Ů: Porovnání verzí
m editace uživatele 77.237.154.54 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je 01x07x2022000 značka: rychlé vrácení zpět |
Špatné datum značky: revertováno editace z Vizuálního editoru |
||
| Řádek 14: | Řádek 14: | ||
[[File:UULU 2022-07-20 145004.jpg|thumb|Ulice "U Úlů" ve městě [[Roudnice nad Labem]].]] |
[[File:UULU 2022-07-20 145004.jpg|thumb|Ulice "U Úlů" ve městě [[Roudnice nad Labem]].]] |
||
[[Soubor:Melantrich03b.jpg|náhled|Mattioliho herbář z roku 1561 … „figůrami pěkně vyzdobený“.]] |
[[Soubor:Melantrich03b.jpg|náhled|Mattioliho herbář z roku 1561 … „figůrami pěkně vyzdobený“.]] |
||
Vznik znaku ''ů'' souvisí úzce s hláskovou změnou /ó/ > /uo/ > /ú/, která v češtině proběhla v 14. a 15. století. Zatímco první hlásková změna se do grafiky prosazovala samovolně během 14. století, u druhé proběhla diskuse vedoucí ke kodifikaci nového znaku. V 15. a na začátku 16. století v grafice zcela převládal pravopis -uo- (Buoh, kuoň, tj. dnešní [[Bůh]], [[kůň]]), nicméně k zmíněné monoftongizaci začalo docházet již v 15. století, takže autoři [[Gramatika česká v dvojí stránce|první české gramatiky]] Optát a Gzel mohli v roce |
Vznik znaku ''ů'' souvisí úzce s hláskovou změnou /ó/ > /uo/ > /ú/, která v češtině proběhla v 14. a 15. století. Zatímco první hlásková změna se do grafiky prosazovala samovolně během 14. století, u druhé proběhla diskuse vedoucí ke kodifikaci nového znaku. V 15. a na začátku 16. století v grafice zcela převládal pravopis -uo- (Buoh, kuoň, tj. dnešní [[Bůh]], [[kůň]]), nicméně k zmíněné monoftongizaci začalo docházet již v 15. století, takže autoři [[Gramatika česká v dvojí stránce|první české gramatiky]] Optát a Gzel mohli v roce 1534 napsat, že pravopis -uo- je chybný „neb by podlé takového psaní v mluvení musilo býti divné oust křivení“ a doporučují namísto toho psát ''ú''.<ref>Beneš Optát; Petr Gzel; Václav Philomathes. ''Grammatyka česká v dvojí stránce''. Náměšť nad Oslavou, 1533. A4r–A4v. Dostupné http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/mluvnice/digitalni-kopie-detail/NamGram1533/strana-A4v%E2%80%93B1r. [[Vladimír Kyas|Kyas, V]]. První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 141-149. Dostupné http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=685</ref> |
||
S tímto názorem nesouhlasil [[Jan Blahoslav]] a v komentáři ke gramatice z roku 1571 uvedl, že Optátovi, který byl „více Němec nežli Čech“, jemná nuance mezi /uo/ a /u/ unikla a Gzel snad „neměl dobrého sluchu“.<ref>Hradil, Ignác; Jireček, Hermenegild (edd). Jana Blahoslawa Grammatika Česká. Vídeň, 1857. s. 7</ref> Přesto nedoporučuje návrat k pravopisu ''uo'', ale doporučuje podle praxe německých tiskařů zapisovat tuto hlásku (resp. podle Blahoslava dvojhlásku) tak, že se písmeno ''[[o]]'' nadepíše nad ''[[u]]''.<ref>Kyas, V. První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 141-149. Dostupné http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=685</ref> (v tehdejší praxi bylo běžné sázet např. ''oͤ'', což se zjednodušilo na dnešní ''[[ö]]'', nicméně se též raritně objevil i znak ''ů'', který snad přechodně zachytil monoftongizaci uo > u v nové horní němčině, srv. [[Střední horní němčina|shn.]] muoter > [[Nová horní němčina|nhn.]] Mutter)<ref>Grimm, J.; Grimm W. Deutsches Wörterbuch. Bd. 12, Sp. 2804. Dostupné http://woerterbuchnetz.de/DWB/?bookref=12,2804,32</ref> |
S tímto názorem nesouhlasil [[Jan Blahoslav]] a v komentáři ke gramatice z roku 1571 uvedl, že Optátovi, který byl „více Němec nežli Čech“, jemná nuance mezi /uo/ a /u/ unikla a Gzel snad „neměl dobrého sluchu“.<ref>Hradil, Ignác; Jireček, Hermenegild (edd). Jana Blahoslawa Grammatika Česká. Vídeň, 1857. s. 7</ref> Přesto nedoporučuje návrat k pravopisu ''uo'', ale doporučuje podle praxe německých tiskařů zapisovat tuto hlásku (resp. podle Blahoslava dvojhlásku) tak, že se písmeno ''[[o]]'' nadepíše nad ''[[u]]''.<ref>Kyas, V. První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 141-149. Dostupné http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=685</ref> (v tehdejší praxi bylo běžné sázet např. ''oͤ'', což se zjednodušilo na dnešní ''[[ö]]'', nicméně se též raritně objevil i znak ''ů'', který snad přechodně zachytil monoftongizaci uo > u v nové horní němčině, srv. [[Střední horní němčina|shn.]] muoter > [[Nová horní němčina|nhn.]] Mutter)<ref>Grimm, J.; Grimm W. Deutsches Wörterbuch. Bd. 12, Sp. 2804. Dostupné http://woerterbuchnetz.de/DWB/?bookref=12,2804,32</ref> |
||
Verze z 24. 4. 2024, 13:40
| Znak | Ů | ů | ||
|---|---|---|---|---|
| Název v Unicodu | Latin capital letter U with ring above | Latin small letter u with ring above | ||
| Kódování | dec | hex | dec | hex |
| Unicode | 366 | U+16e | 367 | U+16f |
| UTF-8 | 197 174 | c5 ae | 197 175 | c5 af |
| Číselná entita | Ů | Ů | ů | ů |
| Názvová entita | Ů | ů | ||
Ů respektive ů (kroužkované u, nebo u s kroužkem) je grafém používaný v české abecedě, který slouží spolu s ú k zaznamenání dlouhé zavřené zadní zaokrouhlené samohlásky ([uː]). Pro prodloužení u se používá pouze uvnitř slova, zatímco na počátku se používá čárkované u, a to i v případě, že je použita předpona.
Kroužkované u se v současnosti používá také ve slezské abecedě, konkrétně v kodifikaci Felikse Steuera.
Vznik
Vznik znaku ů souvisí úzce s hláskovou změnou /ó/ > /uo/ > /ú/, která v češtině proběhla v 14. a 15. století. Zatímco první hlásková změna se do grafiky prosazovala samovolně během 14. století, u druhé proběhla diskuse vedoucí ke kodifikaci nového znaku. V 15. a na začátku 16. století v grafice zcela převládal pravopis -uo- (Buoh, kuoň, tj. dnešní Bůh, kůň), nicméně k zmíněné monoftongizaci začalo docházet již v 15. století, takže autoři první české gramatiky Optát a Gzel mohli v roce 1534 napsat, že pravopis -uo- je chybný „neb by podlé takového psaní v mluvení musilo býti divné oust křivení“ a doporučují namísto toho psát ú.[1]
S tímto názorem nesouhlasil Jan Blahoslav a v komentáři ke gramatice z roku 1571 uvedl, že Optátovi, který byl „více Němec nežli Čech“, jemná nuance mezi /uo/ a /u/ unikla a Gzel snad „neměl dobrého sluchu“.[2] Přesto nedoporučuje návrat k pravopisu uo, ale doporučuje podle praxe německých tiskařů zapisovat tuto hlásku (resp. podle Blahoslava dvojhlásku) tak, že se písmeno o nadepíše nad u.[3] (v tehdejší praxi bylo běžné sázet např. oͤ, což se zjednodušilo na dnešní ö, nicméně se též raritně objevil i znak ů, který snad přechodně zachytil monoftongizaci uo > u v nové horní němčině, srv. shn. muoter > nhn. Mutter)[4]
V soudobé české tiskařské praxi se znak ů uchytil poměrně dobře (např. u Jiřího Melantricha) a to před rokem 1571, ale dokonce i na místech, kde etymologicky neměl žádné opodstatnění a dnes se tamější u čte krátce (např. „figůra“).
Nový znak byl použit především při tisku Bible kralické a zůstal pevnou součástí bratrského pravopisu. V pravopisných diskusích 19. století se sice uvažovalo o změně znaku (Václav Hanka navrhoval zapisovat ó), ale žádných z nich nakonec nebyl prosazen.
Kolísání ů a o
Proběhlé hláskové změny přinesly v nové češtině alternaci ů a o v kořeni slova. Jak při skloňování některých slov, Bůh, kůň, v genitivu Boha, koně, ale i při dalších změnách, srv. most, zdrobněle můstek.
Souvislosti s dalšími jazyky
Některé střídnice vyšlé z původního /ó/:
- slovenština – ô /uo/ – na Slovensku (v dialektech, ze kterých vzešla spisovaná slovenština) proběhla pouze první fáze hláskové změny /ó/ > /uo/, které se začalo zapisovat[5] jako ô
- polština – ó /u/ – v polštině došlo k podobnému vývoji jako v češtině, existuje zde i podobná hlásková alternace, srv. polsky Bóg, genitiv Boga.
Ve třicátých letech 20. století převzal slezský učenec Feliks Steuer ů do svého návrhu slezské abecedy.
Technické parametry
Ů má podle ISO 8859-2 pozici 217 velké a 249 malé. V Unicode pod kódovým označením U+016E velké a U+016F malé. V Braillové písmě je mu přiřazen znak ⠾.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ů na německé Wikipedii.
- ↑ Beneš Optát; Petr Gzel; Václav Philomathes. Grammatyka česká v dvojí stránce. Náměšť nad Oslavou, 1533. A4r–A4v. Dostupné http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/mluvnice/digitalni-kopie-detail/NamGram1533/strana-A4v%E2%80%93B1r. Kyas, V. První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 141-149. Dostupné http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=685
- ↑ Hradil, Ignác; Jireček, Hermenegild (edd). Jana Blahoslawa Grammatika Česká. Vídeň, 1857. s. 7
- ↑ Kyas, V. První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny. Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 141-149. Dostupné http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=685
- ↑ Grimm, J.; Grimm W. Deutsches Wörterbuch. Bd. 12, Sp. 2804. Dostupné http://woerterbuchnetz.de/DWB/?bookref=12,2804,32
- ↑ HATTALA, Martin. Krátka mluvnica slovenská. V Prešporku: tiskom predtým Schmidovym, 1852. Dostupné online. S. 3.
Literatura
- Grimm, J.; Grimm W. Deutsches Wörterbuch. Bd. 12, Sp. 2804. Dostupné http://woerterbuchnetz.de/DWB/?bookref=12,2804,32.
- Hradil, Ignác; Jireček, Hermenegild (edd). Jana Blahoslawa Grammatika Česká. Vídeň, 1857.
- Eisner, Pavel. Chrám i tvrz. Praha : 1992, LN. Kapitola Kapitolka, jež je spíš povídkou, pojednávající o mládenečkovi, který si nese svou znejmilejších na zádech, s. 38–39.
- Kott, F. Š. Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Svazek 8.
- Kyas, V. První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny. Slovo a slovesnost,ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 141-149.
- Optát, Beneš; Gzel, Petr; Philomathes, Václav. Grammatyka česká v dvojí stránce. Náměšť nad Oslavou, 1533. A4r–A4v. Dostupné http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/mluvnice/digitalni-kopie-detail/NamGram1533/strana-A4v%E2%80%93B1r
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ů na Wikimedia Commons
