Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Skandinávské jazyky)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Tento článek popisuje rozdíly mezi dánštinou, norštinou (resp. jejími dvěma psanými standardy) a švédštinou, blízce příbuznými a do jisté míry vzájemně srozumitelnými germánskými jazyky, kterými se hovoří v oblasti Skandinávie.

Jazykový standard[editovat | editovat zdroj]

Švédština a dánština mají institucionálně daný psaný (spisovný) standard, který se používá při výuce ve škole, na úřadech, v médiích a podobně. V Norsku je jazyková situace složitější. V důsledku historického vývoje existují od 19. století dva rozdílné standardy pro psanou norštinu, které se v současnosti nazývají bokmål (dosl. knižní řeč) a nynorsk (nová norština). Obě spisovné formy jsou rovnocenné a každý se může svobodně rozhodnout, kterou bude používat. Bokmål upřednostňuje většina obyvatel Norska, ačkoliv je více vzdálený běžně mluvenému jazyku. Jeho základem je dánština, která byla do 1814 úředním jazykem v Norsku. Nynorsk je uměle vytvořený psaný standard, který vychází z norských nářečí. Je tedy bližší mluvené norštině, avšak používá ho maximálně 15 % mluvčích.

Co se týká výslovnosti, v Dánsku existuje jeden standard, který se používá například v médiích. Ve švédštině existují 3 uznávané standardy, které vycházejí z výslovnosti nářečí příslušných oblastí: středošvédský (Stockholm a okolí), jihošvédský a finský (finská švédština). V norštině nelze hovořit o „spisovné“ výslovnosti. Bokmål a nynorsk jsou především psané formy jazyka. Není pro ně stanovená „správná“ výslovnost. Pokud se těmito spisovnými jazyky hovoří (například v médiích, ve škole a podobně), je přijatelná jakákoliv výslovnost používaná v nářečí dané oblasti.

Vzájemná srozumitelnost[editovat | editovat zdroj]

Mluvčí jednotlivých jazyků obvykle čtou texty psané ostatními skandinávskými jazyky bez větších problémů. Pokud jde o mluvené slovo, Norové a Švédové spolu mohou komunikovat každý svým jazykem bez větších potíží. Ovšem vzhledem k odlišné výslovnosti dánštiny je vzájemné porozumění mluvenému slovu mezi dánštinou na jedné straně a norštinou a švédštinou na straně druhé zpravidla obtížnější.[1]

Pravopis[editovat | editovat zdroj]

Dánština, norština i švédština se zapisují latinkou s dodatečnými znaky.

Dánská a norská abeceda mají tato dodatečná písmena, která se řadí v uvedeném pořadí na jejím konci: Æ æ, Ø ø, Å å.

Švédská abeceda má tato dodatečná písmena, rovněž řazená na konci: Å å, Ä ä, Ö ö.

Švédskému <ä> [ɛ/æ] a <ö> [ø/œ] odpovídá v dánštině a norštině <æ> a <ø>. Frekvence využití písmena <æ> je v norštině nižší než v dánštině (resp. ve švédštině frekvence <ä>). V odpovídajících pozicích mívá norština často <e>. Například: menn (nor.) – mænd (dán.) – män (š.) = muži.

Hlavní rozdílné rysy pravopisu[editovat | editovat zdroj]

Zásady pravopisu skandinávských jazyků jsou do značné míry společné. Kromě rozdílných dodatečných písmen (viz výše) jsou hlavní rozdíly následující:

  • Zatímco v dánštině a norštině je používá zdvojené <kk>, ve švédštině je místo toho spřežka <ck> (vyslovovaná jako [kː]): lykke (dán., nor.) – lycka (šv.) = štěstí.
  • Latinské přípony -tion, -cion, -sion, používané v dánštině a švédštině, se v norštině v souladu s výslovností [-ʃuːn] píší -sjon: lektion (dán., šv.) – leksjon (nor.) = lekce. Obdobně latinské <c>, před předními samohláskami vyslovované [s], se v norštině podle výslovnosti píše <s>: cigaret (dán.) – cigarett (šv.) – sigarett (nor.) = cigareta.
  • Ve švédštině se používá v cizích i v domácích slovech písmeno <x>. V dánštině a norštině se obvykle nahrazuje <ks>: växla (šv.) – veksle (dán., nor.) = vyměnit.
  • Při psaní vlastních jmen složených z několika obecných jmen se v dánštině píše velké písmeno u všech slov názvu, zatímco v norštině a švédštině je velké písmeno pouze u prvního slova: Det Hvide Hus (dán.) – Det hvite hus (nor. bkm.) – Det kvite huset (nnor.) – Vita huset (šv.) = Bílý dům. (Příklad zároveň ilustruje rozdíly při používání určitého členu.)

Další pravopisné rozdíly jsou zmíněny v části věnované fonetice a fonologii.

Fonetika a fonologie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Fonologie dánštiny, Fonologie norštiny a Fonologie švédštiny.

Výslovnost norštiny a švédštiny je podobná. Jejich fonetické a fonologické systémy se velkou měrou shodují. Výslovnost dánštiny prošla odlišným vývojem. Fonetika a fonologie proto vykazuje mnoho rozdílů od norštiny a švédštiny, což ztěžuje vzájemné porozumění v ústním styku.

Intonace[editovat | editovat zdroj]

Charakteristickým rysem výslovnosti norštiny a švédštiny je melodický přízvuk. Slova se vyslovují s dvojí intonací. První intonace se vyznačuje klesavým tónem a je charakteristická pro jednoslabičná a některá dvouslabičná slova. Druhá intonace se používá u většiny dvouslabičných a víceslabičných slov. U těchto slov tón na první slabice obvykle klesá, ale následující slabika se vysloví tónem vyšším. Pravidla pro použití první nebo druhé intonace se regionálně (v norštině i švédštině) liší. Intonace v nečetných případech rozlišuje význam jinak stejně znějících slov.

Melodický přízvuk neexistuje v dánštině a také ve finské švédštině.

Ráz[editovat | editovat zdroj]

Zvláštním rysem výslovnosti dánštiny je ráz (stød). V češtině a v řadě dalších jazyků je známý jako tvrdý hlasový začátek, který se používá před samohláskami (na začátku slov nebo ve složeninách). V dánštině se však vyskytuje uvnitř slov po souhláskách i samohláskách. V písmu se nijak neoznačuje. Jeho přítomnost nebo nepřítomnost může rozlišovat významy slov, například:

  • hun [hun] = ona × hund [hunˀ] = pes

V norštině a švédštině se ráz tímto způsobem nepoužívá.

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Invetář samohlásek v norštině a švédštině je prakticky totožný. Oba jazyky mají 9 samohlásek dlouhých a 8, resp. 9 samohlásek krátkých (u většiny mluvčích není rozdíl ve výslovnosti kátkého /e/ a /ɛ/). V minulosti v nich proběhly změny, které nepostihly pravopis. Psané <o> se často vyslovuje jako [ʊ/uː], jindy však [ɔ/oː]. Tato změna neproběhla důsledně, a proto nelze jednoznačně stanovit pravidla čtení této samohlásky. Pro oba jazyky je charakteristická a zcela specifická výslovnosti psaného <u>, u nějž se zadní výslovnost posunula více dopředu. Vyslovované [ɵ/ʉː] je zvláštní zavřená zaokrouhlená samohláska, položená mezi zadním [ʊ/uː] a předním [ʏ/yː]. Ve švédštině se takto vyslovuje psané <u> důsledně, v norštině ve většině případů.

V dánštině takové změny neproběhly:

  • stor: [sd̥ˀɐ̯] (dán.) – [str] (nor. šv.) = velký
  • du: [d̥u] (dán.) – [dʉː] (nor. šv.) = ty

Dánština má více stupňů otevřenosti/zavřenosti samohlásek. Vztah mezi písmem a výslovností je méně přímočarý než v norštině a švédštině. Je silná tendence krátké samohlásky vyslovovat otevřeněji než dlouhé. Tato tendence je i v norštině a švédštině, ale rozdíly jsou mnohem méně zřetelné. Například otevřená výslovnost krátkého <i> jako [e]: visse [vesə] (dán.) – visse [vɪsːə] (nor.) – vissa [vɪsːa] (šv.) = určití.

Výslovnost psaného <a> je zpravidla posunutá dopředu [æ/æː], zatímco v norštině a švédštině je hlavně u dlouhé samohlásky tendence k zadní výslovnosti [ɑː], např. gade [ɡ̊æːðə] (dán.) – gate [gɑːtə] (nor.) – gata [gɑːta] (šv.) = ulice.

Délka samohlásek[editovat | editovat zdroj]

Všechny skandinávské jazyky rozlišují krátké a dlouhé samohlásky. Jejich délka má platnost při rozlišování významu slov. Dlouhé samohlásky se však vyskytují pouze v přízvučných slabikách.

V norštině a švédštině existují také dlouhé souhlásky, které se uplatňují v tzv. slabičné rovnováze. Znamená to, že přízvučná slabika v těchto jazycích je vždy dlouhá, přičemž jsou možné pouze kombinace dlouhé samohlásky s následující krátkou souhláskou (nebo žádnou souhláskou) a krátké samohlásky s následující dlouhou samohláskou.

Příklad (švédština): sil [siːl] (síto) × sill [sɪlː] (sleď)

V dánštině takové pravidlo není, avšak zdvojená souhláska nebo skupina souhlásek v písmu stejně jako v norštině a ve švédštině indikují, že předcházející samohláska je krátká.

Dvojhlásky[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivé skandinávské jazyky se mezi sebou rozlišují vyžitím dvojhlásek. Ty se rozdělují na primární, tj. pocházející ze staré severštiny, a sekundární, vzniklé pozdějším vývojem.

V norštině se zachovaly primární dvojhlásky, přičemž v nynorsku jsou častější než v bokmålu.

V dánštině zanikly primární dvojhlásky, ale vyvinuly se četné sekundární s druhým, neslabičným členem [ɪ̯] nebo [ʊ̯]. V písmu jsou těžko rozpoznatelné.

Švédština (standardní) se popisuje jako jazyk bez dvojhlásek. Primární v ní zanikly a sekundární se nevyvinuly. (To neplatí pro některá nářečí švédštiny. Mohou v nich existovat jak primární, tak i sekundární dvojhlásky.) Dvojhlásky se vyskytují pouze v některých slovech cizího původu (např. Europa, paus).

Příklady:

Dánština Bokmål Nynorsk Švédština Význam
sten stein stein sten kámen
ben bein/ben bein ben noha (dolní končetina)
ø øy øy ö ostrov
lørdag lørdag laurdag lördag sobota
hav [haʊ̯] hav [hɑːv] hav [hɑːv] hav [hɑːv] moře
dag [d̥æːˀ(ɪ̯)] dag [dɑː(g)] dag [dɑː(g)] dag [dɑː(g)] den

Samohlásky a flexe[editovat | editovat zdroj]

Dánština, norština i švédština při flexi (skloňování, časování) připojují, i když v omezené míře, koncovky. Tyto koncovky jsou vždy nepřízvučné a obsahují jen krátké samohlásky. Použití samohlásek v těchto koncovkách závisí na míře redukce, která je nejvyšší v dánštině. Ta připouští v koncovkách pouze redukované <e>, vyslovované jako [ə]. Bokmål má v koncovkách nejčastěji redukované <e>, méně často též <a>. Nynorsk častěji využívá <a>, méně často také jiné samohlásky. Švédština má nejnižší míru redukce. Připouští nejvíce samohlásek v koncovkách, přičemž základní samohláskou při flexi je <a>.

Příklady:

Mluvnický jev Dánština Bokmål Nynorsk Švédština Význam
Podst. jména – jedn. a množ. číslo gade – gader gate – gater gata – gater gata – gator [-ur] ulice (jedn., množ.)
dag – dage dag – dager dag – dagar dag – dagar den – dny
soldat – soldater soldat – soldater soldat – soldatar soldat – soldater voják – vojáci
hus – huse hus – hus hus – hus hus – hus dům – domy
Podst. jména – urč. tvar množ. čísla dagene dagene dagane dagarna (ty) dny
Příd. jména – urč. tvar store store store stora (store) velký
Příd. jména – stupňování stærkere – stærkest sterkere – sterkest sterkare – sterkast starkare – starkast silnější – nejsilnější
Slovesa – infinitiv kaste kaste kaste/kasta kasta hodit

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Výčet souhlásek je v dánštině, norštině a švédštině prakticky shodný. Liší se však výslovnost jednotlivých hlásek a v jednotlivých jazycích proběhly různé změny, které ovlivnily současný způsob čtení psaného textu.

Výslovnost <r>[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rhotické souhlásky.

Výslovnost <r> se ve skandinávských jazycích variabilní podle regionu. V dánštině je typická zadní výslovnost jako uvulární frikativa [ʁ] („ráčkované“, nekmitavé). V koncových pozicích je výslovnost oslabená na neslabičné [ɐ̯], viz např. stor [sd̥oːˀɐ̯] = velký.

Zadní <r> je charakteristické i pro oblasti na jihu Norska a Švédska. Pro většinu norského a švédského jazykového území je však typické alveolární kmitavé [r] nebo jednokmitové [ɾ]. Ve skupinách <rd, rl, rn, rs, rt> splývá <r> s následující souhláskou, která se pak vyslovuje jako retroflexní (se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru): [ɖ, ɭ, ɳ, ʂ, ʈ]. Toto splývání a retroflexní výslovnost se nevyskytuje v dánštině a v oblastech se zadním <r>, např. størst [sd̥ɶɐ̯sd̥] (dán.) – størst [stœʂːt] (nor.) – störst [stœʂːt] (šv.) = největší.

Okluzivy[editovat | editovat zdroj]

Ve dvojicích okluzivních souhlásek /p – b/, /t – d/ a /k – g/ v germánských jazycích platí, že neznělé /p, t, k/ se ve většině pozic vyslovují a postaspirací (přídechem): [pʰ, tʰ, kʰ], zatímco /b, d, g/ jsou bez aspirace. Přítomnost nebo nepřítomnost aspirace zvyšuje vnímatelný rozdíl v uvedených dvojicích zvuků.

V norštině a švédštině se /b, d, g/ vyslovují zněle: [b, d, g]. V dánštině tyto souhlásky znělost ztrácejí [b̥, d̥, ɡ̊]. Od /p, t, k/ se liší pouze nepřítomností aspirace. Původní /p, t, k/ se zde také často změnily na /b, d, g/, např. købe [kʰøːə] (dán.) – kjøpe [çøːpə] (nor.) – köpa [ɕøːpa] (šv.) = koupit. Dánské /d/ se navíc po samohláskách vyslovuje [ð]: gade [ɡ̊æːðə].

Měkčení <g, k, sk>[editovat | editovat zdroj]

V norštině a švédštině se /g, k, sk/ před předními samohláskami v přízvučných slabikách změnily na /j, ɕ/ç, ɧ/ʃ/. Toto „měkčení“ se však nepromítlo v pravopisu. V písmu se zachovávají původní souhlásky. V dánštině tato změna nenastala. Příklad: gift: [ɡ̊ifd̥] (dán.) – [jɪfːt] (nor., šv.) = ženatý vdaná.

(V norštině se v písmu před <e, ø, æ> vkládá <j>. Proto se v ní častěji než ve švédštině vyskytují psané skupiny <gj, kj, skj>, např. kjenne [çɛnːə] – känna [ɕɛnːa] = znát.)

Ve švédštině se dále měkčí <g> v koncových -rg, -lg, např. borg [bɔrːj] = hrad, älg [ɛlːj] = los (zvíře).

Sj-zvuky a tj-zvuky[editovat | editovat zdroj]

Spřežkou <sj> se ve skandinávských jazycích označují souhlásky blízké českému <š>. V dánštině se hláska vyslovuje [ɕ] (asi jako měkké polské <ś>) a je relativně málo frekventovaná. V norštině zní obvykle [ʃ] (jako české <š>) nebo retroflexní [ʂ] (jako polské tvrdé <sz>). Ve švédštině je výslovnost velmi variabilní podle oblasti. Zatímco na severu Švédska a ve Finsku je obvyklá výslovnost jako [ʃ] nebo [ʂ], na jihu je výslovnost blízká českému <ch>, tedy [x]. Popisuje se jako hláska vyslovovaná jako [ʃ] a [x] současně. V mezinárodní fonetické abecedě se používá znak [ɧ].

V norštině a švédštině sj-zvuk vzniká též měkčením historického /sk/ před předními samohláskami (viz výše). Podle etymologie se proto píše <sj, sk, skj>, ve švédštině též <stj, sch> – viz např. psaní dusj (nor.) – dusch (šv.) = sprcha (v dánštině brusebad, případně douche/dusch).

Jako <tj> se zapisují souhlásky někdy zjednodušeně v českých učebnicích přepisované jako <č>. V dánštině se vyslovuje [tɕ], tedy asi jako měkké polské <ć>. V tomto jazyce je hláska rovněž relativně málo častá. V norštině a švédštině se obvykle nejedná o afrikátu, ale spíše frikativu. Běžná norská výslovnost připomíná německý ich-laut [ç]. Ve švédštině se obvykle vyslovuje podobně jako [ɕ]. Ve finské švédštině je obvyklá výslovnost [tʃ], tedy jako české <č>.

V norštině a švédštině tj-zvuk nejčastěji vzniká měkčením historického /k/ před předními samohláskami (viz výše). Podle etymologie se proto píše <tj, k, kj>.

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Dánská gramatika, Norská gramatika a Švédská gramatika.

Mluvnické systémy dánštiny, norštiny i švédštiny jsou si velmi podobné a liší se v jednotlivostech. Všechny vykazují převažující znaky analytických jazyků s omezenými prvky flexe.

Jmenný rod[editovat | editovat zdroj]

Ve staré severštině existoval třírodý systém, tj. rod mužský, ženský a střední. Podobně jako například v češtině v tomto systému příslušnost k mluvnickému rodu nemusí vždy odpovídat přirozené povaze pojmenovávané skutečnosti. Nynorsk tento systém zachovává. V dánštině a švédštině však mužský a ženský rod splynuly. Tyto jazyky tedy mají pouze rod společný a střední. V bokmålu je situace komplikovanější. Po vzoru dánštiny má také společný rod (původně tvary mužského rodu). Zároveň je však možné používat i tvary ženského rodu, např. moren min (spol. rod) nebo mora mi (ženský rod) = moje matka (nynorsk: pouze mora mi). Konzervativní uživatelé bokmålu ženské tvary považují za vulgární.

V dánštině, švédštině a bokmålu se u osobních a přivlastňovacích zájmen 3. osoby jednotného čísla ve společném rodě rozlišuje kategorie osoby a neosoby. Zájmena han (on) a hun (dán., nor. bkm.) / hon (šv.; ona) se používají při označení osob, resp. živých bytostí. Na věci a jiné neživé skutečnosti, které náleží ke společnému rodu, odkazuje zájmeno den. V nynorsku se den jako osobní zájmeno nepoužívá. Zájmena han a ho (ona) odkazují na osoby i neosoby podle příslušnosti k mužskému a ženskému rodu.

Určitý člen[editovat | editovat zdroj]

Skandinávské jazyky mají postpozitivní určitý člen, který se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu, např. huset = (ten) dům. Rozdíl existuje, pokud je podstatné jméno rozvito přídavným jménem. V norštině a švédštině nastává dvojí determinace (určení), kdy před přídavným jménem navíc stojí volný určitý člen, který se shoduje s ukazovacím zájmenem. Například:

  • det store huset (nor.) – det stora huset (šv.) = (ten) velký dům

V dánštině v takovém případě připojený člen odpadá: det store hus.

Podstatná jména[editovat | editovat zdroj]

Skloňování je všech skandinávských jazycích podobné. Liší se především některé koncovky (viz též Samohlásky a flexe). Hlavní rozdíly jsou ukázány v tabulce, která uvádí skloňování základních typů podstatných jmen.

Dánština Bokmål Nynorsk Švédština Význam
en gade – gaden
gader – gaderne
en/ei gate – gaten/gata
gater – gatene
ei gate – gata
gater – gatene
en gata – gatan
gator – gatorna
ulice
en dag – dagen
dage – dagene
en dag – dagen
dager – dagene
ein dag – dagen
dagar – dagane
en dag – dagen
dagar – dagarna
den
en sol – solen
sole – solene
en/ei sol – solen/sola
soler – solene
ei sol – sola
soler – solene
en sol – solen
soler – solarna
slunce
en soldat – soldaten
soldater – soldaterne
en soldat – soldaten
soldater – soldatene
ein soldat – soldaten
soldatar – soldatane
en soldat – soldaten
soldater – soldaterna
voják
en mus – musen
mus – musene
en/ei mus – musen/musa
mus – musene
ei mus – musa
mus/myser – musene/mysene
en mus – musen
möss – mössen
myš
et hus – huset
huse – husene
et hus – huset
hus – husene/husa
eit hus – huset
hus – husa
ett hus – huset
hus – husen
dům
et barn – barnet
børn – børnene
et barn – barnet
barn – barna/barnene
eit barn – barnet
born/barn – borna/barna
ett barn – barnet
barn – barnen
dítě
et æble – æblet
æbler – æblerne
et eple – eplet
epler – eplene/epla
eit eple – eplet
eple – epla
ett äpple – äpplet
äpplen – äpplena
jablko

V každém poli tabulky jsou na prvním řádku uvedeny tvary jednotného čísla se členem neurčitým a připojeným členem určitým. Na druhém řádku jsou tvary množného čísla bez členu a s připojeným členem určitým. Tabulka neuvádí tvary genitivu, které se shodně tvoří připojením koncovky -s. Tvary neurčitého členu en značí v dánštině a švédštině společný rod. Neurčitý člen en/ein značí v norštině mužský rod. Neurčitý člen ei označuje v norštině ženský rod. Neurčitý člen et/eit/ett označuje střední rod.

Přídavná jména[editovat | editovat zdroj]

Skloňování přídavných jmen se v zásadě shoduje. Většina z nich tvoří dva tvary v jednotném čísle: pro společný rod (v norštině mužský a ženský) a pro střední rod. V množném čísle mají oba rody jeden tvar, který je zároveň určitým tvarem, jenž se váže s podstatnými jmény s určitým členem.

V tvarech středního rodu švédština důsledně připojuje koncovku -t (-tt) – s výjimkou nesklonných adjektiv typu bra (dobrý). V dánštině a ještě častěji v norštině (zejména nynorsku) se k určitým typům adjektiv -t nepřipojuje:

  • svensk (dán., nor.) – svenskt (šv.) = švédské
  • billigt (dán., šv.) – billig (nor. bkm.) – billeg (nnor.) = levné

Švédština v pravopisu zjednodušuje skupinu -dt (ve tvarech středního rodu) na -tt: god/godt (dán., nor.) – god/gott (šv.) = dobrý/dobré.

Určité a plurálové tvary mají v dánštině a norštině koncovku -e, zatímco ve švédštině -a:

  • svenske søer (dán.) – svenske sjøer (nor. bkm.) – svenske sjøar (nnor.) – svenska sjöar (šv.) = švédská jezera
  • det gamle hus (dán.) – det gamle huset (nor.) – det gamla huset = (ten) starý dům

Ve švédštině jsou v jednotném čísle možné i starší určité tvary původního mužského rodu s koncovkou -e (jen u osob mužského pohlaví): den gamle/gamla mannen = (ten) starý muž.

Přivlastňovací zájmena[editovat | editovat zdroj]

V dánštině a švédštině přivlastňovací zájmena obvykle stojí před podstatným jménem, v norštině nejčastěji (v nynorsku vždy) naopak až za ním. Pokud stojí přivlastňovací zájmeno na druhém místě, podstatné jméno přibírá určitý člen: min far – faren min = můj otec.

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Časování sloves je v zásadě shodné. Rozdíly jsou především fonologické, tj. liší se hlavně samohlásky v koncovkách (viz výše) – nejčastěji <e> nebo <a>. Hlavní rozdíly jsou dále ilustrovány na příkladech čtyř základních typů sloves (slovesných tříd). První tři příklady jsou slabá slovesa, čtvrtý příklad je silné sloveso.

V nynorsku existuje tzv. rozštěpený infinitiv. To znamená, že mluvčí může vybírat mezi zakončením -e nebo -a. Volba obvykle závisí na rodném dialektu. Silná slovesa v tomto jazyce navíc nepřibírají typické -r v přítomném čase.

V norštině a švédštině se při tvoření perfektních časů (perfektum, plusquamperfektum) používá výhradně pomocné sloveso ha (mít). Dánština většinou tvoří tyto časy pomocí slovesa have (mít), ale u některých sloves, která neváží předmět, zejména těch, která vyjadřují pohyb nebo změnu, se používá sloveso være (být), např. han er død (dán.) – han har dødd (nor. bkm.) – han har døydd/døytt (nnor.) – han har dött (šv.) = zemřel.

Zatímco dánština a norština tvoří perfektní časy s použitím příčestí minulého ve tvaru středního rodu, ve švédštině existuje zvláštní tvar nazývaný supinum, který se u silných sloves od příčestí liší zakončením -it.

Milovat Dánština Bokmål Nynorsk Švédština
infinitiv elske elske elske/elska älska
přít. čas elsker elsker elskar älskar
min. čas elskede elsket/elska elska älskade
perfektum/pluskvamperfektum har/havde elsket har/hadde elsket/elska har/hadde elska har/hade älskat
příč. trpné/minulé elsket
elskede
elsket/elska
elskete/elskede/elska
elska älskad
älskat
älskade
příč. přítomné elskende elskende elskande älskande
rozk. způsob elsk elsk elsk älska
Zapomenout Dánština Bokmål Nynorsk Švédština
infinitiv glemme glemme/glømme gløyme/gløyma glömma
přít. čas glemmer glemmer/glømmer gløymer glömmer
min. čas glemte glemte/glømte gløymde glömde
perfektum/pluskvamperfektum har/havde glemt har/hadde glemt/glømt har/hadde gløymt har/hade glömt
příč. trpné/minulé glemt
glemte
glemt/glømt
glemte/glømte
gløymd/gløymt
gløymt
gløymde
glömd
glömt
glömda
příč. přítomné glemmende glemmende/glømmende gløymande glömmande
rozk. způsob glem glem/gløm gløym glöm
Bydlet Dánština Bokmål Nynorsk Švédština
infinitiv bo bo bu bo
přít. čas bor bor bur bor
min. čas boede bodde budde bodde
perfektum/pluskvamperfektum har/havde boet har/hadde bodd har/hadde budd/butt har/hade bott
příč. trpné/minulé boet
boete
bodd
bodde
budd
budd/butt
budde
bodd
bott
bodda
příč. přítomné boende boende buande boende
rozk. způsob bo bo bu bo
Zpívat Dánština Bokmål Nynorsk Švédština
infinitiv synge synge syngje/syngja sjunga
přít. čas synger synger syng sjunger
min. čas sang sang song sjöng
perfektum/pluskvamperfektum har/havde sunget har/hadde sunget har/hadde sunge/sungi har/hade sjungit
příč. trpné/minulé sungen
sunget
sungne
sunget
sungne
sungen
sunge/sungi
sungne
sjungen
sjunget
sjungna
příč. přítomné syngende syngende syngande sjungande
rozk. způsob syng syng syng sjung

Příčestí minulé se ve švédštině důsledně skloňuje jako přídavné jméno. Příčestí většiny sloves má zřetelně rozlišené tři tvary (dva v jednotném čísle pro společný a střední rod; jeden pro oba rody v množném čísle, který je zároveň určitým tvarem). Příčestí se musí shodovat s podstatným jménem v rodě a čísle, a to jak v podstavení před jménem (přívlastek), tak i po slovese (jmenný přísudek, opisné tvary trpného rodu):

  • Biljetterna blev köpta och betalade. = Vstupenky byly koupeny a zaplaceny.

V dánštině a bokmålu je skloňování příčestí zjednodušené. Od většiny sloves se tvoří pouze určitý a neurčitý tvar, bez rozlišení rodu. U silných sloves mají některá dánská slovesa zachovaný tvar při společný rod s koncovkou -en (jako ve švédštině). Pokud je příčestí v přísudku, neuplatňuje se v obou jazycích mluvnická shoda:

  • Billeterne blev købt og betalt. (dán.) – Billettene ble kjøpt og betalt. (nor. bkm.) = Vstupenky byly koupeny a zaplaceny.

V nynorsku se podobně jako ve švédštině většina příčestí skloňuje, některá však jsou nesklonná (například tvary na -a: elska – viz tabulku). Mluvnická shoda v přísudku je povinná pouze u silných sloves, u slabých sloves se uplatňuje volitelně a u některých se neuplatňuje vůbec.

Příčestí přítomná jsou ve všech skandinávských jazycích nesklonná.

S-tvary sloves, tj. tvary zakončené -s (v nynorsku -st), mají ve všech skandinávských jazycích trojí použití:

  • deponentní slovesa – slovesa v pasivním tvaru s aktivním významem;
  • reciproční slovesa – slovesa vyjadřující vzájemnost;
  • trpný rod, tzv. s-pasivum.

Deponentní a reciproční slovesa jsou všem jazykům společná. Rozdílné je však využití s-pasiva. Ve švédštině se tímto způsobem trpný rod vyjadřuje běžně (ačkoliv je s-pasivum formálnější než opisné pasivum). Koncovku -s lze s výjimkou příčestí připojit ke kterémukoliv slovesnému tvaru (včetně supina). V dánštině a norštině je s-pasivum použitelné omezeně. V dánštině a bokmålu se běžněji takto tvoří pouze trpné tvary infinitivu a přítomného času. V nynorsku lze připojit koncovku -st pouze k infinitivu, který následuje modální sloveso, např.: Ingenting kunne gjørast. = Nedalo se nic dělat. Jinak se musí trpný rod vyjadřovat opisem, případně se mu zcela vyhnout.

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Velká část slovní zásoby vychází z germánského základu a je všem třem jazykům společná. Odlišná současná podoba slov je dána rozdílným fonologickým vývojem, jak je popsáno výše. U mnohých slov se navíc posunul význam. Například švédské slovo äta (jíst) vychází ze stejného základu jako anglické eat nebo německé essen. Avšak současný význam dánského æde a norského ete je žrát (tento význam má i ve švédštině). Ve významu jíst se v obou jazycích používá sloveso spise, příbuzné s německým speisen (téhož významu).

Skandinávské jazyky přijaly v minulosti řadu slov z jiných jazyků. Spolu s dalšími evropskými jazyky sdílejí mezinárodní výrazy latinského a řeckého původu. Silný byl vliv dolní němčiny, a to především v oblasti obchodu. V současnosti je silná tendence přejímat slova z angličtiny. V období národního obrození v 19. století se projevil jazykový purismus, zvláště v norštině (především nynorsk), kde byla silná tendence zbavit se dánských prvků a nahradit je prvky norskými (z dialektů).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DELSING, Lars-Olof; LUNDIN-ÅKESSON, Katarina. Håller språket ihop i Norden?: En forskningsrapport om ungdomars förståelse av danska, svenska och norska. 1. vyd. København: Nordisk ministerråd, 2005. Dostupné online. ISBN 92-893-1221-1. (švédsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. čes. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7. 
  • Kolektiv autorů. Gramatika současné dánštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2017. 176 s. ISBN 978-80-7508-279-4. 
  • Kolektiv autorů. Gramatika současné norštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2015. 176 s. ISBN 978-80-7508-130-8. 
  • Kolektiv autorů. Gramatika současné švédštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2015. 160 s. ISBN 978-80-7508-131-5. 

On-line slovníky[editovat | editovat zdroj]

české
  • Lingea – dánsko-český slovník
  • Lingea – norsko-český slovník
  • Lingea – švédsko-český slovník
cizojazyčné