Třída Tegetthoff

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třída Tegetthoff Austro-Hungarian Navy Ensign
Viribus-unitis.jpg
Pohlednice zobrazující SMS Viribus Unitis na moři
Základní údaje
Loděnice: Tři lodě v loděnici Stabilimento Tecnico Triestino, Terst
Szent István v loděnici Danubius, Rijeka.
Výtlak: 20 000 tun standardně
21 600 tun max.
Délka: 151 m
Šířka: 27,3 m
Ponor: 8,85 m (Szent István 8,6 m)
Pohon:
  • Szent Istvan: 12× uhelný kotel Babcock & Wilcox se čtyřmi parními turbínami AEG Curtis o celkovém výkonu 26 400 koní, čtyři lodní šrouby.
  • Ostatní lodě: 12× uhelný kotel Yarrow se čtyřmi parními turbínami Parsons o celkovém výkonu 27 000 koní, čtyři lodní šrouby o průměru 3,75 m.
Rychlost: 20 uzlů
Dosah: 4 200 mil (7 780 km) při 10 uzlech (19 km/h) s 2 000 tunami uhlí
Posádky: 1 087
Výzbroj:
  • 12× 305mm děla ve třech věžích
  • 12× 150mm děla v jednotlivých kasematách
  • 18× 66mm děla po jednom v armaturách
  • 4× 533mm torpédomety
Pancíř:
  • Boky: 150 mm–280 mm
  • Věže: až 280 mm (čelo)
  • Můstek: 280 mm
  • Paluba: až 48 mm
  • Kasematy: 180 mm

Třída bitevních lodí Tegetthoff byla třída dreadnoughtů rakousko-uherského námořnictva z období první světové války. Lodě této třídy byly velkým kvalitativním skokem oproti předchozích predreadnoughtům třídy Radetzky a také jediné dreadnoughty, kterými rakousko-uherské námořnictvo disponovalo.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Postavení těchto lodí dala impuls Itálie, která jako tradiční rival rakouského mocnářství (ač už spojenec Trojspolku), započala se stavbou moderních dreadnoughtů Dante Alighieri a třídy Conte di Cavour (nesoucích třídělové věže). Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Bez schválení parlamentu rozhodl viceadmirál von Montecuccoli o stavbě nových moderních válečných dreadnoughtů. Jako první ze čtyřky byl dokončen SMS Tegetthoff, který společně s SMS Viribus Unitis (=Spojenými silami. Šlo o heslo Františka Josefa) a SMS Prinz Eugen, postavila loděnice Tecnico Triestino v Terstu. SMS Szent István musel být z politických důvodů objednán v Uhersku a stavba se protáhla na tři roky, zatímco Viribus Unitis a zbývající lodě byly dokončeny za 26 měsíců. Na rozdíl od kvalitních a spolehlivých prvních tří plavidel byl Szen István postaven ve velice špatné kvalitě, měl nekvalitní pancéřování, trpěl řadou nedodělků a v době svého potopení dokonce ještě neměl ukončeny všechny zkoušky.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Nákres dreadnoughtu Viribus Unitis

Lodě této třídy vycházely z předchůdce dreadnoughtu třídy Radetzky. Jednalo se o elegantní plavidla, která měla sevřené nástavby, vysoké boky, komíny blízko sebe a čtyři symetricky umístěné dělové věže. Páteří jejich výzbroje bylo dvanáct děl ráže 305 mm umístěných ve čtyřech dělových věžích ve střední čáře (děla všech ráží vyrobila firma Škoda Plzeň). Byla to první loď s tímto uspořádáním. Rakušané své lodě dokázali dokončit dříve než Italové.

Kanón ráže 305mm těchto lodí měl délku hlavně 45 ráží, úsťovou rychlost 800 m/s, hmotnost střely 450 kg, dostřel 20 km a kadenci 2 výstřely za minutu. Vnější věže byly 8 metrů nad čarou ponoru a vnitřní dokonce 12 metrů, což negativně ovlivnilo stabilitu lodí a vynutilo si vyztužení některých přepážek.

Sekundární výzbroj tvořilo 12 kanónů ráže 150 mm, umístěných v bočních kasematách. Ty měly úsťovou rychlost 880 m/s, hmotnost střely 30,5 kg a dostřel 15 km. Palebné sektory hlavních děl i děl střední ráže třídy Tegetthoff byly velmi široké, avšak při střelbě lodě měly problémy se stabilitou.

Proti útokům torpédovek se lodě mohly bránit také 18 kanóny ráže 66 mm s kadencí 20 výstřelů za minutu a hmotností střely 4,5 kg (za války bylo šest z nich sejmuto a nahrazeno čtyřmi protiletadlovými kanóny). Loď také měla čtyři pevné torpédomety ráže 533 mm, umístěné pod čarou ponoru.

Pancéřování prvních tří lodí dodaly Vítkovické železárny. Základem pancéřování byl boční pancéřový pás o výšce 4,5–4,8 m a síle 150–280 mm, který kryl téměř celou délku lodi. Kasematy chránil pancíř 180 mm silný. Čelo dělových věží mělo sílu 280 mm, stejně jako u velitelského můstku. Dvojice pancéřových palub měla sílu až 48 mm. Po celé délce trupu byla protitorpédová obšívka.

Operační služba[editovat | editovat zdroj]

Italská pohlednice přibližně z roku 1920 zachycující Szent István krátce před potopením

Na jaře roku 1914, těsně před vypuknutím první světové války, podnikly Tegetthoff a Viribus Unitis plavbu východním Středomořím, přičemž kotvily i na Maltě.

Když byl po sarajevském atentátu zavražděn František Ferdinand d'Este a jeho choť Žofie, převezla jachta Dalmat jejich ostatky z Metkovice do Neretvy, odkud je do Terstu přepravil Viribus Unitis.

Když vypukla první světová válka, rakousko-uherské námořnictvo se opíralo právě o tyto lodě a spoléhalo na Itálii, že vkročí do války po jejich boku. Jaderské moře není nijak rozlehlé a kdyby váhající Itálie vstoupila do války na straně Trojdohody, rakousko-uherské námořnictvo by bylo osamoceno proti francouzskému, italskému a britskému námořnictvu. To se nakonec stalo a jelikož rakousko-uherské těžké jednotky nemohly tuto přesilu porazit v klasické bitvě, zůstaly většinu války na kotvách.

Za války v Jaderském moři spíše převzaly iniciativu křižníky, torpédoborce a ponorky, které často podnikaly výpady do Jaderského moře. Bitevní lodě jako jádro loďstva zůstávaly v přístavech jako záloha a pevná síla, která byla schopna ohrozit a potopit nepřátelské bitevní lodě při větším výpadu. Vázaly také v oblasti značné síly protivníka (italské, francouzské loďstvo a část britského). Jen občas byla použita jejich těžká děla, většinou na ostřelování pozemních cílů, jako byly například dopravní uzly, přístavy a ostrovy. Tyto akce ale většinou podnikaly křižníky a torpédoborce.

Tegetthoff, Viribus Unitis a Prinz Eugen se zúčastnily rakousko-uherského výpadu proti východnímu pobřeží Itálie, ke kterému došlo 24. 5. 1915, hned druhý den po italském vstupu do války. Všechny tři lodě ostřelovaly a vážně poškodily přístav Ancona. Koncem války měly všechny čtyři dreadnoughty krýt výpad proti blokádě otrantské úžiny, při přesunu jednoho ze svazů však italské torpédové čluny potopily Szent István a akce byla na poslední chvíli odvolána. Snadné potopení lodi bylo z velké části způsobeno nekvalitní stavbou v uherských loděnicích, které na taková plavidla postrádaly zkušenosti i kapacity.

Osudy jednotlivých lodí[editovat | editovat zdroj]

Prinz Eugen před potopením

Všechny lodě ze třídy Tegetthoff nenašly konec v nějaké velké osudné bitvě. Za války byl potopen jen Szent István (10. června 1918, 30 mil jižně od Puly dvěma italskými torpédovými čluny MAS 15 a MAS 21). Viribus Unitis byl potopen 1. listopadu 1918 v Pule žabími muži italského námořnictva, kteří do přístavu vnikli s řiditelným torpédem Mignatta a na bok lodi umístili minu. Tento den nebyl zvolen náhodně, právě ten den byl Viribus Unitis předán nově vzniklé Jugoslávii. Aby bylo vyloučeno opravení lodi, italští potápěči později vrak ještě rozdělili na tři části. Prinz Eugen byl předán Francii a v 22. června 1922 potopen jako cvičný terč. Tegetthoff byl předán Itálii jako válečná kořist a vyřazen ze služby v létech 1924–1925.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • NOVÁK, Jiří. Rakouské dreadnoughty. HPM. 1994, roč. 4, čís. 11, s. 26–29. ISSN 1210-1427.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu