Třída Conte di Cavour

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Třída Andrea Doria
Andrea Doria v roce 1943
Andrea Doria v roce 1943
Obecné informace
Uživatelé Regia Marina
Marina Militare
Typ bitevní loď
Lodě 2
Osud vyřazeny
Předchůdce třída Conte di Cavour
Nástupce třída Caracciolo
Technické údaje Andrea Doria (1916)
Výtlak 22 900 t
Délka 176 m
Šířka 28 m
Ponor 8,6 m
Pohon 25 760 kW
Rychlost 22 uzlů
Dosah 4000 nám. mil
Posádka 994
Výzbroj 13× 305mm kanón (2×2, 3×3)
16× 152mm kanón (16×1)
18× 76mm kanón
3× 450mm torpédomet
Pancíř paluba 50 mm
velitelská věž 305 mm
boky 250 mm
čela věží 250 mm
Technické údaje Andrea Doria (1940)
Rychlost 27 uzlů
Výzbroj 10× 320mm kanón (2×3, 2×2)
12× 135mm kanón (4×3)
10× 90mm kanón (10×1)
15× 37mm kanón (6×2, 3×1)
16× 20mm kanón (8×2)

Třída Andrea Doria byla třída bitevních lodí, které italská Regia Marina zařadila do služby během první světové války. V meziválečné době je modernizovala a nasadila je ještě za druhé světové války. Poválečná Marina Militare obě vyřadila roku 1956.

Pozadí vzniku[editovat | editovat zdroj]

Schéma rozmístění hlavní výzbroje po dokončení

Do stavby dreadnoughtů, nové kategorie bitevních lodí, vzniklé nedlouho před první světovou válkou, se zapojila rovněž Itálie. Prvním plavidlem nové kategorie se stala bitevní loď Dante Alighieri, na kterou navázala stavba tří vylepšených jednotek třídy Conte di Cavour. Vrcholem stavby italských předválečných dreadnoughtů se staly dvě jednotky třídy Andrea Doria.[1] Dreadnought Caio Duilio byl do služby zařazen v květnu 1915 a druhá jednotka Andrea Doria ho následovala v březnu 1916. Po nich již měly následovat značně odlišné superdreadnoughty třídy Caracciolo, jejichž stavbu ale ukončilo vypuknutí války.

Jednotky třídy Andrea Doria:

Jméno Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Poznámka
Andrea Doria 1912 30. března 1913 13. března 1916 Vyřazena 1956.
Caio Duilio 1912 24. dubna 1913 10. května 1915 Vyřazena 1956.

Konstrukce[editovat | editovat zdroj]

Caio Duilio v roce 1919

Hlavní výzbroj tvořilo třináct 305mm kanónů umístěných ve dvou dvoudělových a třech třídělových věžích. Šestnáct 152m kanónů sekundární ráže bylo umístěno v kasematech, lehkou výzbroj představovalo osmnáct 76mm kanónů a lodě též nesly tři pevné torpédomety.[2]

Modernizace[editovat | editovat zdroj]

Modernizované plavidlo třídy Andrea Doria

První světovou válku obě lodě přečkaly a když byl na poválečné Washingtonské konferenci omezen výtlak italských bitevních lodí, země si ponechala svá nejmodernější plavidla, včetně obou jednotek třídy Andrea Doria. Protože byla stavba nových lodí omezena, byly obě v letech 1937–1940 modernizovány.[3]

Jejich trup byl prodloužen. Modernizovaný pohonný systém tvořilo osm kotlů a dvě turbíny, roztáčející nyní již jen dva lodní šrouby. Rychlost dosahovala 27 uzlů. Změnilo se rovněž složení výzbroje. Prostřední dělová věž byla odstraněna a zbylých dvanáct děl bylo nahrazeno novými ráže 320 mm. Vnější věže měly po třech kanónech a vnitřní po dvou. Odstraněny byly rovněž kasematové kanóny a nahradily je čtyři třídělové věže se 135mm kanóny. Deset 90mm protiletadlových kanónů se nacházelo v jednodělových věžích, situovaných na obě strany trupu ve středu lodě. Lehkou výzbroj tvořilo patnáct 37mm kanónů a šestnáct 20mm kanónů. Pancéřovou ochranu trupu pod čárou ponoru posílila instalace deformačního válcového systému Pugliese.

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Modernizovaná bitevní loď Caio Duilio

první světové válce nebyly obě lodě nasazeny do žádné významnější akce. Za druhé světové války patřily mezi nejsilnější italská plavidla. Caio Duilio byl 11. listopadu 1940 poškozen leteckým torpédem při útoku na Tarent a musel být šest měsíců opravován. V březnu 1942 byla zahájena jeho další modernizace, která ale nebyla dokončena do italské kapitulace. Pod svou kontrolu Itálie obě lodě dostala v roce 1944.[3]

Poválečnému italskému námořnictvu byly ponechány a do svého vyřazení v roce 1956 sloužily jako velitelská a cvičná plavidla. Během několika dalších let byly sešrotovány.[4]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 30. (česky) [Dále Hynek, Klučina a Škňouřil (1988)]
  2. Hynek, Klučina a Škňouřil (1988), s. 40.
  3. a b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 116. (česky) [Dále Pejčoch, Novák a Hájek (1993)]
  4. PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 140. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88. S. 337. (česky) 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. (česky) 
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]