Hedvábnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Housenka a kokon
bource morušového

Hedvábnictví je obor hospodářství zahrnující všechny činnosti od chovu housenek až po zpracování přírodního hedvábí na příze a plošné textilie. [1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dvorní dámy připravují hedvábné vlákno, malba císaře Chuej-cunga

První zmínka o objevu hedvábí (silk) a bource morušového (Bombyx mori) pochází z Číny. Objev hedvábnictví je připisován konkubíně čínského císaře Chuang-ti, který žil asi 3000 let před Kristem.[zdroj?]

Tajemství výroby hedvábí si čínští výrobci velmi pečlivě střežili před světem více jak 2000 let. Výroba hedvábí se řadila k nejstřeženějším tajemstvím na světě. Podle jedné z legend dokázal jako první jeden mnich - misionář ve službách císaře Justiniána I. propašovat vajíčka bource morušového z Číny v dutých bambusových holích.

Hedvábné vlákno vytváří bourec morušový (latinsky: Bombyx mori - „hedvábný motýľ“). Dospělý jedinec žije asi jen tři dny, ve kterých snese okolo 300 vajíček. Bourec morušový se živí listy morušovníku. Když dosáhne asi třicetinásobku původní délky, zakuklí se. Housenka se do hedvábného vlákna, které sama vytvoří, zamotává a vytvoří kokon (zámotek). Jeden kokon může obsahovat 730 až 915 metrů dlouhé vlákno.[zdroj?]

Vlákno hedvábí tvoří bílkoviny fibrin a sericin, které na vzduchu tuhnou a vytvářejí hedvábné vlákno, které je extrémně pevné a mohou se z něj tkát hedvábné látky. Hedvábné látky jsou zhotoveny z ušlechtilého přírodního materiálu, který má specifickou strukturu a mimořádný lesk. Už od nepaměti byl velmi cennou komoditou.

Hedvábnictví na území České republiky[editovat | editovat zdroj]

K prvnímu pokusu zavést výrobu hedvábí z kokonů housenek bource morušového dal pokyn Albrecht z Valdštejna v Jičíně v roce 1627, kdy tam povolal italské dělníky, kteří vysázeli mnoho moruší a zahájili pěstování. Po jeho smrti však hedvábnictví zaniklo.

Roku 1749 začali v Praze na hradbách vysazovat moruše dva Italové: geodet major Carlo Cremieri a divadelní podnikatel Giovanni Battista Locatelli, který se usadil v divadle Bouda se svým operním ansámblem. Roku 1757 od nich moruše odkoupil komerciální kongres, který stromky postoupil vlašskému špitálu na Malé Straně, kde se hedvábí vyrábělo až do jeho zrušení roku 1789. V roce 1752 vydala císařovna Marie Terezie výnos na podporu pěstování moruší a roku 1756 jej doplnila pohrůžkou trestů žalářem za poškozování vysazených stromů. Roku 1751 obdržel radní Starého Města pražského Bedřich z Friedbergů povolení, aby z výnosu maškarních plesů, které pořádal ve svém domě čp. 620/I, přispíval do fondu na pěstování morušových stromků. V desetiletí 1770-1780 vyrobeno asi 40 q hedvábné příze. Ital Josef Rangheri v polovině 19. století výrobu hedvábí zavedl na předměstíí Prahy, a to v usedlosti nazývané Rangherka, neboli Vršovický zámeček. Její součástí byly síně pro chování bource morušového, na přilehlém pozemku dal vysázet 200 moruší. Roku 1863 byla v Praze založena Hedvábnická jednota pro království české v čele s Ferdinandem Hillerem. Koncem 19. století se počítalo s ročním výnosem cca 3 q hedvábných kokonů.[2] Další pěstitelé hedvábí byli evidování v Noutonicích, Chocní, Heřmanově Městci, Písku, či v Chlumu u Třeboně, roku 1882 bylo napočítáno na 105 tisíc morušových stromk [3]. V okolí Šumperka a Rýmařova bylo v té době založeno několik textilních podniků, které se zabývaly výhradně zpracováním (převážně importovaného) hedvábí a tato oblast se stala významným střediskem hedvábnictví pro celé tehdejší Rakousko-Uhersko a pozdější Československo.[4] Ještě v 60. letech 20. století zde bylo v tomto oboru zaměstnáno přes 2000 lidí, [5] v té době však byly zpracovávané materiály převážně filamenty z viskózy nebo polyamidu, tehdy nazývané umělé nebo syntetické hedvábí a např. úřední statistika z roku 1990 uváděla pro hedvábnické odvětví výrobu 70 milionů metrů tkanin s podílem pouhých 130 tisíc metrů z přírodního hedvábí.[6] V pozdějších letech se v českých výrobních statistikách hedvábné textilie nevyskytují.

Světové hedvábnictví v 21. století[editovat | editovat zdroj]

Chovem housenek k získávání hedvábného vlákna a zpracováním na textilie se zabývá ve světě asi 60 států ležících téměř bez výjimky v subtropickém nebo tropickém pásmu zeměkoule. Dominantní postavení v dodávkách hedvábných vláken (v roce 2015 cca 200 000 tun) mají Čína s podílem na výrobě cca 85 % a Indie se 14 %.[7]

Vedle klimatických podmínek je úspěch v hedvábnictví závislý na dostatku levných pracovních sil s patřičnými zkušenostmi. V Indii je v hedvábnictví zaměstnáno asi 7 milionů, v Číně 1 milion a např. v Thajsku 20 tisíc lidí.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hodvábnictvo na slovenské Wikipedii.

  1. silk industry [online]. Collins, 2017 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Hedvábnictví [online]. Hiller, 1883 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  3. Národní listy č. 138, 18.5.1882, strana 3
  4. Pokračování v tradici [online]. Rýmařovský horizont, 2005-10-31 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  5. Hospodářská geografie severní Moravy [online]. Univerzita Palackého v Olomouci, 1962-10-30 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (česky) 
  6. Statistická ročenka ČSFR 1990, SNTL Praha 1990, ISBN 80-03-00516-7, str. 414
  7. a b Global Silk Industry [online]. ISC, 2013 [cit. 2017-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Rangheri, J., Thám, K. I.: 1813. Poučenj o dobýwánj hedbáwj (hedbáwnictwj) w Čechách: wěrné, prosté, na wlastnj zkussenosti založené uwedenj, kterak se s hedbáwopředy neb hedbávnými hausenkami zde w zemi lehce a s gistotau y s užitkem zacházeti má. J. Rangheri, 75 pp.
  • Krejčík, J.: 1921. Hedvábnictví. Vydal Hedvábnický spolek Praha, Praha, Nakl. J. Šnajdr, Kladno, 20 pp.
  • Weinzettel, B., 1941. Z dějin hedvábnictví v Čechách. [1.vyd.]. Knihtiskárna Frant. Pácha, Praha, 67 pp. + obr.
  • Dohnal, F. et Smejkal, M.: 1993. Pěstování moruší a chov bource morušového. Výzkumný ústav včelařský, 25 pp.
  • Veselý, V.: 1996. České hedvábnictví. Včelařství, 130, č. 12, p. 281.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Vladislav Dudák: Zapomenutá historie pražského hedvábnictví a morušovníků. Dostupné online.
  • Chov bource morušového. Dostupné online.
  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu hedvábnictví ve Wikimedia Commons