Retroaktivita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Retroaktivitou neboli zpětnou účinností (popřípadě zpětné působení) právního předpisu se označuje stav, kdy tento právní předpis působí i zpětně, tj. do doby před svou platností. Tato pravá retroaktivita se pokládá za nepřípustnou legislativní techniku, neboť je v rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty. Naopak použití nepravé retroaktivity se obecně připouští.

Zásada lex retro non agit, zákon nepůsobí zpětně, bylo pravidlo známé již v římském právu. Znamená, že v určité době působí jen to právo, které je v dané době kodifikováno, s nímž se každý může seznámit a které je účinné. Právní normy, které vzniknou až v budoucnu, jsou proto z platného práva vyloučeny.

Retroaktivita z hlediska právního[editovat | editovat zdroj]

Na právní skutečnosti, které se staly v minulosti, se použije pozdější právní předpis. Z důvodu toho, že adresáti pozdější právní normy v tehdejší době nemohli tuto pozdější právní úpravu předpokládat a nemohli se jí tak řídit, je tato retroaktivita obecně zakázána. U některých[kdy?] právních jednání, typicky ve smluvním právu, jde tento požadavek ještě dál a stanoví, že se na hmotněprávní vztahy použije objektivní právo platné v době jejich vzniku. To dává smluvním stranám (kontrahentům) jistotu, že ani budoucí změny zákonů neovlivní to, na čem se původně dohodli. Podobným institutem je dědečkovská klauzule, která zákaz retroaktivity rozšiřuje.

Zvláštní zákaz retroaktivity platí v trestním právu. Určitý skutek může být trestným činem pouze tehdy, je-li trestný podle zákona účinného v době spáchání a zároveň takovým zůstane až do právní moci odsuzujícího rozsudku. Z tohoto pravidla mimo jiné vyplývá, že jednou amnestované trestné činy jsou navždy vyloučeny z trestního postihu (tzn. zákon o amnestii nelze derogovat).

Výjimky ze zákazu retroaktivity[editovat | editovat zdroj]

Již u trestního práva ale existuje výjimka, prolamující obecný zákaz retroaktivity, zakotvená v českém právu už v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, že pozdější trestní zákon se použije vždy, pokud to bude pro pachatele příznivější.

Retroaktivní působení zákona právní teorie také výslovně připouští v případě, že v určitém období neplatily zásady právního státu (typicky v diktatuře) a bylo by proto v rozporu s požadavkem spravedlnosti, kdyby nemohli být uzurpátoři potrestáni jen proto, že uzákonili takový právní řád, který jejich zločiny legalizoval. Takto byly právní vztahy uspořádány např. po roce 1945 (dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.).

Naopak po roce 1989 zvolil československý parlament odlišný přístup a jak zákon o době nesvobody (č. 480/1991 Sb.), tak zákon o protiprávnosti komunistického režimu (č. 198/1993 Sb.) se omezily pouze na proklamace, aniž by měly podstatnější hmotněprávní důsledky. Výhrady proti retroaktivní aplikaci nových zákonů (a zejména pak nově definovaného zločinu spočívajícího v přípravě útočné války) jsou také obsahem námitek proti průběhu Norimberského procesu.

Nepravá retroaktivita[editovat | editovat zdroj]

Nejde o zpětnou účinnost v pravém slova smyslu a souvisí s ochranou již nabytých subjektivních práv. Právní vztahy vzniklé před účinností nového právního předpisu se sice řídí původní právní úpravou, jejich změny a nově vzniklé skutečnosti, práva a povinnosti se však již posuzují podle úpravy nové. Tato nová právní úprava tak působí pouze do budoucnosti (pro futuro), ačkoli reguluje dříve vzniklé vztahy. Jde o důsledek toho, že rozsah subjektivních práv a povinností by měl být vždy v zásadě stejný pro všechny právní subjekty a měl by odpovídat aktuálnímu stavu právního řádu.

Např. sjedná-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní smlouvu a v jejím průběhu poklesne sjednaná mzda pod vyhlášenou minimální mzdu, musí zaměstnavatel mzdu zvýšit.