Samuel Hazai
| Baron Samuel Hazai | |
|---|---|
 Baron Samuel Hazai, generál pěchoty a uherský ministr zeměbrany (1914) | |
| Uherský ministr zeměbrany | |
| Ve funkci: 17. ledna 1910 – 19. února 1917 | |
| Předchůdce | Lajos Jekelfalussy |
| Nástupce | Sándor Szurmay |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Rakousko-Uhersko |
| Hodnost | generálplukovník (1914), generál pěchoty (1912), polní podmaršál (1910), generálmajor (1907) |
| Rodné jméno | Kohn Sámuel |
| Narození | 26. prosince 1851 Rimavská Sobota |
| Úmrtí | 13. března 1942 (ve věku 90 let) Budapešť |
| Místo pohřbení | Hřbitov Farkasréti |
| Titul | baron (1912) |
| Alma mater | Vojenská akademie Ludoviceum (do 1876) |
| Profese | politik, důstojník a voják |
| Ocenění | Řád Albrechtův (1916) velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1916) Vojenský záslužný kříž 1. třídy |
| Commons | Samu Hazai |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Samuel svobodný pán Hazai (rodné jméno Samuel Kohn) (26. prosince 1851 Rimavská Sobota – 13. února 1942 Budapešť)[1] byl rakousko-uherský generál židovského původu narozený na Slovensku. Od mládí sloužil v rakousko-uherské armádě, uplatnil se především jako pedagog a vojenský teoretik. V letech 1910–1917 byl uherským ministrem zeměbrany a v roce 1912 získal titul barona. Za první světové války byl pověřen vrchním velením záloh a organizací zásobování, v roce 1917 byl povýšen na generálplukovníka. Po roce 1918 žil v soukromí v Budapešti.
Životopis[editovat | editovat zdroj]
Patřil k židovské komunitě v Rimavské Sobotě, jeho původní příjmení bylo Kohn, byl jedním ze tří synů obchodníka s chlastem Adolfa Kohna. Po konverzi rodiny ke křesťanství přijal jméno Hazai.[2] Studoval nejprve na Maďarské královské vojenské akademii Ludovica, jako kadet vstoupil do armády a v roce 1876 byl povýšen na poručíka. Později si doplnil vzdělání na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, kde patřil k nejlepším studentům a v roce 1883 získal hodnost nadporučíka.
Aktivní službou u vojenských jednotek strávil jen krátkou dobu a od roku 1886 působil na uherském ministerstvu zeměbrany. Uplatnil se jako vojenský teoretik a pedagog, byl instruktorem na akademii Ludovica, později vedl také kurzy pro štábní důstojníky. Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1888, major 1895, podplukovník 1897, plukovník 1900). V letech 1902–1904 byl ředitelem budapešťské vojenské akademie Ludovica,[3] v roce 1904 opustil vojenské školství a stal se sekčním šéfem I. odboru na uherském ministerstvu zeměbrany. Své úsilí zaměřil na zvýšení akceschopnosti uherské zeměbrany, se svými plány ale narážel na odpor Vídně, která v zesílení samostatného uherského vojska spatřovala možnost hrozby maďarských separatistických tendencí. V roce 1907 dosáhl hodnosti generálmajora.
V lednu 1910 byl v Khuen-Héderváryho vládě jmenován ministrem zeměbrany,[4] zároveň byl povýšen do hodnosti polního podmaršála[5] a získal titul c. k. tajného rady.[6][7] V uherské vládě se dostával do konfliktu se svými kolegy především v otázce financování armády, měl ale trvalou podporu Istvána Tiszy a později také nového císaře Karla I. V roce 1917 rezignoval na funkci ministra a převzal zodpovědnost za zásobování celé armády, v této souvislosti byl povýšen do druhé nejvyšší hodnosti generálplukovníka (srpen 1917).[8] Po skončení války a rozpadu monarchie byl penzionován (k datu 1. prosince 1918)[9] a od té doby žil zcela v soukromí v Budapešti.
Během své kariéry obdržel řadu ocenění, byl nositelem Řádu železné koruny (1904), za první světové války obdržel velkokříž Leopoldova řádu (1916) a Vojenský záslužný kříž.[10] Ve spojeneckém Německém císařství se stal nositelem Řádu červené orlice a za války získal Železný kříž I. a II. stupně. Dále byl nositelem tureckého Řádu Medžidie (1917) a získal také vyznamenání od Mezinárodního červeného kříže (1915).
Jeho manželkou byla Mária Juhászová (1866–1945), sestra vlivného politika meziválečné éry v Maďarsku Andora Juhásze (1864–1941). Z manželství se narodily tři děti, starší syn Béla (1893–1918) padl v závěru první světové války.[11]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Samuel Hazai in: Magyar Életrajzi Lexikon dostupné online
- ↑ ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 307 ISBN 80-86781-08-9
- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für das Jahr 1902; Vídeň, 1902; s. 167 dostupné online
- ↑ Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 597
- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für das Jahr 1911, Vídeň, 1911; s. 175 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 344 dostupné online
- ↑ Schematismus für das k.u.k Heer für das Jahr 1914, Vídeň, 1914; s. 175 dostupné online
- ↑ Generálplukovníci rakousko-uherské armády na webu weltkriege dostupné online
- ↑ Služební postup Samuela Hazaie in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Vídeň, 2007; s. 67 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 58, 82 dostupné online
- ↑ Rodina Samuela Hazaie na webu geni.com dostupné online
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Samuel Hazai na Wikimedia Commons - Životopis generálplukovníka Samuela Hazaie na webu valka.cz
- Rakousko-uherští generálové
- Osobnosti první světové války
- Rakousko-uherští politici maďarské národnosti
- Maďarští Židé
- Uherští šlechtici
- Nositelé Řádu železné koruny
- Nositelé Řádu Leopoldova
- Nositelé Řádu červené orlice
- Nositelé Řádu Medžidie
- Nositelé Železného kříže
- Nositelé Vojenského záslužného kříže (Španělsko)
- Nositelé Řádu knížete Danila I.
- Nositelé Řádu württemberské koruny
- Nositelé Železného půlměsíce
- Narození 26. prosince
- Narození v roce 1851
- Narození v Rimavské Sobotě
- Úmrtí 13. února
- Úmrtí v roce 1942
- Úmrtí v Budapešti