Autonomie vůle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Smluvní volnost)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Autonomie vůle je stěžejní zásadou soukromého práva. Zásada autonomie (svébytnosti, samostatnosti) vůle vychází z předpokladu, že subjekty soukromého práva mohou vstupovat svobodně ze své vůle do soukromoprávních vztahů a sjednat si většinu práv a povinností, nejsou-li v daném konkrétním případě omezeny zákonem. Uvedená zásada vyplývá z obecnější zásady legální licence vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno.[1][2] Nikdo nemůže být nucen k tomu, co zákon neukládá.

Autonomií vůle rozumíme zejména smluvní svobodu, tedy svobodu rozhodnout se, zda smlouvu uzavřít, za jakých podmínek (s jakým obsahem) a v jaké formě. Člověk má stejnou svobodu vůle v tom, že nemusí právně jednat, a tak nevstoupit do právního vztahu bez udání důvodu. Projevy autonomie vůle jsou přítomny v každodenním životě člověka, dávají možnost se chovat určitým způsobem vůči jiným osobám, navazovat kontakt s osobami podle své vůle a právně s nimi jednat. Autonomie vůle představuje princip, který zaručuje každému svobodu, která ovšem není neomezená, ale je vymezena hranicí, kterou stanoví právní řád. Výkon práv jednotlivce je omezen výkonem práv jiných.

Smluvní svoboda není absolutní. Právo uzavřít platně smlouvu je omezeno jednak případy, kdy předmět smlouvy je absolutně nemožný, kdy je to zakázáno zákonem nebo uzavření takové smlouvy je v rozporu s dobrými mravy. Existují v životě i případy, kdy je člověk povinen smluvní vztah uzavřít přesto, že neprojeví autonomii své vůle. Obvyklý příklad takové povinnosti může být uzavření pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je-li člověk jeho vlastníkem. V situaci, kdy vlastník vozidla povinný smluvní vztah neuzavře, je ze zákona sankcionován.

Autonomie vůle se projevuje i v jiných případech, než jen ve smluvní svobodě. Jedná se např. o právo vlastníka věc užívat nebo věc neužívat, zničit nebo spotřebovat. Autonomie vůle se projevuje i v oblasti dědění. Každý má právo rozhodnout o svém majetku pro případ smrti.

Smluvní svoboda v občanském zákoníku[editovat | editovat zdroj]

Široký prostor pro smluvní svobodu zakotvuje občanský zákoník ve větě druhé § 1725: „V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.“ V § 1746 odst. 2 pak zákoník dává prostor pro vznik tzv. inominátních (nepojmenovaných) smluv: „Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.“

Projevem autonomie vůle je i preference dispozitivních noremobčanském právu, kterou zakotvuje ust. § 1 odst. 2: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“

Autonomie vůle v pracovním právu[editovat | editovat zdroj]

Možnost odchýlení od zákona je i pro pracovněprávní vztahy upravena v občanském zákoníku, který upravuje dispozitivnost právních norem v § 1 odst. 2. Pracovní právo ale z rodiny soukromého práva vybočuje svou výraznější ochrannou funkcí, která se projevuje většími omezeními smluvní autonomie ve prospěch zvýšené ochrany zaměstnanců.[3] Zákoník práce proto omezení možnosti odchýlit se od zákona dále doplňuje v § 4a, kde především konstatuje, že vzdá-li se zaměstnanec práva, které mu tento zákon, kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis poskytuje, nepřihlíží se k tomu, a že odchýlení od ustanovení uvedených v § 363 zákoníku práce, kterými se zapracovávají předpisy Evropské unie, je možné jen ve prospěch zaměstnance.[4]

Smluvní svoboda v mezinárodním právu soukromém[editovat | editovat zdroj]

mezinárodním právu soukromém se smluvní autonomie projevuje především jako možnost volby práva: smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Z tohoto pravidla existují výjimky týkající se spotřebitelských smluv, přepravních smluv, pojistných smluv a pracovních smluv.

Volbu práva připouští zákon o mezinárodním právu soukromém[5] i Nařízení o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I).[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 2 odst.4. [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.
  2. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3. [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.
  3. PICHRT, Jan. K některým aspektům vztahu občanského zákoníku a zákoníku práce. Právní rozhledy. 2014, čís. 19, s. 258. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-09. ISSN 1210-6410. 
  4. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZPr“), § 4a. [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.
  5. Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, § 87 odst. 1. [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.
  6. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I), čl. 3. [cit. 2014-08-01]. Dostupné online.

Související články[editovat | editovat zdroj]