Marijci: Porovnání verzí
→Literatura: +1 |
m odsazení |
||
Řádek 60: | Řádek 60: | ||
| jazyk = |
| jazyk = |
||
}} |
}} |
||
{{Uralské národy}} |
{{Uralské národy}} |
Verze z 26. 8. 2013, 13:26
Šablona:Infobox etnické skupiny
Marijci (též Čeremisové, rusky Марийцы) jsou ugrofinský národ žijící v Povolží. Většina Marijců žije v republice Marij El a také v Tatarstánu a Baškortostánu. V roce 2002 se k marijské národnosti přihlásilo 604 298 občanů Ruské federace. Několik tisíc Marijců žije nepůvodně na Ukrajině nebo v Kazachstánu.
Marijci se kulturně dělí Marijce horské, žijící podél pravého břehu Volhy, luční, žijící podél levého břehu Volhy a východní žijící převážně v Baškortostánu.[1]
Jazyk
Marijština náleží do finsko-volžských jazyků ugrofinské větve uralské jazykové rodiny. V současností ji lingvinisté dělí na čtyři dialekty: luční, horský, východní a severozápadní.
Náboženství
Marijci kromě pravoslaví vyznávají svoji tradiční pohanskou víru spočívající v uctívání přírody.
Tato víra - Kuga sorta (z překladu Velká svíce) vznikla v 19. století na vzdor proti christianizaci, avšak spolu s prastarými pohanskými prvky mísí i prvky křesťanství.[2] Tradiční náboženské obřady se konají v hájích a lesích u obětních míst nazývaných keremet, kam lidé nosí obětiny v podobě různého jídla. Na nejvyšším místě marijského pantheonu stojí Bílý bůh – Jumo (z finského slova jumala znamenající „Bůh“)[3].
Významní Marijci
- Vjačeslav Bykov — hokejista, trenér ruské reprezentace
- Ivan Kyrlija — básník a herec
- Vjačeslav Kislicyn — 2. prezident Marij El
- Valentin Kolumb — básník
- Ivan Palantaj — hudební skladatel
- Oleg Taktarov — zápasník a herec
- Sergej Čavajn — básník a dramaturg
- Andrej Ešpaj — hudební skladatel
- Jakov Ešpaj — hudební skladatel a etnograf
Odkazy
Reference
- ↑ Jazyky Evropy - Volžské jazyky
- ↑ Robert Winston: Člověk, Londýn: Dorling Kindersley, 2005. st. 397
- ↑ Severské listy - výprava k jezeru Světlojar
Literatura
- HUBINGER, Václav; HONZÁK, František; POLIŠENSKÝ, Jiří. Národy celého světa. Praha: Mladá fronta, 1985. S. 191–192.