Hedvábnictví: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
rozšířeno dle cit.literatury
Řádek 21: Řádek 21:
K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn [[Albrecht z Valdštejna]] v [[Jičín]]ě v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo.
K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn [[Albrecht z Valdštejna]] v [[Jičín]]ě v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo.


Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel Locatelli. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil vlašskému špitálu, kde se hedvábí vyrábělo až do roku 1789. V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos pro podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů za poškozování stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků<ref></ref>. V desetiletí 1770-1780 vyrobeno asi 40 q [[přírodní hedvábí|hedvábné příze]]. Josef Rangher v polovině 19. století hedvábí vyráběl na předměstíí [[Praha|Prahy]], a to v usedlosti nazývané [[Rangherka]], neboli Vršovický zámeček. Její součástí jsou síně pro chování bource morušového, na přilehlém pozemku je vysázeno 200 moruší. Roku 1863 byla v Praze založena ''Hedvábnická jednota pro království české'' v čele s Ferdinandem Hillerem. Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 q hedvábných kokonů.<ref>{{Citace elektronické monografie
Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel Locatelli. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil vlašskému špitálu, kde se hedvábí vyrábělo až do roku 1789. V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos pro podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů za poškozování stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků. V desetiletí 1770-1780 vyrobeno asi 40 q [[přírodní hedvábí|hedvábné příze]]. Ital Josef Rangheri v polovině 19. století výrobu hedvábí zavedl na předměstíí [[Praha|Prahy]], a to v usedlosti nazývané [[Rangherka]], neboli Vršovický zámeček. Její součástí byly síně pro chování bource morušového, na přilehlém pozemku dal vysázet 200 moruší. Roku 1863 byla v Praze založena ''Hedvábnická jednota pro království české'' v čele s Ferdinandem Hillerem. Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 q hedvábných kokonů.<ref>{{Citace elektronické monografie
| titul = Hedvábnictví
| titul = Hedvábnictví
| url = http://archive.org/stream/ottvslovnknauni51ottogoog#page/n172/mode/2up
| url = http://archive.org/stream/ottvslovnknauni51ottogoog#page/n172/mode/2up

Verze z 14. 3. 2019, 22:47

Soubor:Silkworm & cocoon.jpg
Housenka a kokon
bource morušového

Hedvábnictví je obor hospodářství zahrnující všechny činnosti od chovu housenek až po zpracování přírodního hedvábí na příze a plošné textilie. [1]

Historie

Dvorní dámy připravují hedvábné vlákno, malba císaře Chuej-cunga

První zmínka o objevu hedvábí (silk) a bource morušového (Bombyx mori) pochází z Číny. Objev hedvábnictví je připisován konkubíně čínského císaře Chuang-ti, který žil asi 3000 let před Kristem.[zdroj?]

Tajemství výroby hedvábí si čínští výrobci velmi pečlivě střežili před světem více jak 2000 let. Výroba hedvábí se řadila k nejstřeženějším tajemstvím na světě. Podle jedné z legend dokázal jako první jeden mnich ve službách císaře Justiniána I. propašovat vajíčka bource morušového z Číny v dutých bambusových holích.

Hedvábné vlákno vytváří bourec morušový (latinsky: Bombyx mori - „hedvábný motýľ“). Dospělý jedinec žije asi jen tři dny, ve kterých snese okolo 300 vajíček. Bourec morušový se živí listy morušovníku. Když dosáhne asi třicetinásobku původní délky, zakuklí se. Housenka se do hedvábného vlákna, které sama vytvoří, zamotává a vytvoří kokon (zámotek). Jeden kokon může obsahovat 730 až 915 metrů dlouhé vlákno.[zdroj?]

Vlákno hedvábí tvoří bílkoviny fibrin a sericin, které na vzduchu tuhnou a vytvářejí hedvábné vlákno, které je extrémně pevné a mohou se z něj tkát hedvábné látky. Hedvábné látky jsou zhotoveny z ušlechtilého přírodního materiálu, který má specifickou strukturu a mimořádný lesk. Už od nepaměti byl velmi cennou komoditou.

Hedvábnictví na území České republiky

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn Albrecht z Valdštejna v Jičíně v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo.

Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel Locatelli. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil vlašskému špitálu, kde se hedvábí vyrábělo až do roku 1789. V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos pro podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů za poškozování stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků. V desetiletí 1770-1780 vyrobeno asi 40 q hedvábné příze. Ital Josef Rangheri v polovině 19. století výrobu hedvábí zavedl na předměstíí Prahy, a to v usedlosti nazývané Rangherka, neboli Vršovický zámeček. Její součástí byly síně pro chování bource morušového, na přilehlém pozemku dal vysázet 200 moruší. Roku 1863 byla v Praze založena Hedvábnická jednota pro království české v čele s Ferdinandem Hillerem. Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 q hedvábných kokonů.[2] Další pěstitelé hedvábí byli evidování v Noutonicích, Chocní, Heřmanově Městci, Písku, či v Chlumu u Třeboně, roku 1882 bylo napočítáno na 105 tisíc morušových stromk [3]. V okolí Šumperka a Rýmařova bylo v té době založeno několik textilních podniků, které se zabývaly výhradně zpracováním (převážně importovaného) hedvábí a tato oblast se stala významným střediskem hedvábnictví pro celé tehdejší Rakousko-Uhersko a pozdější Československo.[4] Ještě v 60. letech 20. století zde bylo v tomto oboru zaměstnáno přes 2000 lidí, [5] v té době však byly zpracovávané materiály převážně filamenty z viskózy nebo polyamidu, tehdy nazývané umělé nebo syntetické hedvábí a např. úřední statistika z roku 1990 uváděla pro hedvábnické odvětví výrobu 70 milionů metrů tkanin s podílem pouhých 130 tisíc metrů z přírodního hedvábí.[6] V pozdějších letech se v českých výrobních statistikách hedvábné textilie nevyskytují.

Světové hedvábnictví v 21. století

Chovem housenek k získávání hedvábného vlákna a zpracováním na textilie se zabývá ve světě asi 60 států ležících téměř bez výjimky v subtropickém nebo tropickém pásmu zeměkoule. Dominantní postavení v dodávkách hedvábných vláken (v roce 2015 cca 200 000 tun) mají Čína s podílem na výrobě cca 85 % a Indie se 14 %.[7]

Vedle klimatických podmínek je úspěch v hedvábnictví závislý na dostatku levných pracovních sil s patřičnými zkušenostmi. V Indii je v hedvábnictví zaměstnáno asi 7 milionů, v Číně 1 milion a např. v Thajsku 20 tisíc lidí.[7]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hodvábnictvo na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ silk industry [online]. Collins, 2017 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Hedvábnictví [online]. Hiller, 1883 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. 
  3. ↑ Národní listy č. 138, 18.5.1882, strana 3
  4. ↑ Pokračování v tradici [online]. Rýmařovský horizont, 2005-10-31 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ Hospodářská geografie severní Moravy [online]. Univerzita Palackého v Olomouci, 1962-10-30 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. 
  6. ↑ Statistická ročenka ČSFR 1990, SNTL Praha 1990, ISBN 80-03-00516-7, str. 414
  7. ↑ a b Global Silk Industry [online]. ISC, 2013 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • Rangheri, J., Thám, K. I.: 1813. Poučenj o dobýwánj hedbáwj (hedbáwnictwj) w Čechách: wěrné, prosté, na wlastnj zkussenosti založené uwedenj, kterak se s hedbáwopředy neb hedbávnými hausenkami zde w zemi lehce a s gistotau y s užitkem zacházeti má. J. Rangheri, 75 pp.
  • Krejčík, J.: 1921. Hedvábnictví. Vydal Hedvábnický spolek Praha, Praha, Nakl. J. Šnajdr, Kladno, 20 pp.
  • Weinzettel, B., 1941. Z dějin hedvábnictví v Čechách. [1.vyd.]. Knihtiskárna Frant. Pácha, Praha, 67 pp. + obr.
  • Dohnal, F. et Smejkal, M.: 1993. Pěstování moruší a chov bource morušového. Výzkumný ústav včelařský, 25 pp.
  • Veselý, V.: 1996. České hedvábnictví. Včelařství, 130, č. 12, p. 281.

Externí odkazy

  • Vladislav Dudák: Zapomenutá historie pražského hedvábnictví a morušovníků. Dostupné online.
  • Chov bource morušového. Dostupné online.
  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu hedvábnictví na Wikimedia Commons
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hedvábnictví&oldid=17045496“