v ilustracích i sgrafitech Adolfa Zábranského objevuje "lidový, demokratický a slovanský ideál krásy", který má původ v mužné ztepilosti valašských jinochů a jiskrné líbeznosti valašských dívek, jak je odmala vídal při tancích a lidových zvycích i při práci v lesích a na polích".<ref>Konečný D, 1985, s. 262</ref> |
Přinejmenším stejně velký význam v Zábranského tvorbě má knižní [[ilustrace]] knih pro děti. Ilustroval například ''Hanýžku a Martínka'' [[Jindřich Šimon Baar|J. Š. Baara]], ''Je nám dobře na světě'' [[František Hrubín|Františka Hrubína]], ''Když se čerti rojili'' [[Josef Štefan Kubín|J. Š. Kubína]], nebo ''Ze starých letopisů'' [[Ivan Olbracht|Ivana Olbrachta]]. Podle Konečného se v ilustracích i sgrafitech Adolfa Zábranského objevuje "lidový, demokratický a slovanský ideál krásy", který má původ v mužné ztepilosti valašských jinochů a jiskrné líbeznosti valašských dívek, jak je odmala vídal při tancích a lidových zvycích i při práci v lesích a na polích".<ref>Konečný D, 1985, s. 262</ref> |
||
| Řádek 23: | Řádek 23: | ||
nebylo zřejmě pro tohoto mistra jen vnější záležitostí či okrajovým incidentem doprovázejícím jeho ryze uměleckou činnost, ale její integrální, konstitutivní součástí. Zábranský v ''Revolučních tradicích'' zcela vážně zamýšlel vytvořit dílo, jež se stane monumentem jeho uměleckého génia. Naprosto žádná otázka po upřímnosti se tu nepřipouští. Povoláním umělce je služba Straně a jedině v této službě může umělec prokázat své mistrovství. Materiální i |
nebylo zřejmě pro tohoto mistra jen vnější záležitostí či okrajovým incidentem doprovázejícím jeho ryze uměleckou činnost, ale její integrální, konstitutivní součástí. Zábranský v ''Revolučních tradicích'' zcela vážně zamýšlel vytvořit dílo, jež se stane monumentem jeho uměleckého génia. Naprosto žádná otázka po upřímnosti se tu nepřipouští. Povoláním umělce je služba Straně a jedině v této službě může umělec prokázat své mistrovství. Materiální i |
||
symbolický profit ve formě titulů a řádů mu byl svědectvím o kvalitě vlastní práce. Strana ho odměňovala, protože její úkoly plnil dobře, a plnit její úkoly dobře znamená být dobrým umělcem.<ref>Ledvina J, 2010, s. 49</ref> |
symbolický profit ve formě titulů a řádů mu byl svědectvím o kvalitě vlastní práce. Strana ho odměňovala, protože její úkoly plnil dobře, a plnit její úkoly dobře znamená být dobrým umělcem.<ref>Ledvina J, 2010, s. 49</ref> |
||
== Reference == |
== Reference == |
||
<references /> |
<references /> |
||
Verze z 19. 12. 2019, 00:39
| Adolf Zábranský | |
|---|---|
.jpg) Busta Adolfa Zábranského na Vyšehradském hřbitově | |
| Narození | 29. listopadu 1909 Rybí  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 9. srpna 1981 (ve věku 71 let) Praha  Československo |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov [1] |
| Povolání | grafický designér, malíř, kreslíř poštovních známek, designér, ilustrátor, grafik a učitel |
| Ocenění | zasloužilý umělec (1959) národní umělec (1970) Řád práce (1974) Řád Vítězného února (1979) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Adolf Zábranský (29. listopadu 1909 v Rybím – 9. srpna 1981 v Praze) byl český malíř, grafik a ilustrátor.
Život
Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (1929-1932) u profesora Františka Kysely a na Akademii výtvarných umění v Praze (1932-1935) u Willi Nowaka. Stal se členem SVU Mánes a Svazu československých výtvarných umělců. Byl autorem monumentálních děl z období socialistického realismu v 50. letech, především sgrafit Hrzánského paláce v Praze na Hradčanech s tématem "Se Sovětským svazem na věčné časy" a Ledeburských zahrad s tématem "Na paměť osvobození".[2] Kromě toho se stal čelným tvůrcem politických plakátů, věnovaných "revolučním událostem, revolučním jubileím, svátkům, spartakiádě, apod".[3] Část z jeho výzdoby budov byla v 90. letech odstraněna.
Zábranský patřil po srpnové okupaci 1968 k předním normalizátorům. V letech 1970-1972 byl předsedou výtvarné rady ministra kultury[4] a členem přípravného výboru normalizačního SČVU, od roku 1977 členem UV SČVU. Již roku 1971 obdržel titul Národní umělec a až do své smrti (1981) patřil k protežovaným výtvarníkům. Jeho monumentální cyklus Revoluční tradice našeho lidu, jímž se více méně otevřeně hlásí ke své původní přísné estetice padesátých let,[5] představuje onen oficiální obraz dějinné teleologie, jež od husitství přes selské bouře a prvorepublikové dělnické stávky nalézá své nutné vyústění ve vítězství pracujícího lidu pod vedením Komunistické strany Československa v „Únoru 1948“ (jak se jmenuje poslední díl této revoluční epopeje). Dominantním principem tu je naprostá jasnost politického sdělení - od gest postav, transparentů až k rudým praporům a rudé dělnické krvi. Zábranský zamýšlel celý cyklus pro nově budovaný Palác kultury a když se ukázalo, že při výtvarné výzdobě se s "revolučními tradicemi" nepočítá, předělal celý cyklus uhlem a pastelem na kartony jako předlohu ke tkaným tapiseriím. Přestože Revoluční tradice mohly jen těžko dostát lépe „leninskému principu stranickosti a lidovosti“, do pražského Paláce kultury se moc nehodily. Zábranský pojímá umění jako oddanou službu Straně i v době, kdy taková úzká, „dogmatická“ definice přestává být udržitelná. Po dokončení tohoto sedmidílného cyklu (Doba husitská, Selské bouře, Rok 1848, Stávkové boje, Slovenské národní povstání, 9. květen, Únor 1948)[2] se domníval, že "by bylo naléhavě třeba do něj doplnit vyjádření roku 1968 a pak i dalších událostí ze 70. let a zejména z konsolidačního procesu v naší společnosti", ale tento záměr se mu již do roku 1981 nepodařilo naplnit.[6]
Přinejmenším stejně velký význam v Zábranského tvorbě má knižní ilustrace knih pro děti. Ilustroval například Hanýžku a Martínka J. Š. Baara, Je nám dobře na světě Františka Hrubína, Když se čerti rojili J. Š. Kubína, nebo Ze starých letopisů Ivana Olbrachta. Podle Konečného se v ilustracích i sgrafitech Adolfa Zábranského objevuje "lidový, demokratický a slovanský ideál krásy", který má původ v mužné ztepilosti valašských jinochů a jiskrné líbeznosti valašských dívek, jak je odmala vídal při tancích a lidových zvycích i při práci v lesích a na polích".[7]
V Československu mu byl udělen titul národní umělec, za ilustrace získal v roce 1972 čestný diplom ceny Hanse Christiana Andersena. Zastávání funkcí či udělení cen, řádů nebo titulů nebylo zřejmě pro tohoto mistra jen vnější záležitostí či okrajovým incidentem doprovázejícím jeho ryze uměleckou činnost, ale její integrální, konstitutivní součástí. Zábranský v Revolučních tradicích zcela vážně zamýšlel vytvořit dílo, jež se stane monumentem jeho uměleckého génia. Naprosto žádná otázka po upřímnosti se tu nepřipouští. Povoláním umělce je služba Straně a jedině v této službě může umělec prokázat své mistrovství. Materiální i symbolický profit ve formě titulů a řádů mu byl svědectvím o kvalitě vlastní práce. Strana ho odměňovala, protože její úkoly plnil dobře, a plnit její úkoly dobře znamená být dobrým umělcem.[8]
Reference
Literatura
- Josef Ledvina, České umění kolem roku 1980 z pohledu kulturní sociologie, diplomová práce UDU FF UK Praha 2010
- BALEKA, Jan. Adolf Zábranský : knižní ilustrace. Frenštát pod Radhoštěm: Muzejní a vlastivědná společnost, 1999. ISBN 80-86245-04-7.
- BOHÁČ, J. M. Adolf Zábranský. Praha: Odeon, 1985.
- Dušan Konečný: Adolf Zábranský, in: Současné české a slovenské umění, Odeon Praha 1985
- Dušan Konečný: Adolf Zábranský, in: Výtvarná kultura č. 3, 1980, s. 40-44
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Adolf Zábranský na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Adolf Zábranský
- adolfzabransky.com – stránky věnované umělci
- Informační systém abART : Zábranský Adolf
