Slon cejlonský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxSlon cejlonský
alternativní popis obrázku chybí
Samec slona cejlonského - jeden z nemnoha, co mají kly
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci
Třída savci
Řád chobotnatci
Čeleď slonovití
Rod Elephas
Trinomické jméno
Elephas maximus maximus
Linnaeus; 1758
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Slon cejlonský (Elephas maximus maximus) je jedním ze tří uznávaných žijících poddruhů slona indického (klasifikace slona bornejského je sporná).[1][2] Vyskytuje se pouze na ostrově Srí Lanka. V současné době zde ve volné přírodě žije okolo 6000 slonů (stav k roku 2017).[3][4][5][6]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Srílanští sloni jsou největší z poddruhů slona indického, i když rozdíly ve velikosti jednotlivých poddruhů nejsou nijak zásadní. Dosahují výšky v ramenou mezi 2 a 3,5 m, váží mezi 2 000 a 5 500 kg a mají 19 párů žeber (stejně jako bengálský poddruh, sumaterský má 20 párů). Barva jejich kůže je tmavší než u slona bengálského nebo sumaterského, s větší a výraznější depigmentací na uších, tváři, chobotu a břichu.[7] Výskyt klů je nejnižší ze všech poddruhů.[7] Pouze 7 % samců a zanedbatelné množství samic má kly.[8]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Sloni cejlonští žijí jen na ostrově Srí Lanka. Tento ostrov a zároveň stát je zemí s nejvyšší hustotou slonů ze všech ostatních zemí výskytu.[5] Před příchodem lidí žili sloni pravděpodobně na celém ostrově v množství odhadovaném až na 12 000 jedinců. V období mezi 16. a 20. stoletím byli vytlačeni z vlhčích oblastí, jež byly přeměněny na plantáže. V současné době se jejich výskyt omezuje převážně na suché nížiny, které jsou poměrně rozsáhlé na severu, jihu, východě, severozápadě i jihovýchodě Srí Lanky. Celkem jde o asi 60 % území ostrova. Území, na němž se vyskytují, je v podstatě spojité, jednotlivé subpopulace nejsou výrazně odděleny.[5] Největší množství slonů žije v národních parcích Udawalawe (cca 1000 kusů), Yala, Minneriya, Kaudulla a v dalších chráněných oblastech. Velké množství jedinců se nachází i mimo rezervace.[5]

Populace[editovat | editovat zdroj]

Vývoj populace slona cejlonského lze zachytit s poměrnou přesností v horizontu přibližně 200 let. Zde je přehled počtu jedinců:[3][5][9]

  • 12 000 začátkem 19. století;
  • 10 000 začátkem 20. století;
  • 1 500 v roce 1951;
  • 1 600 až 2 200 v roce 1969;
  • 2 700 až 3 200 v roce 1990;
  • 3 160 až 4 400 v roce 2000;
  • 5 879 v roce 2011;
  • 6 000 v roce 2017

Ekologie a chování[editovat | editovat zdroj]

Malé stádo slonů v Ekoparku Hurulu

Samice a mláďata formují malé a poměrně volné skupiny, které žijí pospolu. Hierarchie a stmelení uvnitř skupin není nijak výrazné, je nižší, než je tomu u slonů afrických.[10] Nicméně v obdobích sucha se mohou tvořit i velké skupiny čítající až stovky jedinců. Sloni mezi sebou komunikují vizuálními, akustickými a chemickými signály. Zvukových projevů bylo zjištěno nejméně 14.[11]

Sloni dokáží sníst až 150 kg rostlinného materiálu denně. Nejsou vybíraví a živí se širokou škálou potravy. Na severozápadním pobřeží Srí Lanky bylo pozorováno chování slonů v období od ledna 1998 do prosince 1999. Sloni zde konzumují celkem 116 rostlinných druhů z celkem 37 čeledí. Více než 25 % druhů rostlin patřilo do čeledi bobovité (Fabaceae) a 19 % rostlinných druhů patřilo k rodině lipnicovité (Poaceae). Více než 40 % druhů se řadí mezi stromy. Mladí jedinci spásají přednostně trávu.[12]

V historii a kultuře[editovat | editovat zdroj]

Slon využívaný k orbě

Žádné jiné srílanské zvíře není tak spojeno s místními dějinami jako slon. Staří sinhálští králové si nechávali zajímat a krotit slony. Drželi je ve speciálních stájích a trénovali je specialisté z etnika Kuruwe. Používali je v bitvách, v různých slavnostech, ceremoniích a bojových hrách a také na práci. Sloni požívali plnou královskou ochranu a jejich zabití bylo trestáno smrtí. S příchodem Britů začátkem 19. století se situace zcela změnila. Britští důstojníci a lovci zabíjeli slony kvůli sportu a úřady dokonce platily odměnu za každého mrtvého slona, neboť ti začali být považováni za škůdce úrody.[6]

Sloni byli využíváni na různé slavnostní průvody, kde bylo potřeba stavět na odiv pompu a předvést nádhernou podívanou. Například při každoroční slavnosti Perahera procházelo ulicemi města Kandy více než sto slonů. Boje slonů zvané Gaja Keliya byly velmi populární. Ve válkách je lidé využívali jak k přepravě lidí a nákladu, tak přímo v bitvách. Na konec chobotu mívali připevněný těžký železný řetěz, jímž otáčeli a smetávali nepřátelské vojáky. Srílanští sloni byli prý obzvláště vhodní pro bojové nasazení (lepší než sloni z Indie), jejich válečné kvality znali už staří Řekové ve 4. století př. n. l. a chválilo je několik historiků. Jsou zaznamenány případy, kdy místní vládci využívali slony jako popravčí, kteří zabíjeli odsouzence k smrti (napichováním na kly, rozdupáváním a roztrháváním).[6]

Sloni byli po mnoho století předmětem obchodu - byli ze Srí Lanky vyváženi a stejně tak byli na ostrov dováženi, především z Barmy.[6]

Hrozby[editovat | editovat zdroj]

Sloní sirotčinec

Během občanské války na Srí Lance v letech 1983 až 2009 patřili sloni mezi jedny z obětí. Několik set jich zahynulo buď v důsledku střelby nebo po došlápnutí na miny. Část zabili rovněž pytláci a část byla minami zmrzačena. Jen v letech 1990 až 1994 takto zemřelo 261 jedinců.

V současné době je pytláctví spíše malou hrozbou. Je to dáno především tím, že mezi cejlonskými slony se nachází jen minimum jedinců s kly. Nicméně i tak jistý obchod se slonovinou existuje. Jeho centrem je město Kandy.

Současnou hlavní hrozbou je nárůst lidské populace a její hlad po životním prostoru a zemědělské půdě. Sloni se tak stále častěji dostávají do konfliktu s lidmi, kteří si chrání před těmito velkými býložravci svou úrodu. Úmrtnost slonů v důsledku lidských aktivit v letech 2005 až 2010 postupně rostla z přibližně 120 na více než 220 kusů za rok. Lidé zabíjejí slony buď střelnými zbraněmi (i nastraženými na samospoušť) nebo nejnověji (od roku 2010) za pomoci tzv. hakkapatas (Hakka Patas), což jsou malé nálože schované v ovoci či zelenině. Pokud slon takovýto plod začne žrát, výbušnina mu exploduje v tlamě a buď ho rovnou zabije nebo v častějších případech smrtelně zmrzačí. Jestliže není zvíře ošetřeno lidmi, umírá obvykle v průběhu 14 dnů.[5][13][14] Nezanedbatelná část slonů umírá i při střetu s vlaky, případně po zásahu elektrickým proudem. Nicméně i lidé na vzájemné konflikty doplácejí, každý rok jich po střetu se slony zemře v průměru 71.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sri Lankan elephant na anglické Wikipedii.

  1. SPECIES Elephas maximus. Mammal Species of the World [online]. www.departments.bucknell.edu [cit. 2019-01-05]. Dostupné online. 
  2. KOŘÍNEK, Milan. slon indický Elephas maximus. www.biolib.cz [online]. [cit. 2019-01-05]. Dostupné online. 
  3. a b DEUTSCH, Jillian. A Sri Lankan Mission To Save Endangered Elephants. www.worldcrunch.com [online]. [cit. 2019-01-05]. Dostupné online. 
  4. BANDARA, Ranjith; TISDELL, Clement. The History and Value of the Elephant in Sri Lankan Society. [s.l.]: THE UNIVERSITY OF QUEENSLAND: WORKING PAPERS ON ECONOMICS, ECOLOGY AND THE ENVIRONMENT, 2005. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g FERNANDO, Prithiviraj, a kol. Current Status of Asian Elephants in Sri Lanka. Gajah. 2011, roč. 35, s. 93-103. Dostupné online. 
  6. a b c d JAYEWARDENE, Jayantha. Elephants in Sri Lankan History and Culture. livingheritage.org [online]. [cit. 2019-01-05]. Dostupné online. 
  7. a b FOWLER, Murray E. Biology, Medicine, and Surgery of Elephants. [s.l.]: John Wiley & Sons, 2006. 591 s. Dostupné online. ISBN 9780813806761. (anglicky) Google-Books-ID: oCpiZA61tyQC. 
  8. KATUGAHA, H. I. E. Tuskers of Ruhuna National Park, Sri Lanka. Gajah. 1997, roč. 18, s. 67-68. 
  9. SANTIAPILLAI, Charles, a kol. A strategy for the conservation of the Asian elephant in Sri Lanka. Gajah. 2006, roč. 25, s. 91-102. Dostupné online. 
  10. WITTEMYER, George; SILVA, Shermin de. A Comparison of Social Organization in Asian Elephants and African Savannah Elephants. International Journal of Primatology. 2012-10-01, roč. 33, čís. 5, s. 1125–1141. Dostupné online [cit. 2019-01-10]. ISSN 1573-8604. DOI:10.1007/s10764-011-9564-1. (anglicky) 
  11. SILVA, Shermin de. Acoustic communication in the Asian elephant, Elephas maximus maximus. Behaviour. 2010-01-01, roč. 147, čís. 7, s. 825–852. Dostupné online [cit. 2019-01-10]. ISSN 1568-539X. DOI:10.1163/000579510X495762. (anglicky) 
  12. SAMANSIRI, K. A. P.; WEERAKOON, Devaka. Feeding Behaviour of Asian Elephants in the Northwestern Region of Sri Lanka. Gajah. 2006-11-30, roč. 27, s. 27-34. Dostupné online [cit. 2019-01-07]. 
  13. GUNAWARDANA, Harshi. ‘Hakka Patas’: The killer trap. www.dailymirror.lk [online]. 2016-08-22 [cit. 2019-01-22]. Dostupné online. (English) 
  14. Treating an injured Elephant injured by “Hakka patas” traps used by demons among men. [online]. The Wild Elephant, 2018-06-14 [cit. 2019-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]