Karel II. Falcký

Kupferstich von Ulrich Kraus: Kurfiřt Karel II. Falcký v brnění na mědirytině Ulricha Krause, ve výhledu z okna heidelbergský zámek.

Karel II. Falcký (31. března 1651, Heidelberg - 16. května 1685 tamtéž) byl falckrabě a falcký kurfiřt od roku 1680 do své smrti.

Biografie

Původ a mládí

Karel se narodil jako nejstarší syn kurfiřta Karla Ludvíka Falckého (1617–1680) z jeho prvního manželství s Šarlotou Herssensko-Kasselskou (1627–1686), dcerou hessenského landkraběte Viléma V. Karlova mladší sestra byla Alžběta Šarlota Falcká, pozdější vévodkyně orléanská. Manželství rodičů skončilo záhy, již v roce 1654 rozvratem a matka se vrátila zpět do Kasselu; otec se po rozvodu (jehož právní platnost byla zpochybňována) znovu morganaticky oženil. Karel tak vyrůstal bez matky, pod dohledem autoritativního otce, v péči své tety, nejmladší otcovy sestry Žofie Hannoverské.

Vzdělání kurprince řídili vychovatelé Samuel von Pufendorf a Ezechiel Spanheim. Svou Grand Tour podnikl Karel v roce 1670 do Švýcarska a Francie. Ve Švýcarsku onemocněl neštovicemi; uzdravil se sice, ale jeho obličej byl nemocí navždy poznamenán. Karel byl považován za velmi vzdělaného a v roce 1672 zveřejnil pod jménem Pfilotheus teologický spis Symbola christiana. Vztah s otcem byl obtížný. Karel po něm požadoval místodržitelství v Kreuznachu a participaci na vládních záležitostech, to však Karel Ludvík svému synovi odepřel.

Když v roce 1680 v říšské válce falcké centrum Germersheim opanovali Francouzi, odešel Karel do Anglie na dvůr svého příbuzného (otcův bratranec), anglického krále Karla II. Stuarta a zde hledal pomoc proti francouzskému králi Ludvíku XIV. Tohoto cíle nedosáhl, byl však dekorován Podvazkovým řádem a na Oxfordské universitě jmenován doktorem medicíny. Během tohoto anglického pobytu zemřel 28. srpna 1680 Karlův otec a Karel po něm jako Karel II. Falcký zdědil titul falckého kurfiřta a správce říšské pokladny.

Manželství

20. září roku 1671 se v Heidelbergu oženil, na nátlak svého otce a za zprostředkování své tety Žofie Hannoverské, s dánskou princeznou Vilemínou Ernestinou Dánskou, dcerou dánského krále Frederika III. 7. července roku 1671 byl dánským králem dekorován nejvyšším dánským státním vyznamenáním Řádem slona jako jeho 123. nositel. Manželství bylo nešťastné a zůstalo bezdětné. V průběhu stavebního veselí musel údajně žádat Karel o radu, co si má muž o svatební noci počít.

Vláda

Karlovo krátké panování nebylo nikterak oslnivé. Prvním ministrem jmenoval svého neschopného bývalého vychovatele Paula Hachenberga. Přivedl z Kasselu zpět svou matku a zaplatil její obrovské dluhy. Karel byl slabé a bázlivé povahy, poznamenané zážitky z dětství. Vykazoval mimořádné zaujetí pro vojenský život a vládl v duchu přísného kalvinismu, proto povolil kalvinistům z matčina domova usídlit se v Rýnské Falci. Ovlivněn byl přitom dvorním kazatelem Johannem Ludwigem Langhannsem, který se po Hachenburgově smrti stal prvním mimistrem. Karel potlačoval luteránství, jež vyznávala i jeho manželka. Provoz předimenzovaného dvora, divadelních společností, lov i velké vojenské výdaje měly za následek narůstající finanční těžkosti ve státním hospodářství, jež neodstranilo ani zvyšování daní. V roce 1682 zastavil Karel Germersheim na dvacet let Francii.

Karel byl posledním falckým kurfiřtem z protestantsko-reformovaného domu Pfalz-Simmern. Další větev rodu Wittelsbachů byla katolická větev Pfalz-Neuburg. Nejprve se Karel ještě podařilo dosáhnout jistého kompromisu, co se týče náboženských otázek v zemi. Ovšem nemohl zabránit tomu, že další běh událostí kolem otázky dědických nároků jeho sestry, orléanské vévodkyně, vedl k válce o falcké dědictví.

Smrt a její důsledky

Karel zemřel bez potomků 16. května 1685 v Heidelbergu. Rýnská Falc měla přejít pod vládu katolické linie rýnských Wittelsbachů, větve Pfalz-Neuburg (děti z druhého, morganatického manželství jeho otce byly z dědických nároků vyloučeny). Francouzský král Ludvík XIV. však vystoupil s dědickými nároky na toto území jménem Karlovy sestry Liselotty, manželky Ludvíkova mladšího bratra Filipa I. Orléanského; v důsledku toho vypukl devastující válečný konflikt, Devítiletá válka (válka o falcké dědictví) (1688-1697), kdy se proti Francii Ludvíka XIV. postavila koalice evropských států (Augšpurská liga) s cílem zamezit další francouzské územní expanzi. Titul falckého kurfiřta nakonec přešel do rukou katolické linie Wittelsbachů, reprezentované Filipem Vilémem Falckým, ovšem za cenu zničení do té doby kvetoucí země.

Literatura

• Karl Kollnig: Die Kurfürsten von der Pfalz. ISBN 3-929295-04-0. 1993.
• Arthur Kleinschmidt: Karl II. (Kurfürst von der Pfalz). In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 15, Duncker & Humblot, Leipzig 1882, S. 324–326.
• Peter Fuchs: Karl II. (Kurfürst von der Pfalz), in: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 11, Duncker & Humblot, Berlin 1977, S. 249 f.