Sekundární viktimizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Sekundární viktimizace čili druhotné zraňování je pojem, který se užívá v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, mediálních studiích aj. Označuje např. proces, během něhož se oběť trestného činu, poté, co o ní a činu referují média, stane obětí znovu (victim = oběť) – tentokrát trpí psychicky.

Zásadním problémem bývá zveřejňování identity oběti a podrobností činu u znásilnění, neboť psychologové vypozorovali, že okolí znásilněné ženy má tendenci část viny za zločin připsat oběti samotné.

Empiricky sekundární viktimizaci zkoumal mediolog Michael Kunczik. Ten potvrdil, že některé oběti trestných činů, o nichž referovala média, se cítily médii poškozeny, avšak především kvůli zkreslení událostí. Naopak většina respondentů Kunczikova výzkumu tvrdila, že jim mediální zpracování pomohlo se s traumatizujícím zážitkem vyrovnat.

V kriminologii: poškození oběti reakcí sociálního prostředí na oběť, na trestný čin atp. Sociálním prostředím se myslí např. rodina, přátelé, známí, orgány činné v trestním řízení, znalci při vypracování znaleckých posudků aj. Sekundární viktimizaci lze předcházet vhodnou komunikací s obětí trestného činu a podporou při zdravých způsobech vyrovnávání se s traumatickým zážitkem. Sekundární viktimizace je v ČR druhým nejčastějším důvodem, proč oběti vyhledávají poradny pro oběti trestných činů.

Za typické zdroje sekundární viktimizace lze považovat:

  • orgány činné v trestním řízení;
  • média;
  • okolí oběti.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČÍRTKOVÁ, Ludmila; VITOUŠOVÁ, Petra a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů : příručka pro pomáhající profese. Praha: Grada, 2007, s. 16–23. ISBN 978‑80‑247‑2014‑2.