Samuel Czambel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Samuel Czambel
Samuel Czambel.jpg
Narození 24. srpna 1856
Slovenská Ľupča
Úmrtí 18. prosince 1909 (ve věku 53 let)
Budapešť
Místo pohřbení Národný cintorín
Povolání spisovatel a jazykovědec
Alma mater Univerzita Loránda Eötvöse v Budapešti
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Samuel Czambel (24. srpna 1856, Slovenská Ľupča18. prosince 1909, Csillaghegy - dnes součást Budapešti) byl slovenský jazykovědec a překladatel. Působil také pod pseudonymy: Ján Vlkolinský, J. I. Tatranovič, Herman Poliaček, Anna Technovská, Ján Stranský, Nikita Matejevič, Ján Ferienčík.

Život[editovat | editovat zdroj]

Studoval na gymnáziích v Banské Štiavnici, Rimavské Sobotě a Kežmaroku. V roce 1876 začal studovat právo v Budapešti, odkud o rok později přešel na filozofickou fakultu studovat slavistiku. V tomto studiu pokračoval na univerzitě ve Vídni u profesora Franja Miklošiče a v Praze u profesora Martina Hattaly. Od roku 1879 působil na překladatelském oddělení předsednictva vlády v Budapešti, kde překládal zákony do slovenštiny. V letech 18871896 pracoval jako redaktor vládních Slovenských novin. Roku 1899 se stal tajemníkem na ministerstvu. Od roku 1906 pracoval na ministerstvu vnitra jako vedoucí překladatelského střediska. Je pochován na Národním hřbitově v Martině.

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Hrob Samuela Czambela na Národním hřbitově v Martině

Vědeckým bádáním v oblasti jazykovědy se přičinil o ustálení pravopisné normy spisovné slovenštiny. Mezi jeho základní jazykovědná díla patří Príspevky k dejinám jazyka slovenského (1887), Slovenský pravopis (1890), K reči o slovenskom pravopise (1891) a především kodifikační Rukoväť spisovnej reči slovenskej (1902), která byla založena na středoslovenském nářečí a korigovala nedůslednost hodžovsko-hattalovské kodifikace. Třetí vydání jeho Rukoväti - redigované a upravené na základě tzv. martinského úzu Jozefem Škultétym po autorově smrti (vyšlo 1919) – se stalo základem současné spisovné slovenštiny a do vydaní Pravidiel slovenského pravopisu roku 1931 bylo de facto normou spisovného jazyka.

Byl autorem teorie o jihoslovanském původu Slováků a slovenštiny, kterou publikoval v díle Slováci a ich reč (1903). V publikaci Slovenská reč a jej miesto v rodine slovanských jazykov (1906) chtěl přezkoumat jazykový materiál z celého Slovenska. Stačil však zpracovat pouze část o východoslovenských nářečích.

Mimo jiné psal také básně (Z cestovného denníka, 1922), besednice, humoresek a národně-politickou publicistiku. Sbíral materiály v nářečí. Především pak lidovou prózu a pohádky, které vyšly po jeho smrti ve vícero edicích.

Díla[editovat | editovat zdroj]

  • A tót hangtan (Budapešť, 1880)
  • Príspevky k dejinám jazyka slovenského (Budapešť 1887)
  • Slovenský pravopis (1890)
  • K reči o slovenskom pravopise (1891)
  • Potreba nového slovníka slovenského a maďarského (Budapešť 1891)
  • Rukoväť spisovnej reči slovenskej (Turč. Sv. Martin 1902, pod Škultétym 2. vyd. 1915, 3. vyd. 1919)
  • A tótok elcsehesítése, vagy eloroszítása (Felvidéki Híradó Túróczszentmárton 1902, 2. sz)
  • A cseh-tót invázió (Felvidéki Híradó Túróczszentmárton 1902, 47. sz)
  • A cseh-tót nemzetegység múltja, jelene és jóvője (Turč. Sv. Martin 1902) česky: Minulost, přítomnost a budoucnost československé národní jednoty (přeložil Ed. Guller 1904)
  • Slováci a ich reč (Budapešť 1903)
  • Slovenská reč a jej miesto v rodine slovanských jazykov (1906)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Samuel Czambel na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]