Sandro Pertini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sandro Pertini

Stranická příslušnost
Členství Italská socialistická strana

Narození 25. září 1896
San Giovanni
Úmrtí 24. února 1990 (ve věku 93 let)
Řím
Choť Carla Voltolina (19461990)
Alma mater Janovská univerzita
Profese politik a novinář
Ocenění Medaglia d'oro al valor militare (1955)
Otto-Hahn-Friedensmedaille (1988)
Four Freedoms Award - Freedom Medal
Commons Sandro Pertini
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sandro Pertini (25. září 189624. února 1990), plným jménem Alessandro Pertini, byl italský politik, sedmý prezident italské republiky (v letech 19781985), významný představitel Italské socialistické strany.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval práva na univerzitě v Janově a politické vědy na univerzitě ve Florencii. Roku 1918 vstoupil do Sjednocené socialistické strany (Partito Socialista Unitario), která existovala v letech 19221930. Po nástupu fašismu patřil Pertini k hlavním organizátorům levicového odporu. Pronásledování ho přimělo k útěku do Francie, spolu s dalšími několika členy socialistické strany. V Itálii pracoval jako zedník.

Do Itálie se v polovině 30. let vrátil, byl však záhy uvězněn. Ve vězení pak zachránil slavné deníky filozofa Antonio Gramsciho, které se staly nejslavnějším Gramsciho dílem a velmi vlivným textem západní marxistické levice. Propuštěn byl měsíc po Mussoliniho uvěznění a ihned se zapojil do hnutí odporu proti nacistickým jednotkám v Itálii. Byl zajat Němci, odsouzen k smrti, byl však z vězení osvobozen partyzánskou operací.

Po válce byl zvolen do prvního parlamentu nové republiky a stal se vlivným členem Italské socialistické strany (Partito Socialista Italiano). Byl tvrdým kritikem italské komunistické strany na straně jedné, i kolonialismu západních velmocí na straně druhé. Stejně tak často otevřeně kritizoval korupci uvnitř vlastní strany. To mu vyneslo značný kredit, díky němuž se roku 1968 nejprve stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu Itálie a nakonec i prezidentem republiky. Získal si v této funkci mimořádný respekt, čehož důkazem bylo, že roku 2010 se jako jeden z mála politiků propracoval do padesátky nejvýznamnějších Italů v televizní anketě Největší Ital všech dob.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]