SMS Viribus Unitis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Viribus Unitis v roce 1912
Základní údaje Vlajka
Typ Dreadnought
Třída Tegetthoff
Jméno podle heslo Františka Josefa I.
Viribus Unitis (Společnými silami)
Zahájení stavby 24. července 1910
Spuštěna na vodu 24. června 1911
Uvedena do služby 5. prosince 1912
Osud Potopena 1. listopadu 1918 v Pule v Jaderském moři
Takticko-technická data
Výtlak 20 000 t
Délka 151 m
Šířka 27,3 m
Ponor 8,85 m
Pohon 12 kotlů Yarrow
4 parní turbíny Parsons
25 000 hp
čtyři lodní šrouby
Palivo 900–2000 t
Rychlost 20,4 uzlu (38 km/h)
Dosah 4 200 námořních mil (7 800 km) při 10 uzlech (19 km/h)
Posádka 1 087
Pancíř 150–280 mm boky
až 280 mm věže, 280 mm můstek
180 mm kasematy
až 48 mm paluba
Výzbroj 12× 305 mm/45 Škoda K10 (4×3)
12× 150 mm (12×1)
18× 66 mm (18×1)
4× 533mm torpédomet

SMS Viribus Unitis byl dreadnought námořnictva Rakouska-Uherska třídy Tegetthoff. Během první světové války byla vlajkovou lodí rakousko-uherské flotily. Postavena byla za velkého přispění českých firem Škoda (dodavatel výzbroje), Vítkovice (pancéřování) a Kolben (elektromotory, dynama, světlomety atd.). Jméno lodi Viribus Unitis je heslem císaře Františka Josefa I. a znamená Spojenými silami.

Stejně jako sesterská plavidla SMS Tegetthoff a SMS Prinz Eugen stavěla Viribus Unitis loděnice Stabilimento Tecnico Triestino v Terstu. Spuštěna na vodu byla 24. června 1911 a dokončena 5. prosince 1912.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Při výtlaku 20 000 tun měla délku 151 m. Její posádka činila 1 087 mužů. Hlavní výzbroj tvořilo 12 děl ráže 305 mm, které byly umístěny v třídělových věžích. Ty doplňovalo 12 kusů 150mm kanónů a 18 kanónů ráže 66 mm. Pod čarou ponoru byly umístěny čtyři pevné torpédomety. Jak později historie ukázala, byla při projektování na loď umístěna v podobě třídělových hlavních věží větší palebná síla, než bylo optimální, a to na úkor pancéřování. Především šlo o pancíř paluby a dále pak o odolnost při najetí na minu, nebo zásahu torpédem. Při střetnutí se srovnatelnou lodí protivníka byly totiž lodě díky mohutné výzbroji ostřelovány z větší vzdálenosti a proto také střely dopadaly horní skupinou úhlů. Tomu 2 x 48 mm pancíře paluby naprosto neodpovídalo. Projektanti si byli slabin vědomi a byla proto vyprojektována jednotka s názvem Ersatz Monarch, lépe pancéřovaná a větší než třída Viribus Unitis, u níž byly dvě třídělové věže nahrazeny dvoudělovými (ovšem s ráží 350,5 oproti 305 mm u Teggethoff / Viribus Unitis). Pro zvýšení stability šlo poněkud neobvykle o úpravu druhé a třetí věže. Ušetřená hmotnost, spolu s větším výtlakem, byla využita právě ve prospěch ochrany. Ke stavbě lodí dle tohoto projektu již nedošlo.

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Na jaře roku 1914, podnikly Viribus Unitis a Tegetthoff plavbu do východního Středomoří, během které zakotvily i na Maltě. Po spáchání atentátu na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii v Sarajevu převezla jachta Dalmat jejich ostatky z Metkoviće do ústí Neretvy, odkud je do Terstu přepravil Viribus Unitis.

Hned druhý den, kdy vstoupila Itálie do války, tedy 24. 5. 1915, se Viribus Unitis, společně se sesterskými Tegetthoff a Prinz Eugen účastnil ostřelování italského přístavu Ancona. Zde byly způsobeny vážné škody. Většinu války pak loď strávila pasivně, ukotvená v přístavu. V roce 1918 se podílela na nájezdu na blokádu Otrantské úžiny, jež byl zrušen po potopení dreadnoughtu Szent István torpédy z italských torpédových člunů.

Osud[editovat | editovat zdroj]

Koncem října 1918 se rakousko-uherská monarchie začala rozpadat. Ve snaze zabránit anarchii rozhodl císař Karel I. dne 30. října předat jadranské loďstvo i s pobřežními instalacemi jihoslovanské Národní radě (tj. Státu SHS)[p 1]. Námořníci jiných národností byli k 31. říjnu uvolněni, což využili především maďarští a němečtí námořníci a důstojníci. Na lodi tak zřejmě zůstala jen asi polovina běžného stavu mužstva.[1]

Pozdě večer 31. října pronikli do přístavu v Pule potápěči italského námořnictva s řiditelným torpédem Mignatta a připevnili na bok lodi minu. Jugoslávští námořníci však Italy zajali a předvedli před kapitána, kterému Italové řekli, že na lodi je mina a brzy exploduje. Na palubě lodi vypukl zmatek a všichni námořníci se snažili dostat z lodě na pevninu. Italům se potom povedlo uniknout, ale byli znovu zajati. Nálož explodovala v 6:44 hodin ráno 1. listopadu. Po výbuchu se loď během 14 minut potopila i s novým velitelem jugoslávského loďstva, kontradmirálem Jankem Vukovićem a údajně 400 členy posádky. Vrak byl po válce italskými potápěči rozdělen na několik kusů, část z nich byla vyzdvižena.

Dva granáty do 305mm kanónů z Viribus Unitis jsou instalovány u vstupu do majáku Vittoria (Faro della Vittoria) v Terstu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Tento akt státy Dohody pochopitelně neuznaly a po poválečných mírových jednáních nakonec Království Srbů, Chorvatů a Slovinců dostalo z R-U loďstva pouze 12 torpédovek.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Polarfox. Akt druhý – potopení obrněnce Viribus Unitis [online]. palba.cz, 2018-12-01 [cit. 2019-06-03]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOVÁK, Jiří. Rakouské dreadnoughty. HPM. 1994, roč. 4, čís. 11, s. 26–29. ISSN 1210-1427. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]